Kdyby Kosovo neexistovalo, Vladimir Putin by se k záboru Krymu neodhodlal?

Když před patnácti lety vzlétly letouny Severoatlantické aliance směr Srbsko, rozdělila se česká veřejnost napůl. Na ty, kteří bombardování chápali jako nutný krok k zastavení etnických čistek v Kosovu, a na ty, pro které to bylo nevyprovokovaným napadením suverénního, navíc jaksi "bratrského" státu. Po patnácti letech je příkop mezi oběma stranami snad ještě hlubší.

Hloubku mu přidalo obzvláště vyhlášení nezávislosti Kosova v roce 2008 a naposledy odtržení Krymu – jak nám vysvětlil i prezident Zeman, přímý to důsledek kosovského precedentu. Ano, kdyby žádné Kosovo neexistovalo, Vladimir Putin by se k záboru Krymu jistě nikdy neodhodlal…

Paměť je jaksi selektivní, takže z balkánských obrazů si každý vybere to, co se mu hodí. Jedni mají před očima statisíce albánských uprchlíků, vyhnaných během několika týdnů za hranice, další zase pravoslavné kostely zničené či zhanobené při albánské odplatě. Jedni mají na paměti sebeurčení národů, jiní neporušitelnost hranic. Jenže je neporušitelnost a neporušitelnost.

Posvátná hranice?

Když se nám to hodí Tím dobrým porušením územní suverenity je třeba v naší kolektivní paměti vznik Československa (pravda, ty české hranice byly historické, ale co ty na Slovensku a Podkarpatské Rusi?), tím špatným třeba odtržení Sudet. Ostatně, řada těch, kteří dnes tleskají odtržení Krymu, měla při odtržení Kosova rudo před očima.

Na co se ovšem zapomíná, je to, že to byl Slobodan Miloševič, srbský prezident (a tehdy s absolutní podporou drtivé většiny politického spektra), kdo už počátkem 90. let odmítl respektovat vnitřní hranice Jugoslávie. Řekl to zcela jasně, nedvojsmyslně a veřejně při zahájení haagské mírové konference 7. září 1991, kde mimochodem odmítl asi poslední reálný návrh na řízený rozpad země.

Tehdy to udělal ze zjevného důvodu – hodlal překreslit vnitřní hranice Jugoslávie tak, aby se maximum skutečně či údajně srbských oblastí stalo součástí Srbska (na úkor Chorvatska a Bosny a Hercegoviny). Nakonec to dopadlo jinak, než Miloševič doufal. Cenu za to samozřejmě zaplatili jiní – mimo jiné v míře vrchovaté Srbové v Chorvatsku a Kosovu. Ti, jejichž zájmy údajně obhajoval, a kteří mu přitom posloužili jen jako úderná pěst při jeho výtahu k moci.

Na co se také zapomíná, že to byl Slobodan Miloševič, kdo svou nacionalistickou politikou jako první narušil křehkou stabilitu federální Jugoslávie, kdo jako první vpadl do federálního monetárního systému země, kdo jako první přestal respektovat autoritu federální vlády. Že to byl on, kdo fakticky zrušil autonomii Kosova a nechal zavřít tehdejší kosovské stranické vedení, mimochodem asi nejvíce umírněné a prosrbské kosovské vedení v dějinách.

Když pak na jejich místo nastoupil intelektuál Ibrahim Rugova se svou politikou nenásilného odporu (a že nebylo jednoduché o tom Albánce přesvědčit), nebyl ochoten se dohodnout ani s ním. Světe div se, pak nastoupili "hoši z lesů", tedy Kosovská osvobozenecká armáda. Ta by přitom v opačném případě zůstala marginální skupinkou radikálů v jedné malé oblasti v centrálním Kosovu, kde až příliš často vyprávěli malým chlapcům hrdinské historky o předcích, kteří tehdy a tehdy bojovali proti Srbům.

Tři roky šíleného válčení

Zapomíná se na to, že svět měl za sebou tři roky zkušeností s mimořádně frustrujícími pokusy zastavit vraždění v Bosně. Za ty tři roky zahynulo 100 000 lidí.

Zapomnělo se na to, že Miloševič žil z konfliktů, kterými odváděl pozornost od neutěšené domácí situace. A že jeho popularita od roku 1996 vytrvale klesala, čehož dokladem byla porážka v lokálních volbách a několikaměsíční masové demonstrace.

Zapomnělo se i na to, že v roce 1998 odvolal všechny vysoké důstojníky (včetně náčelníka generálního štábu a šéfa tajné policie), kteří měli tolik rozumu, že mu další eskalaci konfliktu v Kosovu rozmlouvali. Zapomnělo se na to, že to byl on, kdo odmítl podepsat dohodu v Rambouillet, za kterou by dnes jakákoliv srbská vláda dala půl království, protože zajišťovala nekonečně větší srbskou přítomnost v Kosovu než nyní.

Nelze samozřejmě na Miloševiče naložit všechnu vinu jako na starozákonního kozla. Srbsko-albánské vztahy byly po celé 20. století komplikované tak, jak jen můžou být vztahy dvou etnik bojujících o vládu nad jedním územím a provádějících si v pravidelných časových intervalech dosti nepěkné věci.

Navíc přes všechny investice v době komunismu (investované ovšem v podmínkách neefektivní centrálně řízené ekonomiky) zůstalo Kosovo nejméně rozvinutou oblastí Jugoslávie. Kombinace chudoby, vysoké nezaměstnanosti a demografické exploze spolu s útlakem Miloševičova režimu pak byla smrtící.

Samozřejmě, Albánci byli ve většině pro samostatnost, ať v Bělehradě vládne kdokoliv. Pokud by ale v Bělehradě vládl režim, který jim garantoval občanská i kolektivní práva a který by jim zajistil důstojný život, asi jen těžko by se našlo víc než jen pár šílenců, kteří by hodlali pozdvihnout zbraň. A jen těžko by tyto šílence podpořilo NATO. K nelibosti milovníků konspiračních teorií je to totiž tak, že Západ neměl zájem ani na rozpadu Jugoslávie a už vůbec ne na odtržení Kosova. Dokud byl v Kosovu jakýs takýs klid, nehovořilo se o němna jediné mírové konferenci (což mimochodem výrazně podkopalo pozici Ibrahima Rugovy a posílilo pozici radikálů). Jenže když už bylo za hranicemi 200 000 uprchlíků a hrozila nová Bosna, svět se probral. Jestli udělal Západ v něčem chybu, pak v tom, že na řešení situacevKosovu netlačil dříve. Jenže tak už to chodí, že se hasí jen to, co hoří.

Když vyhánějí Srby z domova

Bohužel, očekávání obnovení multietnického Kosova se nenaplnila a vyhánění jedněch nahradilo vyhánění druhých. A je velkou chybou NATO, že tomu dostatečně nebránilo. Jenže heslem dne pro většinu národních kontingentů v Kosovu bylo "hlavně se do ničeho zbytečně nezaplést". Správa OSN pak, i se všemi svými chybami, byrokratičností a neefektivitou, přece jenom dokázala vybudovat stát na zelené louce (a málokdo si dokáže představit, co to je budovat stát bez institucí–matrik, dokladů, katastrů…), který jakž takž funguje.

A zejména: v němž jsou nyní, když konečně došlo k pragmatické dohodě mezi Prištinou a Bělehradem o vzájemných vztazích, práva kosovských Srbů konečně respektována tak, jak měla být hned po roce 1999.

LN, 29.3.2014