29.5.2024 | Svátek má Maxmilián, Maxim


ESEJ: Deset vánočních drzostí Bernda Posselta

30.12.2020

S koncem adventu se na webových stránkách a na YouTube kanálu „Die Sudetendeutschen“ objevila adventní řeč mluvčího a spolkového předsedy Sudetoněmeckého landsmanšaftu Bernda Posselta. Předák sudetských Němců zneužil vánoční čas a s ním spojenou symboliku k již tradičnímu přepisování minulosti. Použil k tomu mnoha nepravd a argumentačních faulů. Přinášíme rozbor jeho vystoupení. Posseltovu „adventní řeč“ (pod článkem) z němčiny přeložil Ing. Jan Schwippel, CSc., bývalý poslanec ODS.

1. Pojem „Sudetoněmecká etnická skupina“. Tento pojem se v textu projevu, včetně titulku, vyskytuje celkem dvanáctkrát. Ani podle české, ani podle mezinárodní odborné literatury Sudetští Němci nejsou etnickou skupinou. Odborná literatura rozlišuje etnickou skupinu Češi a etnickou skupinu Němci.

Klademe si proto otázku: Proč se Bernd Posselt, v rozporu s vědeckými poznatky, snaží definovat odsunuté Němce jako samostatnou etnickou skupinu, když jí ve skutečnosti nejsou? Jedním z možných vysvětlení může být snaha domoci se požadavků sudetoněmeckého landsmanšaftu prostřednictvím mezinárodní legislativy, zj. Listina základních práv EU, která hovoří o etnickém původu, a chce dosáhnout toho, aby s nimi bylo zacházeno v mezinárodněprávní oblasti zvláštním způsobem, když už se nepodařilo uplatnit územní a majetkové požadavky na Českou republiku přímo.

2.„Právě my, kteří jsme zvláště trpěli nenávistí, vyhnáním a rozdělením nebo jejichž dějinami bohužel prošel nacionalismus, právě my víme nejlépe, jak neskutečně významnými jsou dialog, přátelství, láska k bližnímu a společenství.“

Pojem „vyhnání“ či „vyhánění“ použil Posselt ve své adventní řeči také dvanáctkrát. Dějinami německy mluvícího obyvatelstva v Československu nacionalismus neprošel. Ale velká část tohoto obyvatelstva byla, spolu s Adolfem Hitlerem, spolustrůjcem největšího dějinného extremismus ve formě rasismu, nacismus a holokaustu. Jak pro Český rozhlas uvádí historik PhDr. Jindřich Dejmek, DSc.: „Při posledních volbách v Československu, obecních volbách v květnu 1938 v průměru 88 až 92 procent Němců v jednotlivých obcích volilo stranu, která se tehdy už otevřeně hlásila k nacismu.“ Tito voliči volili především nacistickou Sudetoněmeckou stranu Konrada Henleina.

Postoje Němců v českémpohraničí zaznamenala roku 1938 Milena Jesenská, zavražděná o šest let později v německém koncentračním táboře Ravensbrück:

„Celý kraj se zřejmě „přiznává k nacionálně socialistickému světovému názoru“, zdraví vztyčenou paží a siegheiluje, nosí odznaky SdP, bílé punčochy, okované boty duní po dláždění a dívky nosí na uších zapletené copánky s mašličkami, dirndly a hubertusy. Celá Henleinova strana paráduje v pohraničí v kostýmech nacionálně-socialistického světového názoru v naprostém přesvědčení, že se jí nemůže nic stát. Henleinovské ordnerské oddíly pochodují mlčky městy a vesnicemi. Ordneři - hoši mezi 16 až 21 lety - středoškoláci, cvičí z pátku na sobotu nebo ze soboty na neděli pochodování, rozčlenění ve vojenské útvary, rázují v četách do okolí. Ostatní mají „turnéři“ - vůdci čet - pasy a přejíždějí hranice, zúčastňují se pravidelného cvičení v Německu. Tato cvičení mají zvláštní ráz a jmenují se „přibližovací cvičení“.
Když se byli v Německu naučili „přibližovat se“, odjíždějí zpět do Československa, učit zdejší německou mládež, kterak vítat ty, kteří se přibližují. Každá silnice má na hranicích pohraniční závory a u těchto závor se denně koná jakési symbolické divadlo: na německé straně pochodují uniformované čety až těsně k závorám, na naší straně stojí henleinovci se vztyčenou paží po celou dobu tohoto výstupu, zdravíce s němou divadelností své „bratry z mateřské země““
(Milena Jesenská, Sudety 1938: jakési symbolické divadlo, reportáž z časopisu PŘÍTOMNOST čís. 36 - září 1938.)

