Je to velká móda. Vlastně ne, spíš evergreen, který nikdy nezklame. Mám na mysli záplavu rozhořčeného ňafání salónních pacifistů ze všech koutů západního světa (zvláště z Evropy) na adresu Izraele, kdykoliv se postaví se vší rozhodností na odpor nepřátelům, kteří si kladou za cíl ho zničit. Jakmile ze Svaté země zazní exploze a střelba s větší intenzitou než je „obvyklé“ a všemi vzývaný Mírový Proces opět (pokolikáté už?) bídně zhyne, aniž by kdy předtím aspoň nakrátko skutečně nabyl vědomí, davy mudrců ze všech koutů blahobytného Západu pocítí touhu svěřit se světu se svým pobouřením nad marným mrháním lidskými životy, zejména životy palestinských civilistů, hynoucích pod palbou izraelských zbraní.

Když někde na jeruzalémském tržišti, na diskotéce nebo na zastávce autobusu v Tel Avivu vybuchne bomba a zabije několik trhovkyň, pár trsajících teenagerů nebo prostě skupinu lidí, kteří měli tu smůlu, že čekali na autobus v nesprávnou chvíli, objeví se v novinách nejvýš sloupek na stránce zahraničního zpravodajství, nikdo to nečte a už vůbec nikdo se nenamáhá to komentovat. Ale jakmile se dají do pohybu jednotky izraelské armády, je z toho drama na titulní stranu. U žádné zprávy o počtu mrtvých po té či oné vojenské akci nechybí důležitá informace, že šlo o civilisty. O tom, že teroristé uniformy nenosí, se nepíše, to přece všichni vědí. Nijak obsáhle se nepíše ani o tom, že Hamas i Hizballáh svoje bojová stanoviště i sklady zbraní ukrývají přímo v obytných čtvrtích a používají civilní obyvatelstvo jako rukojmí – a tím i jako nástroj propagačního působení na dušičky přecitlivělých, zpohodlnělých a nepříliš přemýšlivých zápaďanů.

Jenže právě tohle je klíčem k celému problému, který lze shrnout do tří tezí. Zaprvé, terorismus je svou povahou čirá propaganda. Bez zájmu médií by zašel na úbytě. Proto je třeba se starat, aby noviny měly o čem psát. Nedávno jsem někde zaslechl tvrzení, že pro vládní moc je teroristou v podstatě každý povstalec, který bojuje bez „oficiálního pověření“, bez uniformy, bez vlajky. Všechny vlády světa sice tohoto označení rády užívají, ale to neznamená, že je vždycky na místě. Terorista je člověk, který neválčí proto, aby dosáhl vítězství na bojišti. Nebojuje proti ozbrojencům, pokud se tomu dokáže vyhnout. Jeho zbraní je strach a publicita. Vraždí jen proto, aby se o jeho vraždění dovědělo co největší publikum. Zabíjí nic netušící zákazníky v samoobsluhách, diváky v kinech, cestující v letadlech. Naproti tomu armáda státu obleženého nepřáteli, kteří namísto vlastních vojsk proti němu vysílají teroristické skupiny, nemá jiný cíl než zneškodnit protivníka, pokud možno i s jeho výzbrojí. Jestliže se ozbrojenci úmyslně schovávají v budovách s neozbrojenými civilisty, nelze se ztrátám na životech mezi civilním obyvatelstvem vyhnout. Ovšem nelze ani upustit od zákroků proti těmto skupinám. Jinak by vládě brzy přerostly přes hlavu.

Nepřátelé Izraele vědí, oč jim jde a po několika neúspěšných pokusech dobýt Izrael v otevřené bitvě vsázejí na opotřebovávací válku. Uvažují tak, že každou další ozbrojenou reakci Izraele budou provázet protesty přihlouplých západních pacifistů a kdo ví, třeba se nakonec podaří dosáhnout stavu, kdy se i pro Spojené státy stane Izrael nepohodlným spojencem...

Ano, to je druhý bod: již zmínění nepřátelé, muslimské země – zejména Sýrie a Írán – které sice otevřeně válku nevedou, ale o to usilovněji skrytě podporují teroristické skupiny v jejich krvavých aktivitách. V našem případě je zřejmé, že tyto země se ještě dlouho do přímé konfrontace s Izraelem nepustí. Nejen že po zkušenostech z šestidenní a jomkipurské války nehodlají riskovat další porážku, ale za dané situace by to byl z jejich strany holý nerozum. Bojechtivých, manipulovatelných hlupáků na Blízkém východě najdou víc než dost a nabyté zkušenosti jim říkají, že zatímco teroristické útoky islámských fanatiků deptají pouze jejich nepřátele, každá odvetná akce Izraelců vyvolá pokřik „obránců míru“ a zajistí jim u domácího publika politické body.

Třetí teze souvisí s vůbec nejdůležitějším aspektem problému, který mnozí komentátoři většinou opomíjejí. Možná mají pocit, že není třeba to připomínat, možná se to příliš nehodí ke schematicky načrtnutému obrazu trpících civilistů pod bezohlednou knutou izraelských vojsk. Mám na mysli skutečnost, že Izraelci bojují o holý život. V případě porážky nemají kam ustoupit. Budou-li poraženi, nečeká je okupace a život pod cizí vládou, ale „konečné řešení“. Fanatici z řad islámských teroristických bojůvek (stejně jako někteří politikové muslimských zemí) se tím nikterak netají: jejich cílem je zahnat Židy do moře. Sliboval to už nebožtík Násir a jakkoliv Egypt již dávno s Izraelem uzavřel mír, rétorika starého diktátora žije v jiných zemích dál – a Izraelci si nemohou dovolit spoléhat na to, že jde jen o rétoriku.

Tohle všechno velká část našich evropských spoluobčanů při svých srdceryvných lamentacích a protiválečných výlevech prostě nevnímá. Jejich svět už dávno není světem, kde se dá jenom buď bojovat, nebo zemřít. Nechápou jednoduchost izraelského dilematu. Anebo ji možná chápat nechtějí. V klidu a pohodlí svého světa odmítají připustit, že někde tam venku, kam nesahá ochranný štít severoatlantického spojenectví, ještě stále zuří boj na život a na smrt. A dolehne-li k nim vzdálená připomínka syrové skutečnosti, začnou plačtivě protestovat a udělovat těm barbarským Izraelcům hraběcí rady. Prý sice mají právo se bránit, ale neměli by „reagovat nepřiměřeně“. Jako když spořádaný nájemník buší smetákem do stropu, protože soused o patro výš, kterého právě vraždí lupiči, řve o pomoc a ruší ho při sledování televizního seriálu. Netuší, že za chvíli se lupiči objeví i u jeho dveří.