Čínské akcie padají. Během posledních několika dnů ztratily firmy zaměřené na výuku a vzdělávání desítky procent, indexy pak šly po několik dnů dolů o pět a více procent. Akcie obchodované v USA jsou na tom podobně.

S koronavirem to tentokrát v podstatě nesouvisí. I když poslední zprávy o nových centrech nemoci v Číně asi náladě trhů neprospěly.

Jde o, jak jinak, reakci na nové regulatorní kroky pekingské vlády. Ta se rozhodla donutit řadu velkých společností podnikajících ve školství k transformaci na neziskové organizace – což vcelku logicky jaksi brání jejich obchodování na burzách. Abychom si to nějak dali do souvislostí, protože pro Středoevropana je těžko představitelné, že by na burze byla firma poskytující doučování a doplňkové vzdělávání. V Číně jde o trh s ročním obratem vyšším než 120 miliard dolarů. Vynásobme si to 21 a dostaneme sumu blížící se polovině ročního hrubého domácího produktu České republiky.

Leckdo nad tím vším kroutí hlavou. Proč čínská vláda v posledních letech celkem soustavně zavádí další a další regulace v řadě odvětví? Před tím to bylo bankovnictví, pak obchodní modely a aplikace, školství... Byla by to dlouhá řada soustavného utahování šroubů. A každé pootočení v závitu vyvolá paniku na trzích, odliv investorů, zahrnutí nového dílku nevypočitatelnosti pekingské vlády do systémového rizika a logicky i to, že když trhy šok vstřebají, zase se zvětší polštář pro případ „kdyby zase vládu něco napadlo“.

Čínská ekonomika tím přichází o desítky miliard dolarů investic. Proto ten podiv a kroucení hlavou. Přičemž zvláštní dynamiku těm udiveným pohybům dodává fakt, že naprostá většina regulací je namířená proti informačním firmám a dynamickým odvětvím, o kterých před dvaceti lety ještě psali autoři sci-fi.

Přesto je pro vysvětlení třeba se podívat někdy do prvních let šestnáctého století. Tehdy v čínských mořských přístavech hořely nebo tlely poslední zbytky mohutné flotily admirála Čeng Chea, s kterými o necelých sto let dříve (v letech 1405 až 1433) podnikl tento mimořádný mořeplavec sedm výprav do blízkých i velmi vzdálených zemí – a to nesporně mimořádně vzdálených, neboť přistál (mimo jiné) ve východní Africe. Jeho lodě svými rozměry a výtlakem překonávaly možná i násobně všechno, co byla schopna vyrobit a poslat na moře tehdejší Evropa.

Stojí za připomenutí, že mys Dobré naděje, tedy jižní cíp Afriky, obepluli Portugalci až roku 1488, Kryštof Kolumbus přistál roku 1492 v Karibiku na Bahamách (když si myslel, že je v Indii, ale objevil Ameriku) a teprve v roce 1513 přešli Španělé Panamskou šíji (pěšky) a jako první Evropané pohlédli tváří v tvář Tichému oceánu.

Kolumbova Santa Maria byla dlouhá necelých třicet metrů (některé prameny hovoří o 40 metrech) a široká asi osm metrů. Posádku tvořilo 40 mužů. O rozměrech lodí admirála Čeng Chea se vedou velké diskuse, ale skoro jistě měřily nejméně 60, ale možná až 80 či sto metrů, byly nepoměrně širší než lodě evropské (podle skeptických odhadů minimálně 15 metrů) a posádku tvořilo 200 mužů.

Pokud někdo vládl oceánům patnáctého století, byla to Říše Ming. Pokud se někdo vůbec nevyskytoval na světových mořích šestnáctého století, byla to Říše Ming.

V roce 1470 však byly všechny záznamy o čínských cestách spáleny, námořní mapy kromě oblastí přímo u pobřeží zakázány, lodě staženy do doků a postupně likvidovány, stavitelství lodí přísně omezeno.

Říše Ming přešla na izolacionistickou cestu. Což je model, který Čína opakuje po dlouhá tisíciletí své takové či onaké existence. Časy otevření se světu prokládá časy uzavření se světu. A chtě nechtě se zdá, že i nyní sledujeme nakročení do časů čínské „izolace“.

Dodnes je trochu záhadou, co vlastně vedlo císaře z dynastie Ming k rozhodnutí vzdát se možnosti ovládnout oceány a v důsledku tak ponechat zásadní díl čínského mezinárodního obchodu Portugalcům. Jako pravděpodobné se zdá, že za tím byly obavy z bohatnutí vrstvy obchodníků, která se stávala co do vlivu silnou konkurencí tradiční vládní struktury. A také obavy o to, aby „novoty“ nerozložily konfuciánské uspořádání společnosti a zvyklosti.

Dost možná je za kroky čínské vlády v posledních letech to stejné. Utužování regulace bez ohledu na důsledky a dopady na ekonomiku naznačuje, že uchování politického statu quo je pro Peking důležitější než ušlé možnosti hospodářského růstu. Ostatně nelze přehlédnout, že i kurz vůči nejbohatším Číňanům je jiný než dříve. A určitě nelze přehlédnout, že krok proti firmám na vzdělání kromě jiného znamená posílení kontroly nad tím, kdo, co a jak bude zákazníkům poskytovat.

Ale paralely s minulostí nikdy nelze brát doslova. Ten směr, kterým se Čína pravděpodobně vydává, neznamená ani náhodou stejné odstřihnutí se od světa jako po období zámořských objevů. Čína se zjevně hodlá daleko méně věnovat vztahům s vyspělými zeměmi, určitě se však nechce stahovat z Afriky a ustoupit od svého plánu vytvořit si rozsáhlou sféru vlivu a systém nárazníkových států v Asii a Oceánii.

Prostě Peking dospěl k názoru, že vnitřní stabilita bez liberálních „novot“ je podstatně důležitější než kótování akcií na amerických burzách, že země již „načerpala“ tak akorát potřebných technologií a vědomostí, aby si další opatřila sama. A čtěme to také jako vzkaz, že Čína se považuje za tak silnou, že vztahy se zbytkem „globální vesnice“ si bude určovat sama. Se vším všudy.