Klademe si otázku, kde bere Posselt drzost dělat z německého obyvatelstva tehdejšího Československa mučedníky.

3. „Slovo domov pochází od domu, kde jsme doma. A právě lidé, kteří ve své osobní historii a v historii své rodiny museli zažít, že ztratili domov, kteří byli násilným způsobem ze svého domova vyhnáni, mají obzvláště niterný vztah k domovu.“

Podle mezinárodních dohod se domov těch, kteří byli úředně odsunuti, nenachází na českém území. Klademe si proto otázku, proč Bernd Posselt vidí svůj domov Čechách, a upozorňujeme, že „domov“ není, na rozdíl od genderu, otázkou osobního pocitu. Pokud je dnes jednoduché označit se za černou lesbu, jste-li bílý heterosexuální muž, stále ještě není možné tvrdit, že domov - v právním slova smyslu - máte v Jablonci nad Nisou, jste-li rodáci z německého Pforzheimu jako třeba Bernd Posselt.

4. „Vyhánění začalo v roce 1945, ale větší část naší etnické skupiny byla vyhnána až roku 1946, kdy už jinde začínala obnova. V době, kdy už bylo rok po válce. Moje rodina byla vyhnána v listopadu 1946 z Jablonce nad Nisou. Tedy více než rok po konci války.“

K transferu Němců z našeho pohraničí došlo na základě ministerských výnosů, Postupimské dohody i Směrnice k provádění soustavného odsunu (transferu) Němců z území ČSR vydanou Ministerstvem vnitra. Nejednalo se tedy o „vyhánění“, jak říká Posselt, nýbrž o transfer na základě mezinárodního práva, který byl prováděn organizovaně, a to nejen v Československu, ale také v Polsku a Maďarsku, a to i pod dohledem Spojených států amerických. Prezident Edvard Beneš ve svých pamětech vydaných v roce 1948 popisoval vyjednávání následovně:

„Otázku odsunu našich menšin jsem podrobně pro jednával po jednání s vládou britskou také s Moskvou prostřednictvím velvyslance Bogomolova z jara roku 1943 před svou cestou do Washingtonu, když jsem do hodoval tehdy i znění naší budoucí smlouvy spojenecké se Sovětským svazem. Moskva mi zásadní svůj souhlas vyslovila prohlášením velvyslance Bogomolova, odevzdaným 5. června 1943 dr. Ripkovi, který mi je pak hned na žádost Bogomolova telegrafoval do Washingtonu (6. června) a já jsem potom ihned o něm jednal s Rooseveltem. Maje totiž takto stanoviska Londýna i Moskvy, předložil jsem otázku hned za svého pobytu ve Washingtoně presidentu Rooseveltovi, kterými tehdy svůj osobní souhlas také okamžitě dal, dodávaje, že to, co vyvolalo takovou katastrofu, jakou způsobil světu Mnichov, musí býti odstraněno definitivně a jednou provždy. Celá otázka našich Němců byla pak prakticky vyřízena na konferenci Sovětského svazu, Spojených států a Velké Británie v Postupimi v červenci roku 1945, kde byl odsun Němců z našich zemí mezinárodně usnesen a pak v letech 1945 až 1946 definitivně námi za vedení a pod plnou a stálou kontrolou států.“  
(BENEŠ, Edvard. Paměti: Od Mnichova k nové válce a k novému vítězství. Praha: Orbis, 1948. s. 330-331.)

Klademe si otázku: kde bere Posselt drzost hovořit o zákonném transferu Němců z Československa jako o „vyhánění“? A klademe si otázku, jak je možné, že v průběhu uplynulých třiceti let slovo „vyhánění“ přejalo mnoho českých akademiků, žurnalistů a politiků.

