16.10.2019 | Svátek má Havel


EVROPA: Evropská Gruzie

25.8.2008

Nikoli evropský Libanon na Kavkaze

Tak, jak se začínají zřetelněji rýsovat dopady války v Gruzii, rozbíhá se naplno mezinárodní přetlačování o to, jaká Gruzie bude, jaké v ní budou poměry, veřejná správa a politický a právní systém.

V této chvíli je to otázka řádově významnější než kdo za co může. Hraje se jak o osud celé země, tak o bezpečnost celého regionu na hranicích Evropy i o potenciální přípustnost a úspěšnost vojenských zásahů Ruska do svého okolí.

Nepochybně máme zájem na tom, aby Gruzie byla standardní evropská parlamentní demokracie, právní stát s poměry založenými na občanských právech a demokratické kontrole armády. Nelze ovšem vyloučit, že vývoj směřuje k poměrům charakteristickým bojem mezi politickými klany s dominantními polovojenskými milicemi bývalých sovětských plukovníků a generálů navlečených v osetijských nebo abcházkých národních dresech, kteří budou vojensky kontrolovat určitá území, kde budou regulovat vše důležité, „vybírat daně“, určovat občanské svobody a sem tam bojovat mezi sebou nebo o kontrolu či destabilizaci celé Gruzie, s muslimskými či křesťanskými milicemi, které jistě posílí volní bojovníci z Čečny nebo odjinud.

I to by byla cesta, jak zbavit Saakašviliho moci a jak neutralizovat jakoukoli naději na transfer Gruzie mezi evropské demokracie a do atlantického obranného systému. Jinými slovy, jak Gruzii zlikvidovat. Může na tomhle mít někdo zájem? Bude-li to jediná cesta, jak zablokovat Gruzíncům cestu na Západ a jak se zbavit stávajícího prezidenta, bude libanonizace ruským zájmem. Házení kazetových bomb do gruzínských vinic, demontáže zařízení přístavů a ničení infrastruktury, a zejména zaminování mezinárodní energetické infrastruktury, což je činnost, které se ruská armáda věnovala v uplynulých dnech, takovéto intenci zřetelně nasvědčuje. Navíc je třeba vidět, že si ruská armáda zřejmě opravdu buduje trvalejší stanoviště a je otázka, zda se ji vůbec podaří z Gruzie dostat. Podmínky příměří, které dojednala Francie, zřejmě nejsou zcela jednoznačné a nelze pochybovat o tom, že toho Rusové budou chtít využít a zůstat alespoň „dočasně“.

Je ale libanonizace Gruzie naším zájmem? V žádném případě. A jsme schopni tomu čelit a vtlačit náš zájem do vývoje? Američané míří k podzimním volbám a mohou maximálně posílat letadla s humanitární pomocí, formulovat svá stanoviska a udržovat diplomatický tlak. Postup Kremlu v Gruzii také výrazně akceleroval americké stanovisko k posílení obrany Polska a Washington přistoupil na extrémně nákladné zajištění svými zbraňovými systémy alokovanými v Polsku a na přímé bilaterální bezpečnostní záruky.

My máme k dispozici práci skrze další aktéry, a to Severoatlantickou alianci a Evropskou unii. NATO se bude angažovat v bezpečnostním dialogu a spolupráci a bude Rusko také diplomaticky tlačit. Na víc než odtlačení Rusů ze země to ale zatím nevypadá, a i to bude velký úspěch.

Na Evropskou unii zbývají zejména pozitivní a konstruktivní kroky v oblasti rekonstrukce země a výstavby a podpory demokratické a parlamentní správy opřené o právní stát. Do Gruzie a Gruzínců, respektive jejich stabilizace, rozvoje a modernizace, je třeba masivně investovat a „vytlačit“ Rusy nejen vojensky, ale zejména civilizačně, politicky a systémově silnou evropeizací poměrů v Gruzii, její masivní modernizací a obnovením poničené infrastruktury.

