To jsou slova a také životní filosofie staré hraběnky z Grandhamu ve známém seriálu Panství Downton. Pokud ji tato stará dáma viktoriánské doby používala ve vztahu ke své rodině či ke svým zaměstnancům, prosím. Bylo pouze jejich záležitostí, zda a jak dlouho si to nechají líbit. Když se pokusila i s trochou intriky takto zapůsobit na veřejného činitele-ministra zdravotnictví poloviny 20. let 20. století, neuspěla. Protože to ale byla dáma moudrá a ve své podstatě velmi rozumná, odjela po dramatickém vyústění situace na měsíční plavbu po Středomoří, aby během té doby získala zpět kontrolu nad svým ostrým jazykem a patřičný odstup od dané situace i svého nerozumného jednání. Vrátila se, opět s nadhledem, moudrým jednáním a neodolatelným šarmem.

Tuto epizodu hojně sledovaného seriálu jsem si připomněla při poslechu současných výstupů předních představitelů EU, kteří smlouvy-nesmlouvy, argumenty-neargumenty stále více a více utahují šrouby unijní integrace v oblastech, kde byly doposud respektovány národní politiky. Zdravotnictvím a školstvím počínaje, zahraničím a obrannou politikou pokračuje. Tyto, zvláště ale první dvě jsou oblasti, kam ruka eurounijních úředníků (a uvědomme si, že i komisaři jsou úředníci, nikoli vláda) nesahala. Ano, měli jsme možnost sledovat snahu o ovlivňování předškolních zařízení prostřednictvím tzv. Barcelonské deklarace, vnucování Istambulské úmluvy a zažili jsme kolaps „evropských“ snah o zažehnání kovidu v začátcích epidemie tohoto viru. V zahraniční politice jsme mohli sledovat ostudný návrat komisaře Borella z Moskvy a nevím, co si myslet o společné armádě, když vezmeme v potaz pořádkumilovnost Italů, přesnost Francouzů a smysl pro humor Němců. (Zvláště pak historické zkušenosti s tímto národem nám sice dovolují používat německou zbrojní techniku, ale pomýšlet na víc by bylo velmi odvážné).

Stále si totiž myslíme, že národní politiky jsou pod deštníkem národní legislativy, kterou přece jenom můžeme volbami ovlivnit.

Podivným počinem proto byla před rokem zahájená akce EU pod názvem Konference o budoucnosti Evropy (podrobně popisuje Tomáš Břicháček v článku ze dne 14.5.2022. A já nemohu nezdůraznit a do nekonečna opakovat, že EU není totéž co Evropa. Unijním nadšencům se ale tato nepravda hodí, často jí používají a státy, které se do EU hrnou, aniž by si ujasnily všechny důsledky svého hrnutí, takové nesprávné označování umožňují).

Co se týče vedení to byla konference respektuhodná. V jejím čele stála výkonná rada, složená ze zástupců EP, Rady a Komise. Členové, kteří se mohli účastnit, byli vybíráni dle určitého klíče?????, ale Vícejazyčné digitální platformy se mohl účastnit každý se svými náměty. Účastníků této platformy bylo 19000. V celkově schválených návrzích jsou zvláště ochrana životního prostředí, ochrana sociálních práv, větší koordinovanost v oblasti zdravotnictví, důraz na společnou zahraniční a obrannou politiku, posílení evropské nezávislosti na dovážených energetických surovinách a větší soběstačnost v potravinové oblasti. Některé návrhy se týkají i právních kořenů EU, ale jejich naplnění by vyžadovalo otevření debaty o základních smlouvách. Tady bychom mohli asi najít ono „čertovo kopyto“ a sice zrušení jednomyslnosti při rozhodování v Radě EU a nahrazení kvalifikovanou většinou. Převaha Německa a Francie v takovém rozhodování by byla jasná.

Konferenci o budoucnosti čehokoli si může svolat každý občan svobodné, tedy i naší země a jednat může třeba o barvě červeného zelí. Aby ale její výsledek vzala v potaz jakákoli úroveň samosprávy, či dokonce Parlament ČR, musí konference splnit patřičné náležitosti. Kromě jiného je třeba získat dostatečné množství podpisů v institutu, zvaném referendum případě obcí či krajů, nebo musí zlobovat určité množství poslanců. Obojí dá dost práce a potřebuje dost času.

Pro EK to ale platí jinak. Stačí, když zanedbatelný zlomek procenta obyvatel unijních států vysloví nápad a EK se jím „bude zabývat“. Kdo členy Konference vybral, jakou mají kvalifikaci, jaké zastupují množství svých spoluobčanů? Na to se ptejme těch, kdo pravidla vymysleli. V každém případě tento institut Konference není v demokratických postupech demokratického uskupení demokratických států směrodatný.

Když do takového kaleidoskopu představ, nápadů a myšlenek, uvedených v závěru jednání přidáme i změnu pravidel pro volby do EP, získává obrázek předpokládaného výsledku jasnější kontury: více centralizovanosti, více společných pravidel, méně pravomocí národních vlád a parlamentů, ve svém důsledku ještě menší vliv občanů na dění ve své zemi. Proč? Protože naším členstvím v EU je ovlivňován vysoký podíl rozhodování v naší zemi. A jsme u jádra pudla: naše země už vlastně nemusí být naše, ale unijní. Chceme to doopravdy?

Když bych se vrátila k prozření staré hraběnky Grandhamové a vzala v potaz pozitivní působení měsíční plavby po Středomoří, navrhla bych jinou „Konferenci“. Ta by doporučila, odsouhlasila a nařídila služební cestu EK, EP, zvláště pak jejich čelných představitelů,do stejné lokality. Ta plavba by mohla být velice prospěšnou pro všechny národní státy EU. Snad by tam všichni ti úředníci z Bruselu (a Štrasburgu) získali odstup, zjistili, že rozumná řešení jsou lepší, než uplatnění síly a že podmaňovat si státy Evropy dalšími podivnými kejklemi v již dnes velmi nesrozumitelných nařízeních Komise, není rozumné. Na tuto plavbu by se mohli přidat i další „hybatelé světa“, kteří si myslí, že demokracie patří do starého železa. Faktura za takovou plavbu by byla zcela jistě menší než škody, které vznikají ztrátou možnosti samostatného rozhodování lidí (příklad Severní Korey není třeba uvádět)

Ale protože ani já sama nevěřím ve zvlášť sofistikovaný přístup lidí k volbám do EP, není pro mne překvapením, že většina voličů se rozhoduje podle toho, kolik a jak vysokých dotací z EU dostaneme. Je takové rozhodování podle rozumu, síly nebo je to hodně či málo pro tak „ambiciózní projekt“, jakým je evropská integrace? Kdo by hledal společné „evropské hodnoty“ či dokonce „evropskou ideu“ v takovém přístupu, bude velmi, velmi zklamán.