Francouzi a Němci (resp. jejich vůdcové) opouštějí EU

Připravovaná, ale svým obsahem a svými přípravami naprosto utajovaná smlouva o faktickém spojení Francie a Německa (většina poslanců CDU v Bundestagu říká, že o přípravě žádné takové smlouvy nikdy nic neslyšela), kterou mají podepsat nejvyšší představitelé Francie a Německa Macron a Merkelová 22. ledna v Cáchách, nemůže znamenat nic jiného, než faktickou resignaci těchto dvou evropských superelit na Evropskou unii.

Sice se budou Evropskou unií stále ohánět, ale v podstatě nám říkají, že je pro ně vytváření autentické evropské integrace příliš pomalé a že na ty, kteří evropský integrační proces brzdí, se už nebudou ohlížet. Mají k tomu každý z nich jiné důvody. Macron chce stát v čele Evropy, Merkelová chce, aby na ni bylo v dobrém vzpomínáno. Tímto svým zájmem o urychlenou vzájemnou integraci nám přiznávají, že dosavadní evropský integrační proces selhal a že je třeba začít znovu a jinak.

Na straně jedné bychom mohli brežněvovsky říci „eto vaše dělo“. Chtějí-li Francie s Německem vytvořit superstát (a společnou francouzsko-německou vládu), ať si to dělají. Ať se k nim dokonce, kdo chce, přidá. V každém případě je to náznak vytváření paralelního integračního projektu k dosavadní EU. A to už nás zajímat musí. Nejsme si bohužel jisti, zda to zajímá současnou českou politickou reprezentaci a její hlavní představitele. Máme strach, že ne. Bojíme se, že se budou pokoušet k této iniciativě servilně přidat.

Z toho mála, co je o připravované, údajně 16stránkové smlouvě veřejně známo, vyplývají některé záměry, které pro nás nejsou neutrální. Má jít o revizi výsledků 2. světové války tím, že by se Německo stalo stálým členem Rady bezpečnosti OSN? Rozumíme tím správně, že ne vedle Francie, ale místo Francie, resp. že by se členem Rady bezpečnosti stala nová entita Frankoněmecko? Nebo je to myšleno jinak?

Má být vytvořena „francouzsko-německá hospodářská zóna“ se společnými „pravidly“. Znamená to, že to budou jiná ekonomická pravidla, než která dnes platí v EU? Více centralistická, nebo více tržní než v dosavadní EU?

Má být budována „společná kultura ozbrojených sil“? To je evropská novořeč. Co to je společná vojenská kultura? Varovné jsou náznaky plánů na společné nasazení francouzsko-německých ozbrojených sil v boji proti „vnitřnímu a vnějšímu nepříteli“. Kdo je vnitřním nepřítelem? Všichni ti, kteří nesdílejí Macronem a Merkelovou definované „evropské hodnoty“? Nebo ti, kteří si dovolují kritizovat Brusel a jeho post-demokratický (to znamená nedemokratický) způsob vládnutí? Až uvidíme celou smlouvu, takovýchto záměrů tam jistě nalezneme daleko více.

Anglický týdeník The Economist píše, že Macron s Merkelovou obnoví „svůj slib“ (their vow). Termín vow se používá např. pro manželskou smlouvu. Opravdu je něco takového záměrem setkání v Cáchách? Sjednání nového dokumentu v nekulatém 56. výročí uzavření tzv. Elysejské smlouvy mezi de Gaullem a Adenaurem, kdy šlo o přechod od nepřátelství k partnerství, naznačuje, že staré partnerství Macronovi a Merkelové nestačí. Občanů svých zemí se na to ale radši neptali.

Ani Německu, ani Francii se Evropu ovládnout nepodařilo, ač se o to Hitler a Napoleon snažili. Nedaří se to ani Evropské unii. Že by mohlo uspět Frankoněmecko? Na rozdíl od počátku 19. století a poloviny 20. století, bychom si na ambice tohoto typu měli dát velký pozor.

MfD, 22.1.2019

Kolektiv IVK a