5. „To nebyla žádná spontánní msta, to byla chladnokrevně plánovaná etnická čistka.“

Pojem „etnická čistka“ vznikl podle Organizace spojených národů až v 90. letech v souvislosti s válkou na Balkáně. Letošní adventní vyjádření Bernda Posselta koresponduje se slovy prezidentského kandidáta z roku 2013 Karla Schwarzenberga, českého ministra zahraničních věcí ČR: „Já jsem vždy říkal a na tom trvám, že to, co jsme v roce 1945 spáchali, by dnes bylo odsouzeno jako hrubé porušení lidských práv. Asi by se tehdejší vláda včetně prezidenta (Edvarda) Beneše ocitla v Haagu.“ Připomeňme, že prezident Miloš Zeman tehdy kontroval slovy: „Do této chvíle, respektive do včerejška, bych naprosto respektoval, že budete prezidentem České republiky (…) Ale ten, kdo označí (…) jednoho z prezidentů Československa za válečného zločince, mluví jako sudeťák, a ne jako prezident.“

Klademe si otázku: Lobbuje tak Posselt za přípravu budoucího mezinárodního práva, které má umožnit, prostřednictvím zavádění nových pojmů vymáhání neoprávněných majetkových a územních požadavků odsunutých Němců?

6. „A když se zastáváme domova, pak se nezastáváme jenom domova pro nás, ale zastáváme se toho, aby všichni lidé směli žít ve svém domově, ať už tento domov chtějí mít kdekoli, to je jejich rozhodnutím, a nikdo je nesmí vyhnat. A v době, kdy je vyhánění i nadále součástí politiky, kdy je omlouváno, bagatelizováno nebo přikrášlováno, je významné poukázat znovu na základní myšlenku práva na domov, jehož porušení jsme zažili a jehož porušení i dnes milionkrát zažívají lidé po celém světě.“

Právo na domov mezinárodní právo nezná. Hovoří se o něm v právu německém. „Základního zákona SRN se nelze dovolávat na podporu požadavku práva na vlast jako institutu mezinárodního práva. Je příznačné, že americká, britská i francouzská literatura
o právu na vlast nepojednává.“

Neměli bychom zapomínat, jak v souvislosti se svými požadavky vnímají sudetští Němci evropskou integraci. Článek z dubna 1996 hovoří jasně: „Ve Stanovisku k sudetoněmecké otázce označili představitelé Sudetoněmeckého landsmanšaftu za politický cíl „právo na vlast a sebeurčení národů v rámci evropské integrace, a to nezávisle na sporné Mnichovské dohodě z r. 1938“. Výslovně bylo zmíněno právo „návratu do vlasti“. Právo na domov podpořily v SRN i politické strany: SPD (22. 1. 1961), CSU (3. 6. 1961), FDP (15. 10. 1964), CDU (16. 11. 1994).“

Klademe si otázku: kde bere Posselt drzost klást rovnítko mezi legálně a legitimně odsunuté Němce, kteří masivně schvalovali nacistickou Henleinovu politiku, a uprchlíky z oblastí válečných konfliktů?

7. „A pro mě je jednou z nejkrásnějších knih – a mohu vám jen doporučit si ji o Vánocích možná znovu přečíst – Útěk do Egypta část z království českého od našeho velkého krajana Ottfrieda Preusslera, který je mým ještě bližším krajanem, ba dokonce velmi vzdáleným příbuzným.“

Posseltův vzdálený příbuzný a velký krajan Ottfried Preussler není jen autorem Útěku do Egypta a Čarodějova učně. Byl také propagátorem Hitlerovy mládeže (Hitlerjugend) v nacistické propagandistické knize pro mládež „Erntelager Geyer“.

Zde si otázku, proč svého příbuzného, propagátora Hitlerjugend, Bernd Posselt propaguje, neklademe.

8. „Když se mě ptají, kde pro mne leží domov, pak řeknu že na prvním místě v Sudetoněmeckém dni.“

Nabízí se ironické povzdechnutí, zda Posseltův domov levituje v čase a zhmotňuje se jen jediný den v roce. To by však bylo tuze laciné.

