Státní rozpočet každé členské země eurozóny by nejdřív dostali na stůl úředníci Evropské komise v Bruselu. Teprve pokud by k němu připojili svůj souhlas, mohla by ho příslušná vláda odeslat k projednání vlastnímu národnímu Parlamentu. S takovými návrhy chce před polovinou května přijít Evropská komise, jak oznámil komisař pro hospodářské a měnové záležitosti Olli Rehn.

Je to opravdu dalekosáhlý plán. Přitom jeho záměry nejsou nové: už při vytvoření eura řada ekonomů upozorňovala, že jednotná měna nemůže existovat bez společného rozpočtu či bez společného ministerstva financí. Schvalování státních rozpočtů Komisí by bylo razantním vykročením v tomhle směru.

Zatím se nezdá, že by se záměr Komise mohl plně prosadit. Má své zastánce, jako je například lucemburský premiér a šéf euroskupiny Jean-Claude Juncker. Z Německa už ale zazněla silná rezervovanost a můžeme se spolehnout, že proti budou třeba Britové. Ti sice nemají euro, ale jakékoliv legislativní změny by schvalovala Unie jako celek. Komisař Rehn navíc prohlásil, že postupně by měla Komise schvalovat rozpočty i těch zemí, které stojí mimo jednotnou měnu. I proto se to vše týká také nás. Nehledě na to, že euro dřív nebo později podle platných smluv přijmout beztak musíme.

Záměr Komise se tedy téměř určitě neprosadí ve stávající podobě. Unie ale funguje tak, že zcela pod stůl pravděpodobně nespadne. Jako dost dobře možné vypadá, že světlo světa spatří něco méně ambiciózního. Komise třeba bude ke státním rozpočtům jen vydávat stanovisko. To by sice bylo nezávazné, ale v praxi by na konkrétní zemi vytvořilo nemalý politický tlak, aby se mu přizpůsobila. A další pravomoci by Brusel mohl dostat v budoucnu.

Čistě teoreticky vzato, bruselské záměry mají své opodstatnění. Země jako Řecko nebo Španělsko v minulé dekádě výrazně ztratily konkurenceschopnost. Španělsko sice vedlo umírněnou rozpočtovou politiku a jeho rozpočet byl v některých letech dokonce přebytkový. Mzdy ale rostly výrazně rychleji než jinde v Evropě, což španělské výrobky prodražilo. V kombinaci s mimořádně rigidním a nespravedlivým trhem práce mají na Iberském poloostrově zaděláno na léta hospodářské stagnace. Řecko je stejný případ, jen okořeněný o notoricky vysoké zadlužení. Pokud by Komise měla shora uvedené pravomoci ohledně státních rozpočtů, mohlo by se podobným případům do budoucna předejít.

Jenže praxe vypadá jinak než teorie. Proč by mělo být posílení pravomocí Komise lékem na tyhle problémy? Bruselská exekutiva má už teď pravomoci sledovat rozpočtovou politiku členských zemí Unie a navrhnout nápravná opatření včetně sankcí. A to dost citelných. Tenhle soubor pravidel se jmenuje Pakt stability a růstu. Je evidentní, že Komise se v minulosti chovala neodpovědně a nevyužila nástroje, které měla k dispozici. I když značnou vinu na tom nesou i Německo s Francií, které pakt rozmělnily v době, kdy sankce hrozily jim samým.

Jestliže se tedy Komise v minulosti neukázala být dost dobrým hlídacím psem, ještě větším problémem je, jestli by vůbec měla dostat právo takhle striktně hlídat. Výdaje a příjmy státního rozpočtu, to je navýsost politické téma. Výše mezd nebo podoba trhu práce jsou záležitosti, které často dominují volební kampani. Politici, kteří rozpočet sestavují, k tomu mají mandát od voličů. A najednou by se měli téhle pravomoci vzdát a přenést ji na úředníky Komise, kteří žádnými volbami nikdy neprošli? Jasně se tu střetávají dva principy: jakási technokratická ekonomická racionalita, která v prostoru jednotné měny velí k co největší koordinaci hospodářské politiky a demokratická legitimita. Toho druhého se bruselskému návrhu nedostává. K jeho přijetí navíc není ani politická vůle.

Ale ještě jedna podstatná věc stojí za zmínku: můžeme sledovat jasné snahy o harmonizaci hospodářské, rozpočtové či daňové politiky v rámci Unie. Když se diskutovalo o Lisabonské smlouvě, její zastánci přitom málem přísahali, že do těchto oblastí se Brusel v žádném případě nechce míchat. Jen pár měsíců po vstupu Lisabonu v platnost chce přitom Komise koordinovat hospodářskou a rozpočtovou politiku a chce tak činit právě na základě Lisabonské smlouvy, konkrétně článku 136. A bývalý Komisař Mario Monti se chystá předložit zprávu, ve které doporučí vyšší míru harmonizaci daní v Evropě. Samozřejmě, že v posledku to budou členské státy, které o něčem takové rozhodnou. Ale tendence je jasná. Nezbývá než dodat, že během sporů o Lisabonskou smlouvu rozhodně nelhali a nemlžili jen její odpůrci.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6