29.6.2022 | Svátek má Petr, Pavel


ESEJ: Fukuyamova božská definice

16.11.2021

Jedné ctihodné pražské instituci se podařil v minulých dnech opravdový husarský kousek – dostat k nám za účelem veřejné přednášky slovutného amerického politologa a myslitele Francise Fukuyamu, možná nejznámější autoritu ve své branži. Ve světě plném paradoxů globální věhlas Fukuyamovi nepřinesla kromobyčejná přesnost jeho vědeckých předpovědí, nýbrž naopak – fakt, že vývoj je dokonale vyvrátil.

Před 30 lety konzervativní časopis The National Interest zveřejnil jeho revoluční stať Konec dějin?. Tři roky nato autor rozvinul svou koncepci do podoby voluminézního veledíla Konec dějin a poslední člověk, tentokrát však bez otazníku. Dílo se stalo politologickou klasikou, bestsellerem přeloženým do desítek jazyků. Smysl revoluční teorie se dá stručně shrnout takto: dějiny lidstva se, jak známo, odvíjejí v důsledku pnutí mezi různými společenskými zřízeními a modely sociálního uspořádání. Kde mizí zápas protikladů coby hybatel evoluce, mizí také samotné dějiny. A právě takovým se jevil stav světa na úsvitu 90. let. Liberální demokracie se zdála být vyvrcholením, a tím i důstojným ukončením veškerého politického vývoje. Zhmotněním vítězného modelu byly Spojené státy, hegemon jednopolárního světa. Tehdy ještě mladý vědec připouštěl, že na okrajích politické oikumeny dočasně mohou přetrvávat různé obstarožní modely společenského uspořádání, leč jejich osud byl de facto zpečetěn. Jeden po druhém budou autoritářské režimy padat do jádra politického vesmíru a tam se přetavovat do standardních liberálně-demokratických podob. Každá událost tomu nasvědčovala: pád Berlínské zdi a vzápětí i ostatních komunistických režimů, transformace latino-amerických a afrických diktatur a všechno jiné, co vám při tomto čtení vytane na mysli.

Poměrně záhy se ukázalo, že reálný vývoj světa nedostojí zářných výšin Fukuyamovy předpovědi. Ba naopak. Dějiny jako by zařadily zpátečku a odmítaly končit. Fukuyamovy představy, jak jinak, byly podrobeny nemilosrdné kritice. Každý, kdo něco ve světě politologie znamenal, cítil potřebu bezuzdného vizionáře podupat. Kritizovali ho za povýšenost liberalizmu, za povrchní a neprofesionální výklad historie, za zlovolnou interpretaci Hegela a dalších klasiků, za apologetiku unipolárního světa. Nit na něm nezůstala suchá. Bylo mu vytýkáno, že idealizuje liberalizmus coby univerzální a optimální formu sociálně-politické organizace společnosti, že podle něho spolu s dějinami by měly do stejného propadliště spadnout také tradiční politika, filozofie, náboženství, dokonce i umění. Po konci dějin před společností už budou stát jen technické, takřka matematické úkoly. Stoupenci jeho vize se později hájili poukazem na její dobovou podmíněnost, autorovo mladistvé zanícení a fakt, že dokázal dodat liberálnímu triumfu, který se pouze dočasně odkládal, vskutku epické měřítko. Jeho odvážná utopie se zdála být reálnou alternativou jak křesťanské, tak i komunistické eschatologii – jen místo druhého příchodu Krista a konce dějin v důsledku vybudování beztřídní společnosti a odumření státu obsadila triumfující liberální demokracie jako poslední vývojové stádium. Jak už to bývá, sžíravá kritika vůbec nepoškodila jeho akademickou pověst a dráhu, spíše ji ponoukla k raketovému růstu. Známá věc, čím více profesionálního hanění, tím více odkazů a zmínek, tím kypřeji bobtná Hirschův index citovanosti. Z reklamní branže víme, že i negativní reklama až o třetinu zvyšuje prodejnost zboží, včetně intelektuálního tovaru.

Mnozí v branži kladli důraz na jeho mimořádnou schopnost reflektovat světové reálie a jeho tvůrčí pružnost a ohebnost. Zatímco dříve aktivně podporoval zahraničněpolitické počiny administrativy George Bushe mladšího, jeho snahu exportovat liberální demokracii do světa, a přesvědčivě propagoval myšlenku svržení režimu Saddáma Husajna v Iráku, po roce 2004 rozpoznal šestým smyslem nové povětří. Zpřetrhal styky s okolím George Bushe a s menšími zádrhely se rozešel s časopisem The National Interest, který mu vlastně otevřel dveře ke světovému uznání. Jeho cirkusová ohebnost nám poodhaluje tajemství životnosti a přizpůsobivosti celé politické filozofie liberalizmu.