Pak je zde ale vysvětlení pro nás nebezpečnější. A sice, že se Posselt cítí na prvním doma v přítomnosti českých politiků, kteří jej jezdí v tento den do Německa pozdravit:

- Daniel Hermann se Sudetoněmeckých dnů zúčastnil v roce 2016 jako vůbec první člen české vlády, k Posseltovi a dalším členům Sudetoněmeckého landsmanšaftu se obrátil se slovy „Milí krajané“.
- O rok později vystoupil na Sudetoněmeckých dnech také tehdejší vicepremiér, lidovecký předseda Pavel Bělobrádek.
- Současná druhá politická náměstkyně ministra zahraničních věcí, do jejíž gesce spadá „podpora krajanů“, exministryně Michaela Marksová Tominová se účastnila Sudetoněmeckých dnů již v roce 2012.

A opět: neměli bychom zapomínat, jak v souvislosti se svými požadavky vnímají sudetští Němci evropskou integraci (viz bod 6).

Klademe si otázku, proč vládami České republiky nebyla zatím uvedena v život česká výjimka z Listiny základních práv a svobod EU v rámci Lisabonské smlouvy. Česká výjimka měla ochránit územní a majetkové poválečné uspořádání České republiky před zneužitím práva coby nástroje politiky. O její současné uspání se zasloužili především politici ČSSD, ministr Jiří Dientsbier a předseda vlády Bohuslav Sobotka. Uvidíme, zda se některá z budoucích vlád chopí šance a na unijní úrovni falešné naděje krajan Posselta s konečnou platností pohřbí.

9. „Absolutním zábleskem naděje z posledních týdnů bylo otevření Sudetoněmeckého muzea v mnichovské Hochstrasse.

O muzeu informuje web Ministerstva zahraničních věcí ČR. Za přítomnosti naší konzulky Kristiny Larischové bylo otevřeno v říjnu tohoto roku. Česká konzulka si spolu s Posseltem muzeum prohlédla. Je tematicky věnováno pěti okruhům: „vlast a víra“, „hospodářství a kultura“, „nacionalismus a národní stát“, „ztráta a vyhnání“ a „poválečná doba a nový začátek“.“

Klademe si otázku: jak je možné, že v muzeu, na jehož přípravě se jako členové vědecké rady podíleli dle jedné z členek, bývalé ředitelky Památníku Lidice Martiny Lehmannové (do funkce jmenované právě tehdejším ministrem Hermannem), zástupci Židovského muzea, Historického ústavu Akademie věd ČR, Katedry historie Karlovy univerzity a Českého výboru ICOM, existuje prohlídkový okruh s názvem „ztráta a vyhnání“. Pojem „vyhnání“ odporuje jak historické realitě, tak mezinárodnímu právu a legitimitě, jak jsme prokázali výše.

10. „Svět by byl bez nás jako etnické skupiny nekonečně chudší – mnohým by se jistě líbilo, kdybychom zmizeli – ale mnozí už dávno vědí, že by svět bez nás byl chudší a že by tato pestrá Evropa bez nás také byla mnohem chudší, a proto je důležité, abychom pečovali o naše kořeny, ale také s optimismem a otevřeností směřovali k lepší budoucnosti.“

Nevíme, zda by byl svět bez (neexistující) sudetoněmecké etnické skupiny skutečně „nekonečně chudší“. Je však evidentní, že by byl chudší kupříkladu o válečného zločince, předsedu sudetoněmecké nacistické strany SdP, Gruppenführera SS Konrada Henleina. Připomeňme si jen několik vět týkajících se Československa z henleinovského „Základního plánování, O. A.“ (Grundplanung, O. A.) z konce 30. let, které cituje např. Kongres Spojených států Amerických (Congressional Record: Proceedinga and Debates of the Congress, U.S. Government Printing Office, 1959, Sv. 105, díl 15, str. 19798):

- Pro wehrmacht Německé říše je německé národní území Československa vlastní zemí, nepřátelskou zemí je české národní území. Podle toho je třeba rozvinout operativní opatření a bojové akce. V duchu národnostního rázu konfliktu bude třeba vést bojové akce na českém národním území už od prvního okamžiku s největší ostrostí ve smyslu totální války.
- Budeme se snažit, aby česká průmyslová střediska zakrněla. (…) Mohou být vyvlastněna, jestliže se majitelé exponovali v boji proti němectví (např. Baťa Zlín).
- Je třeba podporovat na nejširší základně cesty českých dětí do říše na zotavenou, a to s pobytem co nejdelším. Totéž platí pro mladistvé, pokud jde o pobyt v táborech a o odborný výcvik.
- Máme zájem na tom zachovat už jednou rozložený stav českého národa a udržovat ve prospěch němectví v labilním stavu hranice mezi němčinou a češtinou. Tak dosáhneme toho, že se široké vrstvy českého obyvatelstva přihlásí k německé národnosti. (…) Kdo jednou nalezl během pronikavých otřesů svou cestu z češství k nám, ten má pocítit, že si ho ceníme jako občana Německa a také jako soukmenovce.

Poznámka autorek:

Jako občanky České republiky a jako členky spolku Lidice Memory se domníváme, že Bernd Posselt nepřispívá ke skutečnému smíření mezi těmi Čechy a Němci, kterým je nacismus a s ním spojená rozpínavost a mocenské i majetkové choutky, bytostně cizí, ale že slouží zájmům zcela jiným.

*****************************

Adventní projev Bernda Posselta

Přeložil Jan Schwippel

Bernd Posselt, mluvčí sudetoněmecké etnické skupiny (titulek)

Milí krajané s kořeny v českých zemích, milí sudetoněmečtí krajané, milí čeští krajané, moji přátelé sudetoněmecké etnické skupiny[1] a českých zemí, přistupujeme k adventu letos velmi zvláštním způsobem, ale advent je, což jsme po nějakou dobu snad zapomínali a co dnes znovu silněji vnímáme a cítíme, vlastně obdobím klidu nebo měl by být obdobím klidu, kdy se člověk trochu zamyslí. Advent je prostě přípravou na Vánoce a Vánoce nekončí čtyřiadvacátého, nýbrž Vánoce teprve čtyřiadvacátého vlastně začínají.

Také jsem vždy kladl důraz na to – a jsem někým, kdo rád slaví – ve Štrasburku, v Evropském parlamentu pořádám oslavu o Vánocích pro mé přátele, ale vědomě to nenazývám vánoční oslavou, ale oslavou adventu. Vánoce začínají čtyřiadvacátého a advent má za úkol nás na Vánoce připravit. A to je krásně symbolizováno v adventním věnci, protože s každou svíčkou, kterou zapálíme, se k Vánocům dostáváme o krok blíž. A Vánoce jsou spolu s Velikonocemi a letnicemi jedním ze tří nejvýznamnějších křesťanských svátků.

Milí krajané, ani samotné Vánoce nejsou ještě koncem vývoje. O Vánocích k nám přišel Bůh na Zemi v podobě malého dítěte. A to je něco tak silného, že bychom na to neměli zapomínat, vytěsňovat to, ani z toho dělat kýč. Právě my, kteří jsme zvláště trpěli nenávistí, vyhnáním a rozdělením nebo jejichž dějinami bohužel prošel nacionalismus, právě my víme nejlépe, jak neskutečně významnými jsou dialog, přátelství, láska k bližnímu a společenství.[2] A Vánoce jsou obdobím, kdy nám Bůh, který nás stvořil z lásky k člověku, nabízí možnost rozhovoru a dialogu. Říká sestoupím dolů na Zem v podobě mého syna, v podobě malého dítěte, které je vyzváním k rozhovoru směřovaným celému lidstvu. A toto malé dítě nám má přinést mír, má nám přinést společenství a má nám přinést spásu. A v tomto smyslu potom Vánoce vedou i dále směrem k Velikonocům, které pak symbolizují zmrtvýchvstání a spásu. A v církevním roce to pak pokračuje, jak víme, až k letnicím. A právě my jako sudetští Němci máme k těmto třem vrcholným církevním svátkům obzvláště niterný vztah. Vánoce mají něco do činění s domovem. Slovo domov pochází od domu, kde jsme doma. A právě lidé, kteří ve své osobní historii a v historii své rodiny museli zažít, že ztratili domov, kteří byli násilným způsobem ze svého domova vyhnáni, mají obzvláště niterný vztah k domovu.[3] Právě období adventu a Vánoc je obdobím, kdy se shromažďujeme ve vlastním domově kolem adventního věnce, kolem světla, kolem vánočního stromečku, kolem světla, které Bůh přinesl do potemnělého světa.

A právě v této obtížně době jsme znovu upozorňováni na toto skutečné jádro Vánoc. Ale jak řečeno, pak to pokračuje Velikonocemi a letnicemi. A milí krajané, právě letnice – a já se už teď těším na Velikonoce a letnice – jsou pro nás sudetské Němce jako etnickou skupinu oslavou toho, kdy Bůh k lidem promluvil v podobě Ducha svatého a Duch svatý je přece tím, který lidi různých národů spojuje, a proto vždy právě o letnicích pořádáme nás Sudetoněmecký den. Letos tomu bylo poprvé od roku 1950, kdy se žádný Sudetoněmecký den nekonal. Jen si to představte: letos je tomu právě 75 let, kdy začalo vyhánění velké části naší etnické skupiny z jejího domova.

Vyhánění začalo v roce 1945, ale větší část naší etnické skupiny byla vyhnána až roku 1946, kdy už jinde začínala obnova. V době, kdy už bylo rok po válce. Moje rodina byla vyhnána v listopadu 1946 z Jablonce nad Nisou. Tedy více než rok po konci války.[4] To nebyla žádná spontánní msta, to byla chladnokrevně plánovaná etnická čistka.[5] A těchto 75 let od vyhnání, tedy příští rok tomu bude 75 let od hlavní vlny vyhnání, nám vyjasňují, že domov není nic samozřejmého, ale naopak něco neobvykle hodnotného. Já jsem dlouhou dobu spolupracoval s Ottou von Habsburgem a on říkal, že lidé hovoří o tom, co nejvíce postrádají nebo nejvíc museli postrádat. Hladový mluví o jídle, žíznivý o nápoji a ten, který jednou ztratil domov, nebo jehož rodina jednou násilným způsobem ztratila domov, protože byla vyhnána, ten právě hovoří hodně o domově, a to my obzvláště činíme. Ale to nečiníme jen s ohledem sami na sebe, ale to činíme i společně s našimi českými sousedy, kteří také vždy měli zvláště niterný vztah k domovu. Česká hymna přece začíná slovy „Kde domov můj“, takže myšlenka na domov je právě v českých zemích a ve střední Evropě, ale také zde v Bavorsku a celkově ve střední Evropě velmi zakořeněná.

A když se zastáváme domova, pak se nezastáváme jenom domova pro nás, ale zastáváme se toho, aby všichni lidé směli žít ve svém domově, ať už tento domov chtějí mít kdekoli, to je jejich rozhodnutím, a nikdo je nesmí vyhnat. A v době, kdy je vyhánění i nadále součástí politiky, kdy je omlouváno, bagatelizováno nebo přikrášlováno, je významné poukázat znovu na základní myšlenku práva na domov, jehož porušení jsme zažili a jehož porušení i dnes milionkrát zažívají lidé po celém světě.[6]

Historie Vánoc, historie Svaté rodiny to zvláště zpřítomňuje. A pro mě je jednou z nejkrásnějších knih – a mohu vám jen doporučit si ji o Vánocích možná znovu přečíst – Útěk do Egypta část z království českého od našeho velkého krajana Ottfrieda Preusslera, který je mým ještě bližším krajanem, ba dokonce velmi vzdáleným příbuzným.[7] A Ottfried Preussler měl tu vynikající myšlenku vánoční historii umístit do severočeských Jizerských hor a tím zdůraznit, že toto hledání útočiště, hledání domova, útěk a ztráta domova, to že se neodehrávalo jen v minulosti, ale že se to odehrává stále znovu a že se to v našem konkrétním případě odehrálo v českých zemích.

Milí krajané, jsem však přesvědčen, že bychom se neměli věnovat jen vážným úvahám, ale že bychom si právě v této tak temné době měli Vánoce také pořádně užít. V první řadě především jako vrcholný křesťanský svátek. Ale měli bychom této příležitosti také využít k tomu obnovit naše domovské tradice a písně, chránit je a předávat dál. A k tomu samozřejmě patří také, smím-li to tak říci, i nádherné kulinářské tradice českých zemí. Musím říct, že moje babička, která byla z Kaden an der Eger, byla nedostižná svými vanilkovými rohlíčky, moje štýrská matka byla také nedostižná svými vanilkovými rohlíčky a když se nás jako dětí ptali, které jsou lepší, naučili jsme se diplomacii, protože jsme věděli, že obojí jsou fantastické a ani jedny z nich nechceme ztratit. Takže to, co na Vánocích dodává našemu životu křesťanský smysl, to je to rozhodující, to, co bylo možná v posledních letech trochu překryto, ale také hudba, vůně, zvuky i to patří k tomuto vánočnímu svátku.

