Celý svět zná důležitost Hormuzské úžiny - má strategický význam pro přepravu ropy.

Námořní doprava procházející Hormuzskou úžinou vždy probíhala v kontaktu s íránskými námořními silami, které se převážně skládaly z pravidelných sil íránského Válečného námořnictva a z Námořnictva íránských Revolučních gard.

Íránské námořní síly provádí v Hormuzské úžině monitorování a policejní službu spolu se sultanátem Omán přes ománskou enklávu Musandam.

Pro tranzit přes Hormuzskou úžinu je ještě důležitější to, že veškerá námořní doprava, včetně plaveb US Navy (válečného námořnictva) se musí plavit íránskými teritoriálními vodami. Téměř všechny vstupy do Perského zálivu se dějí skrze íránské vody a většina opouštění zálivu probíhá ománskými vodami.

Írán povoluje cizím lodím, aby používaly jeho teritoriálních vod v dobré víře a na základě Části III Konvence Spojených národů o námořním právu v průchodovém dopravním režimu, která stanovuje, že plavidla mohou volně vodami Hormuzské úžiny a podobných vodních cest proplouvat podle rychlé a trvalé navigace probíhající mezi otevřeným přístavem a volným mořem.

I když Teherán tyto zvykové navigační postupy námořního práva dodržuje, není k tomu ale právně zavázán. Stejně jako Washington, Teherán sice tuto mezinárodní dohodu podepsal, nikdy ji však neratifikoval.

Íránský Majlis (parlament) nedávno přehodnocoval využívání íránských vod v Hormuzské úžině cizími plavidly.

Byla navržena legislativa o zablokování přístupu cizím válečným lodím, aby tyto nemohly využívat íránských teritoriálních vod k plavbě Hormuzskou úžinou bez íránského povolení.

Komise národní bezpečnosti a zahraniční politiky íránského parlamentu v současnosti studuje legislativu, která by stanovila oficiální íránský postoj. Ta by pak měla být ukotvena v íránských strategických zájmech a národní bezpečnosti.

Perský záliv je relativně úzký a to z něj činí něco jako kanál, přinejmenším ve vojenském a strategickém kontextu. Obrazně řečeno letadlové a bojové lodě USA jsou v úzké vodě spoutány či sevřeny pobřežními vodami Perského zálivu. V říjnu 2011 íránské vojenské námořnictvo oznámilo, že vybuduje na svém jižním pobřeží u Ománského zálivu linii námořních základen.

Ty se budou rozprostírat od íránských hranic s Pákistánem až po přístav Bandar Abás ve strategickém Hormuzském průlivu. Íránské vojenské loďstvo posiluje svou přítomnost v mezinárodních vodách už několik let. Teherán například vysílá pravidelně své lodě do Indického oceánu a Adenského zálivu, aby tam chránily íránská obchodní plavidla před somálskými piráty.

Podle íránského ministra obrany Ahmada Vahídího vybavil Írán své námořní síly raketami krátkého doletu schopnými zasáhnout cíle v pobřežních oblastech nebo jiné vojenské lodě v okruhu 200 kilometrů. Rakety podle něj mohou být odpalovány z pobřeží nebo z lodí různých tříd, a podstatně tak zvyšují akceschopnost íránských ozbrojených sil.

Za této situace mohou íránské kapacity vojenských raket vstoupit do hry.

Malý íránský hlídkový člun v Perském zálivu, který vypadá oproti americké letadlové lodi či torpédoborci jako nevýznamný politováníhodný trpaslík, může americkou válečnou loď ohrozit.

Íránské hlídkové čluny mohou snadno odpalovat raketové salvy, které by mohly velké americké válečné lodě vážně poškodit a v podstatě potopit. Malé íránské hlídkové čluny lze rovněž těžko detekovat a jsou obtížným cílem.

