Středeční projev britského premiéra Davida Camerona o Evropské unii byl z těch, kterým se říká "breakthrough" neboli průlomové. Nikoliv proto, že oznámil referendum o možném setrvání či odchodu Británie z EU (ostatně až po příštích parlamentních volbách v roce 2015). Ale proto, že vytyčil celkem jasnou a srozumitelnou vizi budoucnosti Evropské unie, která je alternativou k převládajícímu federalistickému proudu na kontinentě. Bylo to poprvé, kdy se takto koncepčně, programově a ideově vymezil šéf exekutivy některého z velkých členských států EU.

Cameron se zřetelně přihlásil k tzv. flexibilnímu modelu evropské integrace (můžeme jej nazvat třeba také "vícerychlostní"). Odmítl neblahé psychologizující dělení EU na "jádro" a "periferii", tak oblíbené v českých mediálních analýzách.

Na praktických příkladech ukázal, že Evropa více rychlostí je už dávno realitou. A postavil se za právo každé země definovat si svůj vlastní integrační rámec – tedy úroveň, do které chce sdílet tu či onu pravomoc s ostatními. Zpochybnil doposud nedotknutelné eurounijní zaříkávadlo "stále užší unie", které slouží jako pomocná berlička pokaždé, když se EU octne v potížích.

Ovšem nejodvážnější myšlenkou je Cameronův explicitně vyslovený požadavek na možnost navrácení některých unijních pravomocí zpět na národní úroveň. Za to se na něj spojení eurofederalisté všech zemí už vrhli jako na kacíře. Doposud totiž platilo a platí, že integrace je jen jednosměrná cesta bez možnosti návratu.

Vedle obsahových věcí je důležitým aspektem celého Cameronova projevu také jeho symbolika. Ten projev se stává součástí veřejného diskursu, hozenou rukavicí Angele Merkelové, Barrosovi, van Rompuyovi a dalším. Mohou jej číst lidé v Bruselu, stejně jako v Berlíně. Zatím hlavní protiargument federalistů zněl, že vůči současnému kursu evropské integrace neexistuje alternativa. Teď tu najednou alternativa je, a vnitřně konzistentní. Tohle už nejde smést ze stolu pouhým máváním rukou nad nějakými euroskeptiky. Naopak, za nějaký čas mohou být federalisté nepříjemně překvapeni veřejnou odezvou ve svých vlastních zemích. Významné také je, že při popisu tohoto nového evropského paradigmatu Cameron nemluvil nikdy jenom o Británii, ale i o "ostatních". Bylo tedy zřejmé, že má na mysli obecná smluvní řešení, přístupná i dalším státům EU, budou-li si to přát.

Evropští federalisté teď nestojí před jednoduchou volbou. Buď přijmou Cameronův požadavek na nové smluvní uspořádání EU-Británie a začnou o něm jednat, což pro ně bude trpké sousto. Nebo se nesmiřitelně zakopou na svých pozicích a budou riskovat negativní výsledek britského referenda, jímž ovšem také mohou vytvořit jimi samými nechtěný precedens do budoucna (jen se podívejme, co vše byla EU schopna podniknout, aby Řecko nemuselo opustit eurozónu).

U nás doma bylo zatím jedinou intelektuálně "povolenou" evropskou politikou toto: hlavně nevyčnívat, raději se líně převalovat v hlavním proudu. Jakmile se od toho vláda odchýlila, hned byla ze všech stran cupována na kusy, o Václavu Klausovi ani nemluvě. A když už jsme u prezidenta – oba zbylí kandidáti se teď sice proti proti sobě všemožně vymezují, pokud ovšem jde o klíčové téma budoucího uspořádání EU, nic kloudného z nich zatím nevypadlo, kromě několika stokrát omletých klišé. Uvidíme, zda a co s tím udělá Cameronova evropská doktrína.

Autor je poslanec Evropského parlamentu za ODS

LN, 25.1.2013