V české debatě se objevil výraz „míroví štváči“. Míří na ty, kteří volají po míru na Ukrajině, leč pomíjejí jeho podmínky i kauzalitu války (fakt, že suverénní Rusko napadlo suverénní Ukrajinu). V podtónu zaznívá, že část viny za pokračování války nesou politici, zejména evropští, kteří Ukrajinu podporují, ba jí dodávají zbraně.

Faktem ale zůstává, že ještě nebyla válka, jež by neskončila aspoň příměřím, tudíž je logické uvažovat i o konci války rusko-ukrajinské. Co mu brání? Odpověď není snadná, ba snad ani teď možná. Ještě v únoru se říkalo, že stačila jedna věta, že Kyjev mohl prohlásit, že bude neutrální a nikdy nevstoupí do NATO. Ale vsadil by někdo na to, že Moskva by se s tím spokojila?

Někdy je užitečné se odpoutat od odhadů expertů, rozborů bojiště i zbraní a namísto toho se podívat na způsoby vyjadřování či diplomacie, na projevy či jazyk aktérů samotných. To není marginálie. Jsou to věci, které odrážejí niterné a často hluboké přesvědčení.

Pěkným příkladem je Igor Strelkov (vlastním jménem Girkin), někdejší ministr obrany Doněcké lidové republiky, důstojník ruské tajné služby FSB a muž osobně blízký Putinovi.

Jak upozornil web iDNES, o víkendu se Strelkin rozepsal na ruské sociální síti Telegram. Doložil analytickou bystrost, na ruské poměry až překvapivou kritičnost (probíral nezdary ruské armády během invaze), ale i nesmírnou aroganci vůči Ukrajině.

Na dvou místech se Strelkov zmínil o Ukrajině a vždy ve tvaru takzvaná Ukrajina. To není hloupý humor, je to cílený výraz delegitimizace státu a národa, jeho nároku na státnost vůbec. Je to znak nejhlubšího opovržení, přitom odpovídá tomu, co tu více, tu méně oficiálně zaznívá z Moskvy.

Kdo v Rusku narazí na výraz takzvaná Ukrajina a je dost starý na to, aby pamatoval komunismus, možná zastříhá ušima. Dojde mu, že s dehonestací v této podobě se setkával už před více než čtyřiceti lety na stránkách tisku, když psal třeba o Chartě 77.

Rudé právo snad nikdy nezmínilo Chartu 77 v této logické, pravopisu odpovídající podobě. Za prvé nepoužívalo velké písmeno (to by evokovalo jakousi oficialitu). Za druhé předsazovalo slovo takzvaná. A za třetí k tomu občas použilo i uvozovky. Z Charty 77 tak byla ve výsledku tzv. „charta“.

Což jistě nesvědčí o tom, že by v dnešním Rusku či na Donbase ožíval komunismus a jeho praxe. Spíše to svědčí o tom, že komunismus, který jsme zažili, tu praxi nasál hlavně v Rusku – byl ražen ruskou silou, hrubostí, arogancí, neúctou k jiným lidem i národům. Uvidíme, zda se časem propracují k tzv. „ukrajině“. Ale hlavní otázka je zásadnější. Lze s lidmi v takovém rozpoložení a pěstujícími takovou atmosféru seriózně jednat o míru?

Je to stát, režim, entita…

Předpokladem jednání o míru nemusí být přesně daný průběh hranic. Je řada případů různých „zelených čar“ desítky let fungujících jako státní hranice (od Izraele přes Kašmír a Koreu po rozdělený Kypr). Ale předpokladem jednání o míru je aspoň minimální úcta k protivníkovi, k jeho existenci, nároku na státnost a podobně.

Neplatí to vždy a všude. Jsou státy, třeba Írán, tak umanutě nenávidějící Izrael, že nevysloví ani jeho název. Místo něj používají tvary sionistická entita či sionistický režim. Bude-li Rusko pokračovat vůči Ukrajině takto, je představa jednání, příměří, natož vzájemného uznání a míru dosti iluzorní.

LN, 27.4.2022