Evropa ve směru od jihu čelí počátku masivní vlny uprchlíků, kteří utíkají před zničenými státy, před ekonomickým zmarem, vojenským terorem, válkou nebo jinak vytvořenou lidskou bídou a neštěstím. Uprchlíci pocházejí a dále se budou rekrutovat z velmi širokého pásu subsaharských zemí v Sahelu (Mali, Niger, Čad) přes Sudán až po Blízký a Střední východ. Nepřekvapivě se celé toto území také shoduje s rozšířením Islámu jako dominantního náboženství. Je na čase se připravit na zásadní změny a nové výzvy, kterým budeme v Evropě vystaveni.

Hraběcí rady, které rozdává například prezident Zeman, že máme pomoci ke stabilizaci těch zemí, které jsou zdrojem emigrace, jsou zcela bezcenné. Nelze pomoci rozvrácené Libyi tím, že tam instalujeme demokratickou vládu, nelze dlouhodobě okupovat Sýrii a polovinu Iráku a vojensky porazit Islámský stát. Základny Boko Haram nelze vybombardovat a při vyzbrojení vládních vojsk máme vysokou pravděpodobnost, že z Evropy dodané zbraně budou dříve nebo později mířit přímo na nás z rukou náboženských nebo jiných fanatických vyznavačů jediné pravdy. Ostatně Američané v Afghánistánu o tom vědí své. Možnost obnovení koloniální správy, a tedy dosazení pořádku z Londýna, Paříže nebo odkudkoliv z Evropy je také absurdní nápad.

Prostě přítomnost globálních fanatických válečníků, dostatečné vyzbrojení pro masakry civilního obyvatelstva, prostupnost území, slabá nebo zcela neexistující místní vláda a nefunkční správa spolu s katastrofální ekonomickou situací přináší nevyhnutelný důsledek. Emigraci směrem do Evropy. Zastavit proud uprchlíků na počátku cesty lze snad pouze vytvořením a podporou silného autokratického, diktátorského režimu, který silou armády, tajné policie a teroru dokáže alespoň na čas zklidnit situaci. Taková byla Kaddáfího Libye a Mubarakův Egypt. Ale takový režim Evropa podporovat nebude. Takže máme před sebou několik let silné vlny imigrace málo vzdělaných, kulturně a nábožensky zcela odlišných běženců, kteří se ve velmi zuboženém stavu i s rodinami pohybují směrem do Evropy, aniž by tušili, co je čeká.

Jak budeme na takovou vlnu běženců reagovat? Jak jsme připraveni tento problém vyřešit? To je zatím spíše ve hvězdách. Všechna představitelná opatření patří do kategorie špatné a ještě horší. Orgány Evropské unie ale zatím bezpečně zvolily vůbec nejhorší rozhodnutí. Nechápu, co vedlo byrokraty v EU k tomu, aby vytvořili pro státy EU přesné kvóty pro přijetí uprchlíků a začali přidělovat s evropskou přesností na jednotlivé běžence jednotlivým státům jejich příděl neštěstí a beznaděje. Ten, kdo takové řešení vymyslel, zabil dvě mouchy jednou ranou. Jednak nesmírně poškodil jméno Evropské unie v očích Evropanů, kterých se takové řešení týká, a dále ještě více ztížil postavení uprchlíků na Lampeduse, na Sicílii nebo kdekoliv jinde na jihu Itálie. Nelze být milosrdný, odpovědný, přívětivý, otevřený nebo dokonce láskyplný na povel, na příkaz.

Morální odkazy na pohyby uprchlíků před a po druhé světové válce neobstojí. Jednak je to dávná historie a konkrétní příběhy již většinou vymizely z historické paměti a dále se jednalo o občany se stejnou nebo podobnou historickou zkušeností. Odkazy na komunistické uprchlíky nejen z ČSSR, ale i z celého východního bloku po roce 1945 se stejně tak míjejí se současnou realitou. Napadá mě pouze vlna migrace Židů před válkou a po válce do Svaté země. Tehdy ale na rozdíl od dneška vstupovala vyspělá evropská znalost a dovednost do polofeudálního arabského prostředí. Proto také Židé uspěli. Současně s tím ale vzniklo potenciální ohnisko lokálních konfliktů, které v posledních 20 letech prakticky trvale doutná a hrozí.

Se stále rostoucí vlnou uprchlíků se ale v Evropě musíme nějak popasovat. Jedině prostřednictvím každého státu je možné alespoň zmírňovat, když ne řešit problémy každé rodiny, každého běžence, který je lidsky i finančně zcela vyčerpaný a právě ho vytáhli z potápějící se lodi.

Nutná je kombinace represivního a motivačního přístupu. Je nutné maximálně ztížit vydírání utečenců gangy pašeráků nejlépe souvislým zničením jejich lodí, a to pokud možno v přístavu třeba někde u Tripolisu. Obávám se ale, že rybářských bárek na africkém pobřeží Středozemního moře bude nepočítaně. Přijetí nebo nepřijetí bude závislé na jednotlivých státech v Evropě. Státy a jejich občané se musí rozhodnout, zda jsou schopné a ochotné přijmout část běženců a nabídnout jim možný počátek jejich nového života. Toto není rozhodování o nějakých abstraktních pravidlech, tady se bude rozhodovat o konkrétních životech, o naději pro jedny a o riziku pro druhé. Proto považuji za nutné vést o tématu diskuzi, hledat argumenty a protiargumenty a neuzavírat se apriorními ideologickými šablonami nebo jednoduchými soudy.

První podmínkou pro přijetí v zemi je velmi podrobná kontrola a lustrace každého žadatele. Je úkolem policie a dalších represivních složek, aby zajistili, že do státu nepřichází výsadek ISIL (Islámského státu v Iráku a Levantě) a že lidé, kteří se ucházejí o naději, nejsou indoktrinováni nenávistnou ideologií. Druhou, stejně tak nevyhnutelnou podmínkou, kterou musí běženci akceptovat, je přijetí evropských vzorců chování a evropských sociálních norem. Jednou z nich je i vzájemná tolerance a nepatří sem nesnášenlivost vůči jiné rase, vůči pohlaví, vůči barvě kůže a vůči náboženství. Nesouhlasíš, pojedeš domů. Za těchto podmínek jsem pro přijetí konkrétních uprchlíků i v Česku.

Česko nerozboří 1000 zbědovaných uprchlíků z Mali nebo ze Sýrie. U nás oficiálně žije více než 53 tisíc Ukrajinců a asi 30 tisíc Vietnamců, to je 0,5 % a 0,3 % ze všech obyvatel Česka. Neoficiálně jistě mnohem více. Takže je snad v našich silách přijmout postupně dejme tomu 1000 uprchlíků z tohoto koutu světa. Nás to nepoloží a jim to pomůže.

Protože jednou z hodnot evropské civilizace je i tolerance a soucit, považuji přijetí takového marginálního počtu dokonce za naši povinnost. Jsme teprve na začátku dlouhého procesu a musíme se na něj připravit, Pokud to nedokážeme, selhali jsme jako civilizovaný stát. Sir Nicholas Winton zachránil sám 669 dětí. Kolik jich zachráníme my a teď?

Komunální politik ODS