V roce 2007 vyšla kniha Václava Klause Modrá, nikoli zelená planeta. Jak je u autora zvykem, je precizně vyargumentovaná a i trochu poučenému laikovi srozumitelná.

Od té doby uplynula řada let a do popředí se dostala slova, kterým jsme kdysi naivně nepřikládali tolik významu jako např. špinavé zdroje, emise CO2, uhlíková stopa a neutralita, emisní povolenky, dokonce i zelené bankovnictví. To, že existuje pohon automobilů elektřinou či vodíkové technologie, ví každý, kdo absolvoval alespoň úplné středoškolské vzdělání s maturitou. Že ale tato slova a jejich význam budou mít takovou frekvenci, ale i důsledky, nepředpokládal z normálních, obyčejných lidí nikdo.

A tak jsme později viděli 16letou školačku, která nejen pobláznila svoje vrstevníky a ti začali každý pátek chodit za školu a protestovat „za klima“, ale později přednášela a vyčítala i „hybatelům světa“, že jí ukradli budoucnost. A aby toho nebylo málo, oni „hybatelé světa“ ji brali vážně. Proto asi představitelé Evropské unie podobná slova zabalili do hezkého názvu Green Deal, do nařízení a jiných právních norem a představitelé jednotlivých států jim pak většinou vše odkývali a bez uzardění přijeli domů. Častým výrazem, který je dnes používán, je slovo ambiciózní. Že by spíš bylo na místě použít slovo šílený, se snad ještě může říkat.

Co s tím? Zatím si můžeme číst - zatím ještě můžeme - slova některých „partyzánů“: „Emisní povolenky jsou cestou k energetické chudobě evropského obyvatelstva“, nebo „Dopady růstu cen emisních povolenek my pak uvidíme v drakonickém nárůstu nákladů na bydlení, topení, svícení a potažmo na potravu a dopravu“. A ještě: „Zpomalení tendru na dostavbu nejen Dukovan, ale i Temelína nás odsuzuje k energetické chudobě“ a nakonec „Česko nebude mít dost elektřiny“. Jsou ale ještě jasnější formulace „Je zrůdné, když se nadnárodní moc, svěřená do rukou dobře živených úředníků, rozhodne uvrhnout bohaté, vyspělé státy do chudoby, hladu a zimy“, a na závěr: „Ano, budeme chudší“ a „Odpor v otázkách Green Dealu je povinností nás všech“.

Co dodat? Je škoda, když se v rukách teoretiků lidských životů, úřadujících ve skleněných, klimatizovaných palácích vzdáleného města, ocitne i tak rozumné téma, jakým je ochrana životního prostředí. Pro jeho zlepšení se od 90. let nejen v naší zemi udělalo hodně a kdo by tvrdil opak, nezná situaci v Teplicích v roce 1989, v Ústí nad Labem, v Ostravě, ale zapomněl i na tu „peřinu“ smogu, která byla už z dálky vidět nad Prahou. Už si nepamatuje nafialovělou barvu vody v říčkách u chemických továren nebo veliké a zbytečné množství umělých hnojiv, vysypaných na pole zaměstnanci tehdejších zemědělských velkodružstev a státních velkostatků. Toho všeho jsme se snažili zbavit a většinou se to i za cenu velikých nákladů podařilo.

Ale ve chvíli, kdy můžeme číst informaci, že „Německo odstavuje tři bloky jaderné elektrárny a do konce příštího roku všechny své jaderné elektrárny“, či „Členové Evropské rady se neshodli, co dělat proti drahým energiím“, už nás mohou napadnout pouze veršíky z dětské knížky vydané v polovině 30. let 20. století. Ta knížka se jmenovala Strakatina a v jedné z básniček říká malý kluk v tenkém kabátku a bez rukavic své viditelně promrzlé babičce:

Lidé chodí celí ztuhlí. Naříkají „málo uhlí“.
Babičko, až vyrostu, tak pojedu do Mostu.
Nakopám tam uhlíčko, zas nám bude teplíčko.

Pokud máte v kůlně nebo v garáži krumpáč, nevyhazujte ho. Jestli „hybatelé světa“ nedostanou rozum, bude potřeba.