Ale milí přátelé, když už jednou mám příležitost se na vás tímto způsobem obrátit, protože se v současnosti vidíme trochu méně často než obvykle během sudetoněmeckého roku s jeho desítkami akcí a Sudetoněmeckého dne, chtěl bych ještě vyjádřit pár základních myšlenek, které se týkají budoucnosti a příštího roku. Jak jsem dříve řekl, roku 1950 se konal první Sudetoněmecký den v Kemptenu a od roku 1950 jsme se každoročně o letnicích jako sudetoněmecká etnická skupina setkávali. A letos tomu bylo poprvé od roku 1950, kdy jsme se nemohli vidět. Právě 70 let od prvního Sudetoněmeckého dne a 75 let od začátku vyhánění. A tu jsme mnozí z nás a také já teprve pocítili, jak velmi toto setkání postrádáme, pociťuji to já jako později narozený mluvčí etnické skupiny a tím více to jistě pociťuje generace, která to vše zažila. Když se mě ptají, kde pro mne leží domov, pak řeknu že na prvním místě v Sudetoněmeckém dni.[8] Je to jedinečná domácká atmosféra a určitě doufám, že příštího roku se budeme moci během Sudetoněmeckého dne znovu setkat a že osobní setkání budou znovu intenzivnější. Příští rok doženeme mnoho z toho, co jsme letos nemohli udělat.

Absolutním zábleskem naděje z posledních týdnů bylo otevření Sudetoněmeckého muzea v mnichovské Hochstrasse.[9] Nacházím se právě teď v Sudetoněmeckém domě, ve skvěle restaurovaném sále Adalberta Stiftera, přímo vedle je krásně renovované foyer Otty von Habsburga, vedle sál Alfréda Kubina. Takže tři jména, která upomínají na tři vynikající krajanské osobnosti, jednoho básníka, jednoho vynikajícího státníka a syna císaře a pak právě jeden výtvarný umělec Alfréd Kubin, což ukazuje obrovské bohatství naší vlasti a naší etnické skupiny a naší tradice, na něž právě Sudetoněmecké muzeum navazuje. Musím říci, že jsem vždy od tohoto muzea čekal velké věci, a mohu vám říci jako ten, který již měl možnost je vidět – bohužel je v současnosti kvůli pandemii uzavřené – moje očekávání byla zdaleka překonána. Otevření se bohužel mohlo odehrát jen v nejužším kruhu, ale bylo to velmi důstojné. Nejprve se odehrálo církevní zasvěcení s krajanským biskupem Foterholzerem z Řezna, sudetoněmeckým biskupem a diecézním biskupem z Řezna, s naším pastoračním kazatelem v českých zemích monsignorem Olbrichem, s evangelickým regionálním biskupem z Mnichova, který je nový, ale okamžitě si našel cestu ke kontaktu s námi, který udržovali už jeho předchůdci, a co mě obzvláště těší, s rabínem Langnasem, významným židovským náboženským učencem ze zdejší mnichovské izraelitské komunity, který už roku 2011 proslovil židovskou modlitbu za mrtvé nad rakví Otty von Habsburga, a tím ukázal, jak silně jsou dějiny českých zemí a malé Evropy habsburské monarchie, jíž jsme byli součástí, poznamenány židovským kulturním a náboženským dědictvím.

Tito tři muzeum nábožensky zasvětili a potom proběhlo politické zasvěcení s naším patronem ministerským předsedou Söderem, s naší předsedkyní Landstagu Ilse Eigner, se státní ministryní kultury z úřadu kancléřky Monikou Grütters a, jak řečeno, i moje maličkost směla přestřihnout pásku jménem etnické skupiny. Ale byl jsem přesto velmi smutný, protože kvůli koroně jsme mohli slavnost otevření zažít jenom s dvěma tucty lidí, pár lidí jsme mohli provést, já jsem prováděl českou generální konzulku Kristinu Larischovou spolu s naší patronkou a sociální ministryní Trautner, ale po velmi málo prohlídkách a setkáních bylo muzeum znovu uzavřeno.

