Výsledek blížícího se britského referenda o dalším setrvání v EU zdaleka není jasný. V průzkumech jednou mírně vedou příznivci členství, jednou zas jeho odpůrci. Odchod Velké Británie by přitom byl nepochybně další ranou pověsti Evropské unie, která se i bez toho zmítá v řadě problémů, počínaje migrační krizí a konče (zatím odloženou) krizí jednotné měny. Zdá se, že si to uvědomuje stále více evropských politiků. Proto včerejší přehlíživé mávání rukou nad britskými požadavky vystřídala dnešní až nečekaná vstřícnost. Uvidíme, jestli to bude britským voličům stačit.

Nejde však zdaleka jen o nějaké „extrabuřty“ Spojenému království. To, co se objevuje v budoucích unijních dokumentech, se v některých bodech dotýká dosavadní podstaty evropské integrace samé. Zdá se, že doposud nedotknutelné mantry, mumlané po desetiletí všemi eurofederalisty, začínají práchnivět. V návrzích předsedy Rady EU Tuska i následných komuniké je dobré číst mezi řádky. Například v odpovědi na britský tlak omezit evropské regulace (tzv. „red tape“) by se měla Evropská komise zavázat k pravidelné každoroční revizi evropské legislativy a odstraňování nadbytečných či škodlivých právních předpisů. To bylo již mnohokrát v minulosti slibováno, leč pouze nezávaznými deklaracemi. Nyní by se to mělo stát vymahatelným závazkem.

Vymknout se stále užší EU

Pokud jde o britskou snahu vymknout se z „ever closer union“ (stále užší Unie), náhle se setkáváme s překvapivou, ještě nikdy dříve oficiálně nevyslovenou interpretací: tento princip nemá být právním základem politické integrace, pouze symbolickým vyjádřením vůle evropských národů spolupracovat. Nelze tedy na jeho základě nikoho nutit k budování federální Evropy. Ani euro by už oficiálně nemělo být jediným platidlem EU. Jak se zdá, hodlá EU tiše rezignovat na to, co ještě před deseti lety považovala za samozřejmost – dříve či později povinně nahnat všechny tehdejší „nové členy“ EU do chomoutu jednotné měny. Není divu – tváří v tvář krizi eura se dnes do eurozóny nikdo dvakrát nehrne a ani eurozóna neplane nadšením pro nové členy. Dobrá zpráva pro ty, kdo si členství ČR v eurozóně nepřejí.

A konečně se konstatuje, že zneužívání různých finančních podpor, slev, odpisů a pobídek tzv. „sociálními turisty“ z jiných zemí není jen specificky britský, ale obecně evropský problém. Evropská komise by měla proto připravit legislativu, která umožní jednotlivým zemím v případě potřeby zatáhnout za záchrannou brzdu a některé tyto benefity pro občany jiných států omezit, aniž by to mohlo být považováno za diskriminaci.

Nákrok k rozvolnění

Britské reformní požadavky samozřejmě nejsou žádnou revolucí. Může však jít o skutečný první nákrok k nezbytnému rozvolnění unijního rámce, k vytvoření pružné, flexibilní struktury, která jediná může zajistit přežití EU. V tomto světle je stále jasnější neudržitelnost evropské strategie Sobotkovy vlády. Jeho Špidlou vedený „dream team“ ve Strakovce hlásá zhruba toto: ČR musí patřit do „hlavního proudu“ integrace, nebo ztroskotá na mělčině těch méně centralisticky angažovaných.

Přitom pravdou se stává pravý opak: budoucí EU se nebude skládat z hlavního proudu a mělčiny okolo, ale bude vzájemně propojenou sítí zájmových koalic států, které se budou tvořit kolem toho jediného, co je udržitelné společně – totiž vnitřního trhu. Taková síť ovšem vyžaduje aktivní a neustálou analýzu vývoje a jeho proměnných veličin. Na to ale tahle vláda nemá, setrvačně se proto drží omleté koncepce „hlavního proudu“. U toho se totiž nemusí přemýšlet, protože za vás přemýšlejí jiní, třeba paní kancléřka. Také se nesmí „kverulovat“ (tedy zastávat vlastní autonomní postoje), protože to by pak zase českému premiérovi nezvedala telefon. Pan Prouza raději vždycky rád dopředu zjistí, co chtějí v kancléřství od pana Sobotky slyšet. Pro vládu je to sice pohodlné a intelektuálně nenáročné (o to jde asi především), nicméně českým národním zájmům to škodí.

Autor je europoslanec ODS

LN, 10.2.2016