Jestliže dříve spolu s ostatními neokony pokládal Fukuyama stát spíše za překážku než za hybatele sociálně-ekonomického rozvoje (v duchu Reaganova „Stát není odpovědí na problém, stát je samotným problémem“), nyní zdůrazňuje důležitost silných a efektivních státních institucí. Zatímco dříve vykládal vztah mezi „posthistorickým“ a „historickým“ světem jako proces nevratného pohlcení toho druhého tím prvním, nyní mluví o nutnosti zevrubné analýzy vnitřních faktorů a o uznání skrytých půvabů tradicionalistických společností. Teoretik, který založil celý svůj patos na tvrzení, že globální konfrontace mezi západní demokracií a východním autoritářstvím nemůže skončit jinak než vítězoslávou liberálního Západu, nás dnes celou vahou své profesorské autority přesvědčuje, že otázka budoucího modelu lidské civilizaci by měla zůstat otevřena.

Na výtky kritiků, že dělení světa na „historický“ a „posthistorický“ vypadá dnes mimořádně naivně a nepřesvědčivě a že vědec očividně přecenil potenciál globální expanze liberalizmu, odpovídá Fukuyama poukazem na to, že ani 30 let po prvním vydání Konce dějin nikdo nedokázal nabídnout žádnou politickou alternativu srovnatelnou s nadlidskou přitažlivostí liberalizmu. Takovou rádoby alternativou byl svého času komunizmus, ten ale nadobro přestal lidstvo vábit. Ani takový islámský fundamentalizmus nebo přežité národovectví nemůžeme přece pokládat za rovnocennou alternativní vizi. Čína podle všeho také nehodlá vyvážet do světa svůj model politického autoritářství. Putinovo Rusko, i přes opačnou realitu, se neúnavně dušuje svou oddaností bazálním zásadám demokracie a tržního hospodářství, byť by se jednalo o demokracii suverénní a trh oligarchický. Kolik desetiletí máme ještě čekat, než vznikne plnohodnotná alternativa liberalizmu, táže se rétoricky Fukuyama a sám sobě pohotově odpovídá: Vymyslet takovou alternativu nelze z definice, stejně tak jako vynalézt perpetuum mobile. A to znamená, že on má pravdu a vítězství liberalizmu je jen otázkou času. Konec dějin se neruší, pouze se odkládá na neurčito – chtělo by se dodat, až do doby, než vzhledem k zapomnětlivosti smrtelníků přestane kohokoli zajímat.

Viděno Fukuyamovým pohledem, lidstvo totiž po celou dobu své existence kráčelo, třeba i neuvědoměle, k tomuto ušlechtilému cíli. Zárodky liberálního postoje můžeme spatřit už u starozákonních proroků, v křesťanství a buddhizmu, u islámských učenců. V ekonomické oblasti pevné základy tržního liberalizmu položili již Adam Smith a John Locke. Hegel ve své jasnozřivosti dokázal, že možné šikany a zátarasy na této cestě nejsou schopné změnit její konečný cíl – a tím je vítězství liberální demokracie.

Slovutný politolog připouští, že řízením osudu dějiny neskončily v roce 89, ani o 30 let později. Žel bohu, lidé jsou plní temných pudů, citů, předsudků, marnivé ctižádosti a bludů. Ze všeho nejvíce ovšem záleží na tom, zda se budoucí vývoj bude odehrávat v bludném kruhu, nekonečným opakováním stejných cyklů, kdy archaika, tradicionalizmus, moderna a postmoderna se budou do omrzení navzájem střídat, jak se střídají roční období – anebo přece jenom budou spirálou stoupat vzhůru a dokazovat tím, že ekonomické, sociálně kulturní a politické posuny předpovězené Fukuyamou před 30 lety jsou nevyhnutelné a nevratné. Pakliže se dějiny nebudou pohybovat v kruhu, ale vzestupně, pak se každý následující závit spirály bude lišit od předchozího právě mírou své rostoucí liberálnosti.