Musím však říci, že moje očekávání od tohoto muzea byla zdaleka splněna. Proto chci také vřele poděkovat Sudetoněmecké nadaci v čele s Ottfriedem Kotzianem a Güntherem Reichertem a také celému našemu báječnému muzejnímu týmu, který toto muzeum stvořil. A příští rok chceme nejenom dohnat Sudetoněmecký den, který jsme letos nemohli realizovat, chceme realizovat rozdělování kulturních cen, cen za letošní rok, příští rok se během Sudetoněmeckého dne uskuteční nové, chceme dohnat většinu akcí, které jsme museli odložit, ale především chceme uspořádat velkolepé slavnostní otevření Muzea, naši patroni, tedy Svobodný stát Bavorsko, nám sdělili, že jakmile to s ohledem na koronavirovou epidemii bude možné, chtějí muzeum zpřístupnit nejširší sudetoněmecké veřejnosti a to bude spojeno s velkou oslavou tady v Mnichově kolem Sudetoněmeckého domu a v Sudetoněmeckém domě. Takže chystá se toho opravdu hodně. A uvědomili jsme si, jak hodnotné naše společenství je, že mnohé z toho, co jsme považovali za samozřejmé, samozřejmé není. Například jsme zjistili a dále zjišťujeme, že například tato úžasná vymoženost od roku 1989, od doby, kdy padla železná opona a později díky Schengenu, že můžeme bez toho, aniž bychom vůbec zaznamenali hranici, jezdit do česko-moravsko-slezského domova a tam se setkávat s lidmi, ať už jejich mateřským jazykem je čeština nebo němčina, užívat si nádherné krajiny a obrázků měst našeho domova, účastnit se bohoslužeb a náboženských poutí, že mnohé z toho právě vůbec není samozřejmé a to člověk pochopí právě ve chvíli, kdy to postrádá. A milí krajané, já jsem měl to velké štěstí, že jsem se v Heindorfu v Jizerských horách, v rodném městě mé užší rodiny, 2. července mohl zúčastnit sice ne oficiální náboženské pouti, která byla odložena, ale přece jenom na soukromé náboženské pouti s mnoha krajany, a přece jen i docela často jsem byl na cestách v naší domovině, kde má kořeny naše etnická skupina. Ale mnozí to nemohli, mnohé se neuskutečnilo, mnoho akcí bylo odloženo a konalo se se zpožděním na podzim, brněnský pochod života a míru 75 let po brněnském pochodu smrti, který zvláštním způsobem vyjádřil protest mnoha Čechů, zejména i mladých Čechů proti vyhnání a zvýraznil, že spějeme k lepší budoucnosti.

Ale jak řečeno, mnoho toho v příštím roce doženeme a bude se také konat mnoho nového. A věřím, že příští rok si budeme moci mnohem uvědoměleji užívat a slavit, protože jsme přišli na to, že mnoho z toho, co jsme považovali za samozřejmé a kvůli čemu jsme možná i trochu reptali, protože my sudetští Němci jsme možná i tak trochu reptalové. Ale milí krajané, teď jsme doreptali. Měli bychom se společně těšit na ten příští rok a já každopádně se těším z celého srdce. Zůstaňte zdrávi, chraňte naše společenství, zachovejte svou věrnost naší etnické skupině. Přeji vám to nejštědřejší boží požehnání k Vánocům a do nového roku. Doufám, že pandemie bude vbrzku natolik překonaná – dnes také spolková kancléřka znovu prohlásila, že už vidí světlo na konci tunelu –, bude vakcína, sice nezmizí to vše ze dne na den, ale máme už perspektivu a to nám dodává síly, musíme vydržet, musíme držet spolu až do nového roku a pak již se budu těšit, že vás znovu uvidím – zdravé, šťastné a spolu jako společenství. Svět by byl bez nás jako etnické skupiny nekonečně chudší – mnohým by se jistě líbilo, kdybychom zmizeli – ale mnozí už dávno vědí, že by svět bez nás byl chudší a že by tato pestrá Evropa bez nás také byla mnohem chudší, a proto je důležité, abychom pečovali o naše kořeny, ale také s optimismem a otevřeností směřovali k lepší budoucnosti,[10] to nechť nám daruje Bůh. A v tomto smyslu vám přeji milostiplné Vánoce a šťastný nový rok.

Institut svobody a demokracie