Úspěch některých evropských stran v nedávných volbách byl založen na jistých - oprávněných - obavách z imigrantů vyznávajících islám. Je to důsledek opouštění staletých tradic a absence kořenů.

Volby do Evropského parlamentu byly do značné míry odlišné od těch minulých. Zatímco u nás se v podstatě neurodilo nic nového (volební výsledky více méně kopírovaly parlamentní volby minulého roku), v některých zemích Evropy došlo k tomu, co mnozí předpovídali. Úspěch Národní fronty ve Francii, UKIP v Británii i jinde byl založen m.j. i na obavách z přílivu cizorodých prvků do tradičních zemí. I přes korektní slova politických špiček či přímo mlčení k markantním výstřelkům vyznavačů islámu dali občané najevo svou vůli. Již nestačí jen drobné poznámky o selhání multikulturního soužití z úst představitelů států.

Evropa je založená na dědictví antické kultury, římského práva a křesťansko-židovské teologie. I přes mnohé úlety ve středověku ze strany jak světských panovníků, tak i církví se evropské socio šinulo klopotně kupředu a ještě počátkem dvacátého století byla Evropa na čelním místě stran lidské svobody, technologického rozvoje a kulturního prostředí.

Počátek krize tohoto příznivého vývoje lze vysledovat v Rusku, kde byl evropskými panovníky a vládami podceněn vývoj tzv. bolševické revoluce. Místo přechodu od samoděržaví k demokracii (která trvala jen měsíce), došlo k hrůznému sociálnímu experimentu, který znamenal začátek vyhlazování nejprve politicky jinak orientovaných jedinců, aby posléze přešel na vyšší úroveň - tedy vyhlazování celých národů. Stejnou taktiku převzal po bolševickém Rusku i německý nacismus.

Oba totalitní režimy vedle uvedených genocidních postupů začaly rovněž boj proti církvím. Jak Lenin se Stalinem, tak i Hitler nenáviděl katolíky. Židy a náboženství považovali za svého ideového konkurenta. Vedle vyvražďování nositelů těchto vyznání byla současně zahájena indoktrinace mládeže, jež byla od mateřských škol poučována o škodlivosti těchto "pověr".

I po 2. světové válce zejména ve východních zemích tento trend pokračoval, byl méně brutální, avšak o to více důsledný, byl vetknut do všech studijních osnov a vymývání mozků pokračovalo i v zaměstnání, zejména těch nedělnických, neboť inteligence byla vždy jaksi více podezřelá. Kupříkladu v Albánii důslednou eliminací kněží (rozuměj jejich násilnou smrtí) a zbouráním všech sakrálních staveb umožnil vůdci Enveru Hodžovi vyhlásit první zcela ateistický stát na světě. V Československu byli věřící ostrakizování, zesměšňováni a jejich potomkům byla odpírána možnost studia. Kláštery byly zabavovány a používány k chovu prasat, kostely nebyly opravovány a farnosti úmrtím kněží zanikaly. Jediná teologická fakulta v Litoměřicích produkovala ročně jen několik absolventů, kteří nemohli nahradit přirozený úbytek starých kněží.

I v tzv. západní Evropě vlivem popsaných událostí nebyl kladen důraz na výchovu v rámci staletých osvědčených pravidel, byli upřednostňováni filosofové hájící svět bez Boha, bez ohledu na další generace. Do čela státu byli voleni ti, kteří slibovali jednoduchá řešení, bez osobní odpovědnosti za výsledky svého vládnutí. Ti, kteří kladli důraz na postavení člověka a rodiny jako základní funkční jednotku společnosti, byli napadáni levicovými politiky, kterým rádi naslouchali méně pracovití.

Do tohoto morálně vyprázdněného prostoru se s přílivem imigrantů logicky musela dostat jiná ideologie, která vymazávala frustrace z marného života bez cíle. Jelikož drtivou většinu nově příchozích tvořili lidé z muslimských zemí, nemohlo být žádným překvapením, že se islám v Evropě rychle zabydlil a stejně rychle se i šíří. Představa přátelského soužití obou těchto kultur vzala rychle zasvé. Tradiční církve - decimované genocidou ve 20. století a nyní i absencí výrazných osobností - neumějí nabídnout alternativní řešení životních problémů hledajícím. Vyprázdněná společnost hledá svůj raison d´etre v různých sektách, svůj nihilismus utápí v antidepresivech nebo drogách. Současně je společnost stále přesvědčována o závadnosti jakékoliv teologie a kněží jsou většinově prezentováni jako pedofilové či obézní hrabivci. To, že drtivá většina nemá vyjma svého ornátu žádný majetek, že slouží těm, o něž nikdo ze světské společnosti nestojí, se již na Nově či v Blesku nikdo nedočte.

Nyní musí Evropa, pokud chce zůstat tím, čím byla před sto lety, provést návrat k tomu, co bylo staletími prověřené jako správný postup. Musí se naučit žít se svými islámskými spoluobčany (jakékoli jejich ostrakizování, vyhánění apod. nepovede k žádoucímu řešení, ale naopak ke zvýšení napětí a v konečném důsledku urychlení rozpadu evropského společenství). Musí se současně snažit nalézat a zdůrazňovat svou křesťanskou podstatu, založenou na osobní odpovědnosti před bližními a Bohem. Odmítnout jednoduchá a líbivá řešení, o nichž v podvědomí všichni vědí, že nebudou funkční.

Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora