Macron se mýlí, rigidita není síla, ale slabost

Nedávno se francouzský prezident Emmanuel Macron rozhodl, že napíše celé Evropě dopis. Nejspíš aby si na chvíli odpočinul od problémů se žlutými vestami, které otřásají zemí, stylizoval své psaníčko jako volání po evropské renesanci.

Sám pojem renesance ovšem můžeme chápat různě. V původním významu jde o epochu, která byla poznamenána do té doby bezprecedentní politickou a hospodářskou liberalizací, rozmachem světového obchodu a rozvojem svobody jednotlivce. Představa pana Macrona o tom, co je renesance, bohužel nabízí pravý opak: tužší centralizaci, potlačení volného obchodu, bující byrokracii a omezení svobody na úrovni jednotlivce i celých států. Dokonce i zapálení federalisté z řad německých politiků jej varovali, že zašel příliš daleko.

Co nám tedy slibuje evropská renesance v podání francouzského prezidenta?

Žádné překvapení: Macron chce „skutečnou evropskou armádu“. Tato naprosto scestná ambice již léta rozechvívá srdce každého federalisty podobně jako představa evropské vlajky nebo hymny. Euroarmáda je také jednou z postav legendy o šedesáti letech míru na kontinentu, za který údajně vděčíme Evropské unii, tedy organizaci, která vznikla v roce 1993. Je tomu ale naopak: EU je výsledkem, nikoli původcem míru, za který ve skutečnosti vděčíme Severoatlantické alianci. Alianci, jejíž působení by jakákoli euroarmáda v nejlepším případě nedokonale suplovala, v horším zcela sabotovala.

Macron také říká, že chce reformovat migrační politiku. Vadí mu, že státy mají v oblasti azylu a migrace různý přístup. Já se naopak domnívám, že státy si musejí zachovat kontrolu nad tím, komu udělují právo pobytu. Pan Macron by se měl raději zaměřit na důslednější kontrolu imigrace a potírání pašeráckých gangů, které migranty převážejí přes Středozemní moře.

Další z nápadů je evropská minimální mzda. Opravdu, stejná minimální mzda pro Bulhary, Italy a Dány? Stačí se podívat na obrovské rozdíly ve výkonnosti evropských ekonomik, abychom pochopili, že něco takového je prostě zhola nemožné.

Návrh na sdílení dluhů jistě potěší každý stát, který si zvykl žít nad poměry. Méně už ty, kteří dostanou na stůl závěrečný účet. Macron také volá po vzniku evropské agentury na ochranu demokracie, která má bránit šíření dezinformací. Zní to dobře, dokud se nezačneme ptát, kdo bude například určovat, co to je „fake news“ a kdo bude agenturu platit. Budou mít euroúředníci moc přijet do Prahy nebo do Varšavy a vypnout webové stránky? Z říše snů pochází také nápad na zřízení evropské klimatické banky, boj za bezuhlíkovou ekonomiku a konec pesticidů. Opět samé otázky a žádné odpovědi. Co si zemědělci počnou bez pesticidů? Jaký prospěch bude mít planeta z toho, když vyženeme evropský průmysl do rychle rostoucích zemí, které prakticky žádné environmentální standardy nerespektují? A kdo bude klimatickou banku financovat?

EU změnu potřebuje. Ale jinou

V jednom se ovšem s panem Macronem shodnu. Evropa nutně potřebuje změnu. Jen na ni musíme pohlížet přesně opačnou optikou, než jakou zvolil francouzský prezident. Je přesvědčen, že to, co nás posílí, je více centralizace, více regulace, více uniformity. To se ovšem plete. Ekonomika na kontinentu poroste jen v prostředí, které ctí zásady pružnosti, různorodosti, volné soutěže a svobody jednotlivce i států.

Skutečná reforma, skutečná evropská renesance znamená, že musíme opustit zastaralé centralistické sny z padesátých let a naopak se soustředit na výhody, které nám všem přináší vnitřní trh Unie. Cestou správným směrem je daňová konkurence a unie více měn, ne jen jedné. Bezpečnost znamená kvalitní ochranu vnějších hranic, plnění závazků v NATO a sdílení informací mezi jednotlivými službami, ne zaměstnávání dalších a dalších úředníků. Obnova demokracie a důvěry občanů obnáší podstatně štíhlejší byrokratický aparát, který se soustředí jen na podstatné věci, a alespoň částečný přesun politického rozhodování z bruselských paláců zpět na úroveň států, kde na něj voliči mohou dosáhnout a neztrácejí pocit, že mohou svým hlasem vůbec něco ovlivnit.

Renesance v podání pana Macrona by znamenala, že evropské instituce a politici budou i nadále hrát v úplně jiné tónině než občané. To nemůže fungovat. Unie má možná poslední šanci, aby se naladila podle správného klíče, jinak může zaniknout.¨

Autor je poslanec Evropského parlamentu za ODS

LN, 4.4.2019