Ještě na počátku roku 2022 jsme v Evropě měli celkem jednoduchou a stálou situaci. Na jedná straně stály státy evropského jádra, které spolu tvořily hlavní evropské postoje a názory a jejich pozice do značné míry formovaly evropský mainstream. Do evropského myšlení, do myšlení správného Evropana jasně patří důraz na individuální svobody a práva každého jedince, naprostý zákaz omezování jakýchkoli menšin, ať již skutečných nebo jenom právě vytvořených skupin, důraz na individuálně odpovědný přístup k životnímu prostředí, a tedy zásadní řešení plastových příborů a plastových misek. Obecně chápeme hrůzu globálního oteplování, a proto raději vypínáme naše elektrárny a bojíme se, aby si nás aktivní novináři nebo aktivisté nevzali na mušku.

Na druhé straně stály zcela okrajové a menšinové proudy, které nemají v moderní Evropě místo. Například ten zastaralý hodnotový konzervatismus a důraz na rodinu jako vztah muže a ženy, nebo dokonce podpora vlastní jaderné energie a průmyslu. Někteří dokonce popírali bezbřehý multikulturalismus s poukazem na vlastní národní hodnoty. Jak zastaralé, jak zpátečnické, jak strašně nemoderní. Státy, které dokonce takové zastaralé názory sdílejí nebo dokonce propagují, jsou na společenském chvostu Evropy a každý moderní Evropan se ušklíbne nad politiky, kteří prosazuji jiný přístup ke společnému evropskému domu.

Ve čtvrtek 24.2. 2022 se toto všechno zcela zásadně změnilo. Stálý a bezpečný dodavatel energie a přítel některých politiků se k úžasu všech nijak nerozpakoval a svoje poněkud nadnesené a bizarní hrozby se rozhodl uvést v život. Najednou ten skvělý projekt na dodávky ruského plynu, abychom mohli odstavit jaderné elektrárny, a politika obchodování, tedy financování Ruska je trošku problematická. Navíc ti skvělí a moderní ruští byznysmeni, kteří mohou financovat leckteré naše plány, by už asi neměli chodit na naše večírky. K té šlamastice se navíc Ukrajinci k překvapení všech efektivně brání a ruská armáda je poněkud neschopná. Takže je poněkud nepříjemné se koukat, jak Rusové bombardují školy a divadla a současně s nimi obchodovat, nebo doufat, že až se to zase uklidní, budeme zase v klidu obchodovat. Navíc ty státy, které jsou tak strašně nemoderní, zastaralé, konzervativní a nechápou naše evropské hodnoty, najednou velmi efektivně a rychle řeší problémy nekončícího přílivu uprchlíků. A nejedná se o dvě plné lodi přes Středozemní moře, ale k 19. březnu již 3,4 milionu Ukrajinců muselo utéct a hledat svoje nové živobytí jinde.

Nemoderní a celkově zpátečnické Polsko najednou na své území přijalo za čtyři týdny 2 miliony Ukrajinců a postaralo se o jejich základní zabezpečení. Stát se z toho nezhroutil a lidé pomáhají všemi možnými způsoby. Podobně Slovensko, Česko, Rumunsko a další dosud malí a přehlížení členové evropského společenství pomáhají, burcují evropskou veřejnost a lidé v těchto zemích organizují jednu sbírku za druhou. Navíc se politici z Česka, Slovinska a Polska odvážili přijet do Kyjeva a podpořili obránce, kteří se brání přesile. Ale i mezi státy ve střední Evropě se dosti ukázalo, jak na tom kdo je. Někteří jsou konzervativci především hubou a spíše obdivují mocného cara, jiným jde o hodnoty a o lidi. To platí stejně u nás doma.

Velké evropské státy teprve po nátlaku uzavřely některé ruské kohoutky, ale stále si asi Macron myslí, že telefonát s Putinem je důležitější než zbraně proti letadlům a tankům. A v Německu dokonce poslali na Ukrajinu vysloužilé zbraně ze skladů po bývalé NDR. I ten chaotický Antievropan Johnson vyzbrojuje ukrajinskou armádu. A jak se na celý konflikt dívá Španělsko, Portugalsko, Itálie, jakou vojenskou pomoc poslaly lidem, kteří denně umírají v rozbombardovaných městech? Jakou pomoc tyto země poskytly? Asi je na místě si znovu položit otázku, jak jsou důležité možné budoucí 3 cm vodní hladiny ve světovém oceánu a jak důležité jsou konkrétní mrtvé děti právě teď. Budeme v Evropě řešit více green dealu, nebo se konečně vyzbrojíme, abychom se nemuseli bát?

Mám velkou úctu ke každé zemi, která konkrétně pomáhá Ukrajině a posílá zbraně, zdravotnický materiály a všechno, co je potřeba. Chovám velké opovržení vůči politikům, kteří kvůli svým virtuálním politickým hodnotám nechávají pootevřené kohouty do Ruska nebo nepomůžou v boji proti bezprecedentnímu agresorovi. Za měsíc od 24. února je jasné, že Německo a Francie nejsou lídry Evropy a jejich priority nejsou prioritami evropského společenství.

Autor je komunální politik ODS