Evropský parlament přijal minulý týden dlouho chystanou zprávu o boji proti zahraničnímu vměšování a dezinformacím. Tato témata ještě vystoupila do popředí v souvislosti s ruskou agresí na Ukrajině. Není pochyb, že tyto jevy existují a že obrana proti nim je nutná. Zpráva v tomto směru také obsahuje řadu užitečných a konkrétních podnětů jak např. zajistit kybernetickou bezpečnost nebo chránit kritickou infrastrukturu státu proti hackerským útokům či jak zprůhlednit provoz na online platformách a sociálních sítích odkrytím falešných informačních zdrojů či skrytého financování online reklam.

Značná část zprávy je ovšem kontaminována zjevnou politicko-ideologickou předpojatostí, z níž na nás téměř dýchne duch dob minulých. Tak například se zde praví, že „mnohonárodní povaha orgánů EU… je stále častějším cílem zneužívaným nepřátelskými zahraničními aktéry k zasévání rozkolu uvnitř EU“, pročež „extremistické, populistické, protievropské politické strany i některé další strany, osoby a hnutí“ usilují o „prohloubení společenské roztříštěnosti a podkopávání legitimity evropských i vnitrostátních veřejných orgánů“ a také „původci těchto dezinformačních kampaní vytváří pod záminkou podpory tradičních nebo konzervativních hodnot strategická spojenectví s místními partnery“.

To už je docela silná káva. Jak se asi definuje „zasévání rozkolu“? Jde třeba o přirozený nesoulad mezi členskými státy ohledně migrační politiky? Co to je „protievropská strana“? Je to taková, která legitimně kritizuje některé aspekty evropské integrace? A pokud se nějaký křesťanský tradicionalista postaví třeba proti sňatkům osob téhož pohlaví, znamená to, že je potenciální „dezinformátor“?

To je ovšem pouze špička ledovce, podobných formulací tam najdeme desítky. Samozřejmě mezi nimi nechybí například ostřelování referenda o brexitu nebo zvolení Donalda Trumpa prezidentem coby příkladů zahraničního vměšování do demokratických procesů.

Neprotivit se „mainstreamu“

Následuje řada návrhů opatření. Například se volá po tom, aby se „navýšily zdroje a prostředky přidělené subjektům a organizacím v celé Evropě a po celém světě, jako jsou analytická střediska a ověřovatelé faktů, jejichž úkolem je monitorovat a zvyšovat informovanost o závažnosti hrozeb, včetně dezinformací“. EU a členské státy jsou vyzývány, „aby vyčlenily veřejné zdroje financování EU pro nezávislé ověřovatele faktů, výzkumné pracovníky, kvalitní a investigativní sdělovací prostředky a novináře a nevládní organizace zkoumající a vyšetřující manipulace s informacemi a vměšování“.

Evropský parlament je též „znepokojen nedostatkem norem a vhodných dostatečných opatření, která by umožňovala připisovat odpovědnost za zahraniční vměšování a reagovat na ně“ a žádá si „pracovní skupinu v čele s Věrou Jourovou… která by zkoumala stávající právní předpisy a politická opatření a odhalovala mezery, jež by mohly nepřátelské subjekty zneužít“.

Parlament také vyzývá Komisi, „aby předložila zastřešující strategii pro mediální a informační gramotnost se zvláštním zaměřením na boj proti manipulacím s informacemi“, a členské státy, aby do svých vzdělávacích programů „zahrnuly mediální a digitální gramotnost a také vzdělávání v oblasti demokracie a základních práv, nedávné historie, celosvětových záležitostí, kritického myšlení a zapojení veřejnosti, a to od raného věku až po vzdělávání dospělých“.

Tenhle jazyk už je celkem jasný. Lze se zcela důvodně obávat, že realizace některých takových opatření by mohla vést k postupné ostrakizaci a vymisťování některých legitimních politických názorů mimo veřejný diskurs jen proto, že jsou v opozici proti evropskému „mainstreamu“. Naproti tomu se zde de facto volá po vytvoření jakýchsi oficiálních „narativů“, informačních šablon a ideových linií – tedy víceméně státní propagandy, která se bude těšit podpoře z národní i evropské úrovně třeba i finanční podporou vybraných mediálních titulů nebo nevládních organizací. Vznik nových koordinačních a monitorovacích institucí pak posílí vliv státní i nadstátní byrokracie na veřejné dění.

Jak to pak může dopadnout, když se věci chopí nějaký úřední fachidiot, nám předvedlo Centrum hybridních hrozeb, součást ministerstva vnitra, ve svém již legendárním spisku Středoevropská identita jako součást protizápadního narativu na kvazimediální scéně. Tam se víceméně dozvíte, že přílišná podpora Polska, Maďarska nebo spolupráce V4 představuje onen „protizápadní narativ“. A to ještě nezmiňuji záplavu doslova paranoidních aktivistů, kteří si z těchto témat už udělali živnost a odhalují cizí agenty doslova za každým rohem. Atmosféra slídění, udávání a skandalizací může získat až nebezpečně živnou půdu.

Zdá se zkrátka, že vstupujeme na tenký led. A bude zapotřebí velmi pečlivě hlídat, abychom si ani v této vypjaté době sami neukrojili značný kus z toho nejcennějšího, co nám demokracie přinesla – totiž svobodného diskusního a mediálního prostoru a z něj vyplývající možnosti volby. Chci věřit, že česká vláda se tváří v tvář těmto výzvám bude chovat rozumně, zodpovědně a umírněně a že navrch nezískají někteří radikálové. To by mohlo společenskou atmosféru, která je po dvou letech covidové pandemie a v aktuální válce Ruska proti Ukrajině už tak dost nervózní, ještě dále zhoršit.

MfD, 12.3.2022

Autor je europoslanec ODS