Česká vláda se správně rozhodla pro finanční pomoc na rekonstrukční cíle a vyjádřením připravenosti zúčastnit se mise vojenských pozorovatelů, kteří jsou s to monitorovat odchod i chování ruské armády v místě. Jde o účinnou politiku jak vůči Gruzíncům, tak vůči Kremlu. Bude však třeba mnohem více jak v objemu prostředků, tak v politické mezinárodní vůli k potlačení rizika libanonizace. Proto je třeba celou věc realizovat na úrovni EU. Politické předpoklady se k takovému posunu vytvářejí. A bude to souboj o čas a o diplomatické schopnosti. Za čtyři měsíce převezmeme od Francouzů dirigentský pultík nebo alespoň prvé housle EU. Jak s nimi naložíme? Bude to zřejmě naše významná odpovědnost, kde bychom neměli selhat, a to tím spíše, že jde o vleklý problém, který nyní kulminuje a bude směřovat k alternativním řešením.

Pro náš domácí diskurz, kde opět převládla neshoda a konfrontace, je třeba zdůraznit, že celá krize nevypukla bezdůvodně. Problémy signalizovali již samotní Gruzínci na Summitu NATO, kde je Německo zablokovalo v přístupu k Akčnímu plánu členství. Gruzínci argumentovali jak neochotou Ruska jednat, tak jeho neustálou snahou Gruzii destabilizovat a znemožnit její autonomní demokratický vývoj a rozhodování o vlastní budoucnosti. Tyto obavy se potvrdily vnitropoliticky při volbách v minulém roce i skrze Ruskem podporované klanové a polovojenské milice na územích Jižní Osetie nebo Abcházie a jejich provokování vojenské odpovědi.

Gruzie v uplynulých letech usilovně reformovala a modernizovala svou armádu, aby ji vymanila jak ze sovětských tradic a návyků, tak aby ji co nejlépe přizpůsobila složitému bezpečnostnímu environmentu, v kterém se země nachází. Nevidím problém ani v tom, že jsme Gruzíncům dodávali výzbroj, ani v tom, že se na nové organizaci a výcviku podíleli zahraniční experti, ať již Američané nebo Izraelci. Těžko si představit, že by v dané situaci mohli být aktéry reformy a výcviku ruští poradci.

Od jara letošního roku evidovaně rostla frekvence bezpečnostních krizových jevů na gruzínských hranicích, v jejím vzdušném prostoru a na sporných územích. Při nefunkčním dohadovacím mechanismu v sestavě (Gruzie) proti třem (Rusko, severní Osetie, jižní Osetie) nebylo kde tyto problémy řešit. Narůstající vnější i vnitřní tlak na Gruzii nemohl zůstat bez odezvy, která se stávala jen otázkou času.

Gruzínské rozhodnutí o zajištění separatistických území vojenskou silou bylo sice jednou z variant, ale bylo mimořádně riskantní, protože odpovídalo směru nátlaku Ruska a bylo zřejmě vojensky špatně naplánováno a provedeno s vážnými důsledky pro samotnou Gruzii i její armádu. Dodejme však, že Edvardovi Benešovi se vyčítá leccos, ale to, že poslal na henleinovské ordnery povzbuzované z Německa v roce 1938 do Sudet armádu, je mu přičítáno k dobru. Že se pak nebránil hitlerovské armádě a nespolehl se na mezinárodní podporu a reakci, je bráno naopak za jeho slabost, byť se šance tehdejší československé armády neodhadovaly lépe než dnešní gruzínské proti Rusku.

Vysoké riziko a složitý politický kalkul, kterým Saakašvili přesunul osud své země více méně do mezinárodních a zejména evropských a tím i našich rukou, je fakt. Může to také dopadnout špatně. Je však důležité, abychom udělali maximum proto, aby vývoj směřoval podle našich bezpečnostních potřeb a aby byl motivován nikoli strachem z Ruska, ale zájmem na moderní evropské Gruzii.

Demokratická a evropská Gruzie by nakonec mohla jít třeba i srbskou cestou, jakkoli nepovažuji paralelu Kosova a Osetie za adekvátní. Nicméně ve výsledku Osetie a Abcházie autonomní a ruské, a Gruzie západní a evropská, to by byl – zdá se mi - dobrý výsledek, pokud bychom jej dokázali dojednat a obhájit v Bruselu, v Tbilisi i v Praze. Bude to ale velmi obtížná úloha, jak na straně Unie, které chybí Lisabonská smlouva, tak na straně Ruska, kterému jde ve skutečnosti o Gruzii více než o Osetii a Abcházii. Ale každý je svého osudu strůjcem.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6 a autorově blogu na www.aktualne.cz



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.