Velmi mě pobavil berlínský výrok eurokomisaře Günthera Oettingera, který prohlásil, že pokud by měl Frauke Petry za manželku, zastřelil by se. Vezměme to odzadu. Oettinger je křesťan, člen vedení Merkelové CDU. Podle svého ranku je to jeden z nejzbytečnějších eurokomisařů, protože je na tom světě „eurokomisařem pro digitální ekonomiku“. Je tak zbytečný jako např. eurokomisařka paní Jourová nebo u nás ministr lásky a ptákovin Jiří Dienstbier (ministr bez báglu a hany). Frauke Petry je předsedkyní strany Alternativa pro Německé (AfD – Alternative für Deutschland) a šéfovou její frakce v saském zemském sněmu v Drážďanech. Oettinger pak shora uvedená trapná slova vyslovil jako pozdní reakci (stál si asi zrovna na kabelu před dvěma týdny) na interview F. Petry, kde se vyslovila, že v případech nouze je třeba chránit spolkové hranice třeba i za použití zbraní. Dlužno uvést, že mainstreamová média silně vytrhávala její vyjádření z celkového kontextu. Nicméně: F. Petry je docela ostrá politička a servítky si nebere. Proč by také měla. Servítky si tak dlouho brali všichni za všech okolností, až je EU tam, kde je: na hrnci.

Jako křesťan by se měl Oettinger umět chovat. Jenže to, co řekl, je nejen trapné hulvátství jednoho zcela zapomenutelného politika, ale je to především výraz obrovské nervozity členů evropsko-unijního, potažmo spolkového establishmentu, kterou vykazují před březnovými volbami v některých spolkových zemích. Je to výraz již téměř nezakrývaného strachu před stoupajícími preferencemi AfD (mimochodem zaslouženými). Ten až živočišný strach se projevuje nejen takovými výroky, jaký spáchal Oettinger, ale i soustavným napadáním AfD, jejím denuncováním, obviňováním z neonacismu a xenofobie, odmítáním diskutovat v televizi s jejími zástupci. Čím blíže volby a čím větším, ba absolutním průšvihem se ukazuje být nezvládnutý příliv imigrantů do Německa nabírající charakter podivné rituální sebevraždy Německa, tím silnější takové napadání je.

Všichni ti ze zavedených partají, co napadají AfD a otírají si boty o Frauke Petry, ve skutečnosti ukazují svoji ubohost a neschopnost čelit v politickém boji svému soupeři, který jim je nepříjemný nebo jim dokonce nevoní. Bojí se konfrontační diskuse, nemajíce odpověď na nepříjemné otázky týkající se drsné současnosti vykazující znaky Apokalypsy, která teprve nastane. Dobře jim tak, dláždí cestu AfD do dalších lavic v zemských sněmech a politická scéna Německa bude mít konečně řádnou opozici. Opozici hodnou toho jména. Hanobení je dobrou reklamou pro hanobeného a hanobícím dobře tak.

Když jsem se zmínil o hrozící Apokalypse, tak se zmíním o dalším z bojovníků za EU krásnější, Ivanu Gabalovi. Nevím, čím tento člověk z KDU-ČSL tak fascinuje ČT, že tam má tolik prostoru, ale nešť. Ivan Gabal v pondělí v ČT 24 odpověděl na otázku jednoho z diváků, jak nahlíží na plán B konstruovaný V4 na pražském summitu, takto jasnozřivě: „Čistě technicky je dohoda s Tureckem hotová a důležité je, zda se ji podaří dodržet, protože je na Turecko velmi náročná. Řecko dostalo od Evropské komise za úkol, aby do 12. května dalo do pořádku vytýkané věci z hlediska systému ochrany hranic. Úvaha o tom, že by se vlastně tlačila hranice do Makedonie, není na pořadu dne, protože EK řeší s Řeckem jeho problémy.“ Konec citace.

Jsou to tři věty, a tak si je rozeberme jednu po druhé:

Věta první: čistě technicky jde o věru nadbytečnou. Ano, každá dohoda má smysl jen tehdy, pokud se jí podaří dodržet. Tady Ivan Gabal vymyslel kolo. Jenže Turecko ještě ani nezačalo brát dohodu na vědomí, natož ji pak plnit, a týdny běží. Pro Turecko je sice náročné mít na svém území přes milion uprchlíků před válkou již několik let, ale zvládalo to (zatímco Gabalova EU a EK bohorovně mačkaly uhry na tváři velkých bank v řecké finanční šlamastyce, jako by to byla ta nejdůležitější věc na celé planetě). Turecko zvládalo hlídat svůj břeh jako nic až někdy do začátku roku 2014, kdy se rozhodlo, že se na to vykašle. A kdyby chtělo, dokázalo by to velmi rychle zase obnovit. Kdyby chtělo. Jenže nechce a vydusí si jak EK, tak Merkelovou, tak Gabala. Čistě technicky ovšem. Chtít, aby Turecko (dnes silně islamizované) bude chránit hranice Schengenského prostoru, a tvářit se, že to je na pořadu dne, je neslýchaná zhůvěřilost. Evropa si musí pomoci sama. Zda to pochopí Ivan Gabal, nevím, EK to jistojistě nepochopí nikdy.

Věta druhá: Řecko dostalo již tří sté osmdesáté deváté varování od EK, že si musí plnit domácí úkoly při ochraně schengenských hranic. Jenže to buď nezvládá organizačně, nebo to vůbec neumí anebo nechce, ale spíš je v celkovém rozvalu. Ať tak či onak, do 12. května se nic zásadního nestane, jen Řecko své domácí úkoly nesplní. To si tady troufnu tvrdit a také dím, že naopak do 12. května se dovalí do EU přes západní balkánskou cestu dalších zhruba 200 až 300 tisíc samozvaných turistů bez víz a papírů. A také možná víc. Čímž se dostáváme ke třetí větě.

Věta třetí: hranice zatlačená na hraniční čáru Makedonie a navazující bulharskou je už nyní na pořadu dne, právě v prizmatu toho, co jsem shora uvedl. Takže jednání V4 je jediným logickým počinem v době absolutní bezradnosti Evropské komise a unijního establishmentu. Tam bude první pořádná hranice, i když se panu Gabalovi zdá, že nikoli. Evropská komise s Řeckem nic neřeší, jen se planě žvaní a ničí papír. A je úplně jedno, co se bude přežvykovat i na nastávajícím unijním summitu. Máme se na co těšit, ale radost z toho mít nebudeme.