Kdo chce v praxi vidět, kam až může dojít vypatlanost jednoho evropského sociálního demokrata, nechť se podívá na stránky německých novin jako třeba Frankfurter Allgemeine Zeitung anebo mrkne na televizní zpravodajství.

Německý ministr hospodářství a vicekancléř Sigmar Gabriel, s jakousi tichou podporou Anděly Merkelové (jinak by si ten podržtaška ani nic nedovolil), se téměř zhroutil, když se dozvěděl, že čínští investoři mají zájem o vykoupení akcií významného výrobce robotů Kuka. Tedy německého výrobce, tedy jakéhosi dalšího rodinného stříbra německé industrie. Hodlá tedy (ale ještě úplně neví jak) patrně ze státních peněz dát akcionářům vyšší nabídku, aby Číňany přebil. Dále nahlas v novinách sní, či spíše blábolí, že by bylo opravdu pěkné, kdyby přišly i jiné vysoké nabídky od Němců či od někoho jiného z naší Evropy. Takto uvažuje Wirtschaftsminister, tímto sociální demokrat, v době, kdy řada významných německých podniků všeho druhu je v rukách čínských investorů.

Sigmar Gabriel, politik vypasený výlučně z peněz z politických gáží, s mozkem zarostlým sádlem evropanské náplavy, je politikem, který se rád dává vidět s významnými průmyslníky. Bylo a je mu houby po nějakých občanech, pichořících se denně za svým chlebem vezdejším. Sigmar Gabriel je mimochodem ten výtečník, který ještě před rokem neměl nic než slova pohrdání a urážky pro každého, kdo viděl v ekonomických migrantech hrozbu či snad jen problém, a který pak věren zásadám sociální demokracie rychle otočil.

A právě tento člověk nyní blouzní o obraně německého výrobce před atakem čínských peněz. Je snad lepší případ politické vyprázdněnosti, než je tento? Bude snad pan Gabriel nyní sledovat veškeré fúze a akvizice, vytvoří z peněz daňových poplatníků nějaký fond nebo Verwaltungsanstalt, který bude přebíjet čínské, ruské či jiné nežádoucí nabídky? Anebo je to jen a jen (a to nejspíš) další případ hovadiny, která má jediný cíl: ukázat, jak se sociální demokrat Gabriel stará, aby německé zůstalo německým?

Jsem zastáncem tržního hospodářství až do morku kosti a jsem rád, že jsme se jej dožili. Ale už dlouhá léta tvrdím a hádám se o tom s přáteli, jak je špatné, že hamižnost managementu evropských výrobců a jejich akcionářů či společníků vedla k tomu, že v zájmu vysokých zisků vyvezli sofistikovanou výrobu do Číny či jinam do Asie s jediným cílem – zvýšit zisk, i kdyby to mělo stát cokoli. Zatímco evropští výrobci naučili Číňany metodám moderního řízení výrobních procesů, které se učili po celá desetiletí, během několika málo let, nevšimli si, že konfuciánští Číňané se s Evropou zásadně nedělí o nic, co nechtějí, aby Evropa věděla (a dělali to vždy v minulosti, viz hedvábí, střelný prach atd.). Zatímco se evropští manažeři hnali za zisky a Číně nabídli vše (a co nenabídli, to si Čína okopírovala sama - drsně a bez šance na soudní zákazy), Číňané kumulovali zisky a pustili se po řádné přípravě se státní podporou komunistických vlád do investování všude tam, kde vidí dobrou šanci. V té době, kdy se evropští výrobci hnali do laciné Asie za zisky, se Sigmar Gabriel nechával vidět při přestřihování pásek a šolíchal si německou velkoindustrii věren sociálně demokratické tradici, jejímž reprezentantem byl Gerhard Schröder: že jedna věc je zájem běžných lidí, ale že je třeba být i salonfähig a mít drahý oblek známé značky (a že Gabrielovi to opravdu sluší). A teď Gabriel objevil hrůzu zrozeného a chce vytvořit hráz proti čínské rozpínavosti. No tak zklidněme hormon, nic nechce vytvořit, jen dělá mediální vlny, aby si trochu vylepšil notně počechrané peří úpadkového sociálního demokrata. Mimochodem, jak se mu ti naši socialisté podobají, je až roztomilé.

Když Karel Hvížďala sní tak trochu donquijotsky o tom, že by rakouští tradiční lidovci a socialisté měli nyní vyvodit z prezidentských voleb řádné závěry a vzít tak vítr z plachet Svobodným a poučit se z krizového vývoje, poodhalil slabost myšlení evropských intelektuálů. Stále vidí jako ideální jen to, co již bylo zaběhané. Jako spásu vidí velké koalice tradičních lidových stran, které ve skutečnosti jsou zbytněním všeho špatného, co se v posledních 30 letech podařilo v Evropě a EU v politické agendě zakonzervovat. Nevidí, že svět se drsně mění a s ním i zájem voličstva a jeho představy o tom, kdo by měl stát v čele vlád. Nevidí, že tradiční strany jsou vyšeptalé a neschopné změny a reakce na nové drsné výzvy.

V kratší než krátké budoucnosti to nebudou ani socialisté, ani všemožní lidovci, ani tzv. umírněná levice či pravice. Ti už jen kasírují gáže, co to dá. Buď to budou nové či postupně sílící útvary jako AfD v Německu či Svobodní v Rakousku nebo NF ve Francii (to je ta dobrá varianta), nebo to budou levicové patvary jako Podemos či různí zelení anebo opět zase tvrdá levice, jako jsou komunisté a postkomunisté, kteří slíbí vládu tvrdé ruky (co z toho je horší, Bůh suď). Anebo (a to bude vedle komunistů také dost šílené) to bude extrémní, tvrdě rasistická a opravdu xenofobní pravice (která si ovšem s komunisty nijak nezadá). Anebo, jako v Čechách, to bude něco jako ANO – pastrana privatizující moc pro jednoho vlastníka, což je velká katastrofa.

Vnímá toto ještě někdo z evropských intelektuálů vůbec? Sigmar Gabriel určitě ne, ten teď má jinou agendu a je směšný.