Zpravodajská služba amerického námořnictva varuje, že íránské námořnictvo a námořní jednotky Revolučních gard jsou vybaveny více než tisícovkou bojových člunů. Malá, avšak rychlá a hbitá plavidla by údajně mohla provést velký koordinovaný útok proti americkým válečným lodím v Perském zálivu nebo napadat tankery v Hormuzské úžině.

Nejvýkonnějšími čluny íránského námořnictva jsou bezesporu ty, jejichž původ je v Severní Koreji. Vojenská spolupráce obou zemí není ničím novým a i když má veřejnost povědomí zejména o transferech technologií balistických raket, rozsah kooperace je mnohem širší.

Jde o pozoruhodně moderně řešená plavidla, jež jsou konstruována s ohledem na obtížnou zjistitelnost radarem. Fotografie íránských médií potvrzují údaje amerických tajných služeb, že Írán získal přibližně dvacet severokorejských lodí dvou tříd a íránská zbrojovka Defence Industries Organization zahájila jejich licenční produkci.

Menší z obou tříd má označení IPS‑16 Peykaap. Jde o rychlý člun dlouhý 16,3 metru s výtlakem asi 13‑14 tun. Dosahuje rychlosti přes 50 uzlů a má dosah téměř 600 km. Má tříčlennou posádku a v trubicích na bocích nese dvě 324mm torpéda, jež se odpalují pomocí stlačeného vzduchu. Mají dostřel 6 až 10 km.

Druhá třída korejských člunů ve výzbroji Íránu má název IPS‑18 Tir. Konstrukcí se podobají modelu IPS‑16, avšak jsou zřetelně větší; na délku měří 21 m a mají výtlak okolo 28 tun. Dosahují rychlosti jako IPS‑16, ale jejich dosah činí přes 800 km. Mají šestičlennou posádku a jsou vyzbrojeny dvěma torpédy ráže 533 mm.

Kromě těchto dvou tříd člunů kategorie "stealth" zakoupil Írán od KLDR též několik ponorných torpédových člunů tříd Taedong‑B Kajami a Taedong‑C Gahjae. Jde o cca 10 m dlouhé lodě, jež se mohou na krátkou dobu ponořit do hloubky okolo 3 m a zaútočit pomocí dvou lehkých torpéd ráže 324 mm. Čluny Taedong dosahují rychlosti asi 40 uzlů, pod hladinou přibližně 10 uzlů. KLDR je vyvinula na základě "infiltračních" lodí určených k vysazování diverzantů.

V pravděpodobném scénáři vojenského konfliktu s Íránem je velice pravděpodobné, že americké letadlové lodě by ve skutečnosti operovaly z oblasti mimo Perský záliv a z jižního Ománského zálivu a Arabského moře. Důvody jsou spjaté s geografickou realitou a obranyschopností Íránu.

Íránské síly by rovněž mohly na americké námořní zařízení útočit pouhými útoky raket vypalovaných z íránské pevniny na severním pobřeží.

Íránská armáda se stále nachází ve fázi budování, jehož smyslem je vyrovnat ztráty z dob íránsko-irácké války v osmdesátých letech.

Íránská armáda má 350 00 vojáků z povolání a přibližně 220 000 vojáků základní služby. Celkový počet vojáků v aktivní službě se odhaduje na 545 000, k tomu přistupuje ještě kolem 350 000 osob v záloze.

Islámské revoluční gardy jsou elitní jednotky, které jsou hlavní oporou režimu v Íránu. Vznikly po vítězství islámské revoluce v Íránu v roce 1979, nejsou součástí armády a nepodléhají běžnému systému řízení státu, ale přímo nejvyššímu náboženskému vůdci.

Vrchním velitelem je od dob islámské revoluce duchovní vůdce a v součinnosti s ním působí Nejvyšší rada národní bezpečnosti, která je vrcholným gremiem zabývajícím se bezpečnostní problematikou; ministerstvu obrany přísluší hlavně správní záležitosti.

Izrael a západní země se obávají, že Írán staví jadernou bombu. Neprůhledný íránský jaderný program, který je příčinou uvalení sankcí, však děsí nejen blízký Izrael, ale téměř celý svět.