Den poté je katastrofické sci-fi drama americké provenience z roku 1983. Líčí představu o světě, jak by mohl vypadat den po ... raději nedomýšlet. Dnešní doba ale nutí člověka přemýšlet a domýšlet. Dnes, kdy každodenní vysílání „naší, tedy vaší České televize“ nás informuje o aktuálním dění na ne příliš vzdálené Ukrajině. O dění v zemi, která je veliká, ne nezajímavá, nikoli chudá (nerostné bohatství, zemědělská produkce), jejíž lidé byli až do nedávna vnímáni pouze jako pracovití zaměstnanci našich firem a která je od 24. února t.r. každý den na TV obrazovkách. Vidíme její rozbořené panelové domy, proudy utečenců a charizmatického prezidenta. V poslední době vidíme i hromadné hroby.

Co se stalo a proč vlastně k této tragédii došlo, budou zkoumat a prezentovat historikové a politologové v budoucí, asi dost vzdálené době. Jak tato strašná součást dnešní reality ve východní části Evropy skončí, nemůžeme vědět. Že tuhý odpor Ukrajinců proti armádě Ruské federace překvapil nejen představitele Ruska, politiky států Evropy a Ameriky, ale i lidi sousedních zemí, je pravdou. Není hezké se na takové záběry dívat. Není snadné si vůbec představit, co bude pak, až tato válka skončí. Ona ale jednou skončí, ať výhrou, či prohrou jedné nebo druhé strany.

Co bude poté nemusíme my, úplně obyčejní lidé, kteří vše nevěřícně sledují, promýšlet a připravovat. To musí někdo jiný. Od toho máme politiky. A máme je nejen od toho, aby navštěvovali Kyjev, Buču a další hrůzná místa.

Pokud se podíváme do minulosti, museli politici podobné situace řešit několikrát. Úspěšně i neúspěšně. Po Velké válce (první světové) se to příliš nepodařilo. V poraženém Německu se z povinnosti platit tvrdé reparace zrodil nacismus (zjednodušuji). Po válce 2. světové si už mocnosti uvědomily, že zašlapat poraženou stranu do země nevede k dobrým koncům.

Proto již v roce 1943 vznikla UNRRA s rozpočtem 3,7 mld. dolarů (USA 2,7 mld., VB 625 mil., Kanada 139 mil.) Fungovala do roku 1947.

Proto vznikl Plán evropské obnovy, známý jako Marshallův plán, vyhlášený 5. června 1947, který přispěl k oživení a hospodářské rekonstrukci (z obecně známých důvodů pouze západní) Evropy ve výši 13 mld. dolarů (v dnešních cenách 190 mld dolarů). Tento Plán pomohl Německu stát se ekonomickou, ale i politickou (tady možno dodat i bohužel) mocností současné Evropy.

To, co se děje na Ukrajině, není světová válka. Zatím. A věřme, předpokládejme a doufejme, že ani nebude. Ale co pak? Co po onom Dni poté? Těch 140 milionů Rusů, přesvědčených o své velikosti díky více jak 75 letům po jejich zásluze na osvobození Evropy od nacismu? Oni zůstanou na stejném místě a zůstanou stejní. Nechtějí vědět, že území, které kdysi už vlastně dávno osvobodili, pak tvrdě okupovali politicky, později i vojensky. Co bude s Ukrajinou a se 40 miliony Ukrajinců, z nichž desetina odešla ze své země a z nichž většina mluví stejnou řečí jako Rusové, ale bude mezi nimi bariéra na život a na smrt? Vrátí se alespoň část z nich domů? Co bude s jejich rozbitou zemí? A nemůžeme zapomenout ani na Maďarsko, kterému v poslední době někteří politici i „politici“ nemohou přijít na jméno, protože si dovolilo mít o trochu jiný názor než hlavní proud v Evropské unii? Vyčleňovat je ze skupiny důležitých zemí střední Evropy by bylo velmi nerozumné a neprozíravé.

To všechno jsou otázky, na které by odpovědní politici měli mít připravená řešení. Ve variantách, ale připravená. Nejen politici zúčastněných, dnes válčících zemí, ale i politici Evropy a Spojených států.

V dané situaci není možné nevzpomenout na „železného dědka“ Konráda Adenauera (1876-1967). Postupně rostoucího politika, který se ze starosty velikého, válkou rozbitého města stal prvním kancléřem Západního Německa a který s Ludwigem Erhardem tu spoušť v poválečném Německu dávali a dali dohromady.

Výsledek války je otázkou válčících stran a jejich generálů. Co ale dělat v poválečném období, na to musí být velké osobnosti s velkými schopnostmi, zkušenostmi a se strategickým myšlením. Máme dnes takového Marshalla, Adenaura a Erharda?