28.2.2024 | Svátek má Lumír


EU: Společenství národních států? Ano!

31.3.2023

Minulý týden citovala řada médií slova polského premiéra Mateusze Morawieckého pronesená při jeho návštěvě na univerzitě v německém Heidelbergu. Tématem byla jednak válka na Ukrajině a jednak budoucnost evropské integrace.

Právě tomu druhému tématu věnoval Mateusz Morawiecki pozornost především. Jak je ostatně vidět i z přepisu jeho projevu. Kritizoval v něm centralizaci moci v EU, její plíživou federalizaci a posilování pravomocí nikým nevolených bruselských úředníků na úkor národních států. Dále varoval, že „jakýkoli politický systém, který nerespektuje suverenitu druhých, demokracii nebo elementární vůli národa dříve či později povede k utopii nebo tyranii“. A vyzval k tomu, aby se členské státy nepokoušely za každou cenu najít řešení komplexních otázek, u kterých nejsou sto dosáhnout konsenzu, a místo toho se orientovaly na ty záležitosti, u kterých jsou schopny společný zájem identifikovat. Přeloženo do češtiny, aby tady hledaly jakýsi „nejmenší společný jmenovatel“. Jeho projev byl tak především výzvou k decentralizaci EU, oslabování pravomocí bruselské vrchnosti a jejich navrácení zpět na národní státy. EU by se měla stát „servisní organizací“ sloužící členským státům, místo aby ty sloužily jí.

Mateusz Morawiecki tedy volá po přesném opaku toho, s čím vyrukoval německý premiér Olaf Scholz během své loňské návštěvy v Praze (shodou okolností také na univerzitní půdě). Ten prohlásil, že „smlouvy EU nejsou vytesány do kamene“ a že je třeba rozšířit počet oblastí, u kterých by se místo jednomyslně rozhodovalo kvalifikovanou většinou (zde). Což by vedlo k oslabení pozice menších členských států EU.

Nebylo to však poprvé, co podobný názor zazněl. Opakovaně se hovoří třeba o tom, že by mohla EU většinově rozhodovat o ratifikaci mezinárodních smluv. Například o Istanbulské úmluvě (zde). Což je dokument, který dle mého soudu pod záminkou ochrany práv žen jen zapleveluje legislativní systém signatářské země genderovými nesmysly a dává tím mimo jiné zelenou aktivistům, aby mohli běhat po školách a oblbovat jimi děti. Přesunem dalších pravomocí do Bruselu by také nejspíš došlo k zesílení hlasů volajících po zřízení „evropské armády“ (zde). Proč však vytvářet nějaké nové bezpečnostní struktury, když jedna ze záležitostí, která na „západě“ stále ještě docela dobře funguje, je právě NATO? A pokud přestane řešit blbiny, jako třeba gender (zde) nebo „uhlíkovou neutralitu“ (zde), tak tomu bude podle mne i nadále.

Jak by však vypadala EU, kdyby naopak došlo na slova polského premiéra a její fungování by se omezilo jen na témata, na kterých lze nalézt shodu? A která by to vlastně byla? Nepochybně ta, která stála u kořenů evropské integrace. Tedy především odstraňování překážek v podnikání a podpora rozvoje hospodářství – volný pohyb kapitálu, zboží a pracovních sil s tím, že regulace se soustředí na ochranu volného trhu před nekalými praktikami, nebezpečnými výrobky, nepoctivým podnikáním a podobnými záležitostmi. Nic víc ekonomika nepotřebuje. Respektive nejen že nepotřebuje, ale cokoliv navíc jí dokonce škodí. Včetně všech těch kvót na kdeco, udržitelnosti, rovného zastoupení a podobných nesmyslů prosazovaných „budovateli Dobra“. A také včetně dotací podnikatelům a jejich soukromým projektům. Vždyť pokřivily trh tak, že dnes už firmy nepodnikají podle toho, aby reagovaly na poptávku zákazníků po svém zboží a službách, ale orientují se na to, na co se dají získat dotace. A nad konkurencí nevítězí kvalitou svých produktů, ale tím že ví, na které dveře zaklepat (respektive koho podmazat) a subvence tak získat.

Co by se asi v takové EU stalo s Green Dealem? Co by. Pokud by chtěl některý stát „dekarbonizovat“, tak proč ne. Jeho věc. Ale nutit k tomu ostatní? Někdo nejspíš namítne, že pak by ale neměl Green Deal žádný smysl, když by se někdo přidal a jiný ne. A ono má snad smysl, když „dekarbonizuje“ jenom EU a zbytku světa je to šumák? EU ničí svoji ekonomiku ve jménu pofiderní víry v ovlivnění klimatické změny snížením emisí CO2, ale ostatní světoví znečišťovatelé na to kašlou a staví další a další „nezelené“ energetické zdroje (zde, zde nebo zde). Takže to v globální „uhlíkové“ bilanci dopadne podle hesla „nula od nuly pojde“. A to kdoví jestli. Za této situace je pak úplně jedno, jestli „dekarbonizuje“ celá EU, jejíž ekonomiky produkují asi 9 % celosvětových emisí CO2, nebo jenom její část vypouštějící třeba 4 % emisí.

Obdobné by to bylo i se zákazem výroby vozidel se spalovacími motory. Kdo by chtěl, ať si je ve své zemi klidně zakáže. Naše automobilky by pak mohly vyrábět jak elektromobily třeba pro Německo, tak vozidla se spalovacími motory pro náš trh a další země, které by v elektromobilitu neuvěřily. A tak bychom mohli pokračovat. Chcete vyrábět elektřinu pouze z vody, větru a Slunce? Proč ne. Ale až přestane foukat a svítit, tak si ještě rádi koupíte tu naši vyrobenou pomocí konvenčních zdrojů. A co emisní povolenky? Kdo si je chce do ceny započítat, tak ať to klidně udělá. Ale ať k tomu nenutí ostatní.

Opusťme však hypotetické situace a vraťme se do reality. Současné uspořádání EU je zkrátka extrémně nevýkonné a ekonomiku táhne dolů. Ještě v roce 2007 bylo přitom mezi 100 nejhodnotnějšími firmami světa skoro polovina z Evropy (zde). Konkrétně 46. V tomto roce byla podepsána Lisabonská smlouva. A po 15 letech její platnosti bychom našli v žebříčku nejhodnotnějších firem jen 15 zástupců starého kontinentu, přičemž v TOP 10 není ani jeden jediný. Z těch 15 jsou navíc čtyři z Velké Británie a tři ze Švýcarska. Takže v EU působí pouze osm ze 100 nejhodnotnějších firem světa. To není ústup z pozic, to je volný pád...

Samozřejmě, že to nesouvisí jen a pouze s Lisabonskou smlouvou. Ale dle mého soudu na tom má výrazný podíl. Ta totiž výrazně posílila centralistické tendence evropské integrace dopadající velmi negativně na ekonomiku. EU zkrátka upadá, protože se z ní stal byrokratický moloch likvidující volný trh, šikanující firmy nesmyslnými regulacemi ve jménu „budování Dobra“ a „poroučení větru a dešti“, ve kterém ti, co spoléhají na své síly a schopnosti, prohrávají s těmi, co „umí čerpat“. A v něčem takovém se zkrátka podnikat nedá.

Co tedy s tím? Nabízí se parafráze výroku, kterým zakončoval své projevy římský senátor Marcus Porcius Cato:

Ostatně soudím, že EU ve své polisabonské podobě musí být zničena...