Někdo může poukázat na to, že tato poněkud idealistická představa naprosto nezapadá do tristní reality. Dělicí čáry mezi historií a posthistorií neprobíhají podél pomyslné hranice mezi Západem a Východem, rozvinutým a rozvojovým světem, vítěznou demokracií a zahnívajícím autoritářstvím. Nepřeklenutelné příkopy dělí od sebe sociální, politické, náboženské a jiné skupiny. Na ty, kteří těží z globalizace a ty, kteří se cítí být jejími obětmi. Dělení do stále menších „bublin“ bylo před 30 lety neznámým jevem, dnes je div ne hlavním rysem lidské existence. Z toho plyne štěpení společnosti na malé skupinky slepo-hluchoněmých jedinců, mezi nimiž jakákoli komunikace přestává být možná. Bývalé společenské pevniny jsou nyní rozeklány mnohočetnými průrvami. Rozbité zrcadlo nedává ucelený obraz světa, v každém ze střepů se obráží jeho dílčí podoba pokřivená jiným úhlem pohledu. Ve výsledku na místě jedné vznikají dvě a více Amerik, sledujeme nebývalou polarizaci politického života v Evropě, drama brexitu, napětí mezi „nesprávným“ východem Evropské unie a jejím dokonale liberálním zbytkem, na příští zastávce uvidíme fragmentaci Ruska a dříve nebo později i tříštivé pnutí v Číně.

Vskutku půvabné je profesorské blabla vysvětlující tragický stav americké společnosti, která se potácí na samém pokraji občanské války a rozštěpení státu. Na vině jsou prý naprosto rozlišné definice politických pojmů. Na rozdíl od Evropy, v americké politologii se termínem liberalizmus označuje mírně levicová ideologie, která se místy přechyluje ke klasickému socializmu. Proti liberálům tam kupodivu nestojí konzervativci, jak tomu bývá obvykle jinde, ale populisté. Příkladem liberální politiky bylo počínání Baracka Obamy, zatímco ztělesněním opaku je nehorázný populista Donald Trump, který svými toxiny otrávil celou americkou pravici, čímž ji učinil nepoužitelnou z hlediska liberálně perspektivního konce dějin.

Zvláštní místo v celé intelektuální konstrukci zaujímá koncept „posledního člověka“. Název veledíla totiž zní Konec dějin a poslední člověk – zatímco konec dějin nás odkazuje k Hegelovi, poslední člověk je jasnou výpůjčkou z Nietscheho. Ten v knize Tak pravil Zarathustra narýsoval antipod ke svému vzývanému nadčlověku. Je to tvor značně odpudivý, jenž ztratil vůli k moci a smysl pro riziko a v životě hledá jen pohodlí, lacinou rozkoš a bezpečnou zábavu. Nietsche předvídá příchod doby, kdy ve společnosti posledních lidí nadobro zmizí rozdíly mezi vládci a poddanými, silnými a slabými, mimořádnými a průměrnými. V takové společnosti nejsou zločinci ani hrdinové, nelze odlišit ctnost od neřesti, duševní vzmach od duševního poklesu.

Mizí konflikty, leč mizí i tvůrčí princip. Nadosobní cíle vyhasínají a ustupují do říše mýtů a zkazek, osobní potřeby a tužby bobtnají a stávají se jedinou důležitou věcí na světě. Na konci dějin je tvůrčí osobnost definitivně vytlačena z forbíny člověkem-spotřebitelem.

Fukuyama v tom vidí jeden z bytostních problémů posthistorického světa. Vedlejším produktem konce dějin, pomníkem dokonalého a dokonaného liberalizmu se nutně stane „poslední člověk“, který zdárně dovede lidstvo ke zmaru a zániku. Ohebný politolog sice vidí oceán možností, jak zatarasit cestu poslednímu člověku, leč skutečnost nahání smutek: dějiny ještě jaksepatří neskončily a poslední člověk už je tu v celé své kráse. Kašle zvysoka na to, zda konec dějin již nastal, či zatím ještě ne, v dějinách zásadně nežije a osudy lidstva jsou mu u zadku. Nikam nespěchá – má před sebou zbytek věčnosti. Jeho kroky jsou dobře slyšet v každém koutě planety. Je jejím novým pánem.

