aneb Přežije Evropská unie rok 2016?

Donald Tusk určitě netouží po tom, aby se do dějin zapsal jako druhý a zároveň poslední stálý předseda Evropské rady neboli „evropský prezident“. I proto začal bít v Evropském parlamentu na poplach.

Evropská unie má dle Tuska maximálně dva měsíce na to, aby dostala migrační vlnu pod kontrolu – dva měsíce do jara, kdy lze očekávat opětovné vzedmutí migračního přílivu. Pokud se do té doby nepodaří zavést opravdovou kontrolu na vnějších hranicích unie, nastane podle Tuska zhroucení schengenského prostoru volného pohybu a následně by „Evropská unie mohla skončit jako politický projekt”.

Tuskova slova se určitě nedají brát na lehkou váhu, a to z čistě věcného hlediska, nehledě na jeho funkci. Evropa stávající přiliv evidentně nezvládá, už současný počet uprchlíků i migrantů je zkrátka nad její kapacitní možnosti. V Německu, zemi dosud uprchlíkům snad nejotevřenější, to nyní poznávají zvlášť trpce.

Řešení problému však patrně opět narazí na vrozenou slabinu Evropské unie, chabou akceschopnost, jež ale vyplývá z logické snahy sladit národní zájmy osmadvaceti členských zemí s potřebou existence nějakých celoevropských orgánů reprezentujících pohledy unie jakožto celku. Výsledkem je nepřehledná houština, která pokud vůbec funguje, tak na základě zdlouhavě vyjednaných a dost často bezzubých kompromisů.

Ostatně čítankovou ukázkou slabosti Evropské unie je sám Donald Tusk, respektive jeho funkce. Není snad na světě prezidenta, jenž by měl méně formálních pravomocí, než je předseda Evropské rady. Vlastně má pouze jednu – svolávat unijní summity a předsedat jim. Fakticky tedy jde o „pana summitůmpředsedajícího“.

Představa kompetencemi vybavenějšího unijního prezidenta od počátku narážela na obavu členských států z možného omezení vlastní suverenity. Při sepisování lisabonské smlouvy, neboli jakési ústavy Evropské unie, se mu tudíž, obrazně řečeno, preventivně vyrazil chrup. To samé lze pak konstatovat i o funkci evropského ministra či ministryně zahraničí, oficiálně titulované „Vysoká představitelka unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku“. Za honosnou titulaturou se však skrývá kompetenční bída.

Na první pohled se tak nabízí celkem jednoduché řešení – vybavit Donalda Tuska mimořádnými pravomocemi, neboť sám by nesporně rozhodoval rychleji a účinněji než summity, jimž předsedá. Což by ale od členských států vyžadovalo ochotu podřídit se i těm rozhodnutím, s nimiž nesouhlasí.

Rozhořčená slova o „bruselském diktátu“, která jsme od našich politiků mohli slýchat po hlasování unijních ministrů vnitra ohledně uprchlických kvót, by pak asi zněla po celé Evropě.

Nicméně řešení migrační krize evidentně vyžaduje posílení unijního centra, což je však velmi nepravděpodobné. Tím spíš se ale může na jaře ukázat, že Evropská unie byla politickým projektem vhodným pouze pro slunečné počasí, nikoliv pro éru bouří.