aneb Pro jeden strom nevidíme celý les!

Světová média poslední dny přinášela zprávy o sporu mezi Paříží a Berlínem ohledně posílení tzv. eurovalu. Uplynulou neděli měla EU najít shodu o úpravě Evropského fondu finanční stability (EFSF). Nestalo se tak a jednání byla odložena na středu. U řady českých komentátorů to vyvolalo divoké spekulace o budoucnosti eura. Ano, v sázce je hodně a trhy je třeba uklidnit co nejdříve. Zdá se však, že většina našich alarmistů pro jeden strom nevidí celý les.

Sarkozy a Merkelová jsou představitelé zemí, které se podílejí na záchraně eura z 52 procent. Taková je ekonomická váha obou zemí ve společném měnovém prostoru. Je proto nasnadě, že pokud se nedohodnou tyto země, nepodaří se docílit konsensu v celé eurozóně. Podstata současného sporu mezi Sarkozym a Merkelovou je velmi zjednodušeně řečeno následující: peníze z EFSF mají být k dispozici pro nejvíce zadlužené státy, ale Francie chce mít možnost financovat z této sumy vlastní banky. Není divu, že se tato možnost německé kancléřce nelíbí. Oba politici jsou přitom v obtížné vnitropolitické situaci. Sarkozy se bude snažit o znovuzvolení již za šest měsíců a potřebuje posílit kapitalizaci francouzských bank, které drží velkou část řeckých dluhopisů. Merkelová zase prohrává jedny zemské volby za druhými a ani vztahy ve spolkové koaliční vládě nejsou zrovna nejlepší.

Pro nás jako zemi stojící mimo měnovou unii, ale přitom však na euru zásadně závislou (skrze napojení na německou ekonomiku), je přitom důležitý zcela jiný fakt než momentální spor o modality stabilizačního fondu. Měli bychom si uvědomit, že přes dílčí technické neshody dochází k zásadnímu vývoji v názoru na řešení současné krize. Základní shoda mezi hlavními tahouny eurozóny zní: "Více Evropy!" Všichni klíčoví aktéři naznali, že bez minima společné hospodářské a daňové harmonizace bude euro ohroženo i v budoucnu. Euroval (EFSF) je v tomto smyslu pouze hasicím přístrojem, skutečnou protipožární ochranou však je naproti tomu pouze hlubší integrace eurozóny. To si vyžádá změnu smluv.

Intenzita jednání mezi Německem a Francií svědčí o tom, že si tyto země označované za motor EU snad nikdy nebyly tak blízko co do postojů k finalitě evropské integrace. Má to ovšem jeden háček: jejich hlavní pozornost směřuje k takové eurozóně, která pravděpodobně dozná v nejbližší době zásadních změn. Aby nebyla ohrožena soudržnost měnové unie, bude se muset zvětšit rozdíl v kvalitě integrace eurozóny a zbytku EU. Pro obě entity zůstává hospodářským základem společný trh. Jednotný vnitřní trh Unie je přitom pro naši exportně zaměřenou ekonomiku životně důležitý! Měli bychom tedy vynaložit veškeré úsilí na to, aby se naše země od integračního jádra nevzdálila.

Bohužel, naše hlavní média (až na čestné výjimky), ale co je daleko horší, naše vláda, si tohoto zásadního posunu nevšimly. Místo toho, abychom projevili minimum diplomatické obratnosti a vynaložili všechno úsilí k tomu, aby se naše země od integračního jádra příliš nevzdálila, požaduje Petr Nečas referendum o našem budoucím přijetí či nepřijetí eura, ke kterému jsme se smluvně zavázali okamžikem vstupu do EU. To je faux pas, nad kterým politici v západní Evropě jen nechápavě kroutí hlavou. Český premiér tak dobrovolně leze do pasti, kterou si sám připravil. Na to snad lze říci jen staré české: "mlčeti zlato".