Jistě tušíte, že po celý čas profesorova výkladu ve mne vzrůstal žlučový přetlak. Když jsem přišel na řadu s otázkou, řekl jsem zhruba toto:

Dnes není nic jednoduššího a bezpečnějšího, než se hlásit k liberalizmu. Je to totiž cokoli a nic. Termín, který můžeme rozšiřovat donekonečna, zahrnovat do něho nejrůznější historické postavy a myšlenkové proudy, ztrácí nakonec jakýkoli smysl, stává se slovní slupkou bez vlastního obsahu. V takovém pojetí byl Ježíš nepochybně liberál, neboť studoval u laskavého rabbiho Hilela, který soupeřil s populistou Šamajem – to je ten, co vyhnal holí zvídavého pohana. Liberálem svého druhu je potom kdokoli, kdo je pro nás ztělesněním dobra a dobového pokroku. Liberálové a populisté, to jsou good guys a bad guys. Barack Obama že měl liberální spády, když zavedl systém korumpování sociálně vyloučených voličů tím, že je odkázal na pečovatelský stát? Trump že byl zlý populista, ježto plnil těžce splnitelné sliby a dával lidem práci místo rychlých prachů? Biden že je bijcem populistů, když rozhazuje dolary z vrtulníku a slibuje, že již dnešní generace Američanů bude žít v komunizmu? Hyperkulturní filozof Thomas Sowell že je v podstatě populistickým póvlem, protože pokládá liberalizmus za projev intelektuální nedostatečnosti? Ale jděte, pane profesore! Co je vůbec míněno tím děsivým slůvkem populizmus ve světě, kde všichni politici bez rozdílu vyznání se stávají rukojmími voličů a místo vedení společnosti ke stanoveným cílům slibují elektorátu, že budou lépe než ostatní plnit jeho přání? Nedožijeme se snad situace, kdy – v rámci pokrokové koncepce záporného růstu ekonomického výkonu – jeden politik slíbí voličům, že dokáže za jedno funkční období snížit HDP o celých 5 %, jeho rival opáčí: „Co pět? I o deset snížíme!“, načež ten první mu vytkne jízlivě: „Netušil jsem, že jste takový populista, příteli!“

Liberálové že vymysleli revoluční koncept ideové snášenlivosti? Opravdu? Po staletích náboženských přikázání? Proč potom Voltaire, který myšlenku názorové tolerance jako první dokonale formuloval, nebyl liberálem, ale stoupencem osvícené monarchie? Proč liberálem nebyl nikdo z hrdinů minulosti, kdo reálně zastavil nástup autoritářství? Churchill, vítěz nad totalitou, nebyl liberálem. Reagan, bijce komunistů, nebyl pokrokářem a obdivovatelem „kultury rušení“, Thatcherová ani zbla nebyla pirátkou, ani transgenderem. Budou snad dnešní liberální vůdcové typu Macrona, Merkelové nebo Bidena jednou pokládáni za vítěze nad autoritářstvím, ruským, čínským, nebo jakýmkoli jiným, když se jim už teď při setkání s Putinem podlamují vatová kolena? Jak by mohli být – vždyť jejich prvním sebezáchovným pudem není chuť bojovat a vítězit, nýbrž připravenost pochopit argumenty protivníka, neboť věří, že každý má nezadatelné právo prosazovat svou pravdu, seč může.

Z této základní poučky liberalizmu vychází také připravenost nejen poznat a pochopit pravdy autoritářů, ale i převzít v rámci výměny jejich osvědčené zkušenosti. Proto se na Západě svižně šíří přesvědčení, že výstřelky neomezené svobody je třeba rozumně napravovat pomoci četných regulací, že živelné společenské procesy si vyžadují umravňující zásahy státu, že právo na názor znamená ve skutečnosti jen právo na správný názor. Stal se opravdovým liberálem Dmitrij Medveděv, svého času prezident Ruska, když pateticky zvolal, že svoboda je lepší než nesvoboda? Anebo stojí za to zřídit zvláštní učební obor nabádající, jak rozeznávat opravdový liberály od liberálů fejkových, předstíraných?

Nezodpovězena zůstává i tak bytelná otázka, jako stvoření „posledního člověka“. Jestliže závěrečnou fází procesu společenského pokroku je triumf liberalizmu a jeho hlavním produktem je „poslední člověk“ – tvor značně odpudivý, sobecký a destruktivní, kterého by nikdo nechtěl mít za souseda, dává takový pokrok vůbec nějaký smysl? Proč se snažit takový stav věcí jakkoli přibližovat, přinášet oběti kvůli jeho brzkému příchodu? Nebylo by lépe přehodit výhybku a pokusit se o demokracii jiného typu – třeba konzervativní, přímou, sociální, neliberální, co jich je.

Fukuyama nepotřeboval dlouho sbírat myšlenky pro věcnou odpověď: Všechno záleží na definici! Profesor rozváděl ten revoluční nápad dál, ale to už jsem vypnul mozek, abych to celé nemusel znovu opakovat.