21.6.2024 | Svátek má Alois


BLÍZKÝ VÝCHOD: Můžeme čekat útok na Írán?

15.1.2007

O prvním víkendu tohoto roku přinesly londýnské Sunday Times zprávu, že Izrael se připravuje bombardovat íránská nukleární zařízení. K tomutu útoku prý Tev Aviv hodlá použít taktické nukleární bomby, tak zvané „bunker busters“, které dovedou zničit objekty i hluboko pod zemí. Tyto bomby prý dodaly Izraeli Spojené státy.

Izrael zprávu londýnských novin rychle popřel. Avšak obsah článku, který může chybovat v detailech, může být do značně míry pravdivý, píše Zev Chafets, autor nedávno vydané knihy o židovsko-křesťanské civilizaci, v Los Angeles Times (10. ledna 2007).

Ve stínu událostí týkajících se Iráku světová média zatím nevěnovala, podle mého názoru, potenciálnímu úderu na Írán náležitou pozornost, i když zvyšování početního stavu amerických ozbrojených sil v Iráku, nedávná návštěva izraelského ministerského předsedy Ehuda Olmerta ve Washintonu a Bushovo zamítnutí málo slibných vyjednávání USA s Íránem, jak navrhla Baker-Hamiltonova zpráva, může také leccos naznačovat. Není pochyb, že Izrael se zabývá možnostmi jak zastavit Teherán v úsilí vyrábět nukleární zbraně a jejich nosiče.

„A proč by se neměl Izrael zabývat možnost zničit či zpomalit nukleární program Íránu?“ ptá se Chafets a hned na to odpovídá. Diplomatické úsilí Američanů a několika dalších mocností, včetně sankcí OSN´, selhaly. Izrael má dvě možnosti: Sedět si na rukou, čekat a doufat, že Íránci na Tel Aviv atomovou bombu nehodí, nebo preventivně zaútočit a pokusit se zničit nebo alespoň zpomalit vývoj íránské nukleární kapacity.

Američtí a jistě i evropští političtí „realisté“ dávají přednost první možnosti. Argumentují, že Izrael má vlastní nukleární zbraně, a tedy se může spolehnout na odstrašující potenciál vzájemného zničení, čili na MAD (Mutually Assured Destruction), jak to dělaly Spojené státy během studené války se sovětským blokem. Ale cožpak íránský prezident Mahmoud Ahmadinejad neprohlásil, že chce vymazat Izrael z mapy? Někdo to může považovat jen za rétoriku politického fanatika, ale dovolte mi dodat, cožpak takový Hitler nebo Stalin nepřekypovali rétorikou o svých iracionálních ideologických cílech, které pak do puntíku uskutečňovali? Někdo může namítnout, že íránský prezident přes všechnu svoji náboženskou a nacionalistickou exaltovanost ví, že jestli se o něco takového pokusí, Izrael nebude dlouho váhat s odvetou a přemění Teherán ve spáleniště.

Takové názory se mohou zdát realistické někomu ve Washintonu nebo v Bruselu, ale ne v Tel Avivu. Izrael je malá, poměrně hustě obydlená země s velmi nedokonalou infrastrukturou civilní obrany proti nukleárnímu útoku a s populací traumatizovanou svou historii. Možná, že Teherán pochybuje (a pořádá o tom mezinárodní konference), že existoval holocaust, ale v Izraeli žije šest miliónů Židů, kteří o něm nepochybují, protože jiných šest miliónů Židů, často jejich příbuzných a přátel, se prostě z nacistických transportů a koncentráků nevrátilo. Pro Izraelity je heslo „never again“ víc než fráze nad dveřmi muzea holocaustu.

Je možné, dokonce velmi pravděpodobně, že by Izrael přežil íránský nukleární útok fyzicky - ale ztěží psychologicky. „Pochybuji, že Izrael by mohl pokračovat ve své existenci jako střízlivá, duševně zdravá a demokratická společnost,“ píše Zev Chafets. A to je asi podstata Ahmadinejadova uvažování. Jenže následky se mohou lišit od představ vůdce Íránu.

Jestliže bude na Izrael nukleární zbraní zaútočeno, samozřejmě na útok bude reagovat. Ale jistě to nebude reakce předpokládaná, úměrná ve smyslu „oko za oko“, jak „realisté“ na Západě rádi předpokládají. Írán je daleko, izraelské možnosti tím co do přesností odvetného zásahu limitované a výsledek - nepředstavitelný počet obětí z rád civilistů Teheránu.

Ano, také milióny německých civilistů zaplatilo životy, zdravím a zmařením životních cílů na Hitlerovo „vůdcovství“. Japonsko raději nepřipomínám a o gulazích, čistkách a kolektivizaci ve Stalinově Sovětském svazu víme své.

Jsou ještě jiné způsoby, kterými může těžce zraněný Izrael odpovědět. Na příklad se může rozhodnout vyrovnat si účty se širší skupinou nepřátel. Může zle poškodit íránská a arabská naftová pole. Nebo, jestliže Palestinci budou oslavovat masové vyvraždění Židů v Tel Avivu, jakože určitě budou, izraelskou reakcí může být další a dlouhodobá okupace celé Palestiny. A jestliže se Hizballáh a Sýrie pokusí intervenovat? Nic naplat, džin už bude z láhve venku!

Jinými slovy, jestliže chceme realisticky zvažovat situaci na Blízkém východě v termínech „prvního úderů“, buďme připraveni uvažovat o daleko širších následcích než by bylo jen srovnání některých čtvrti Tel Avivu a Teheránu se zemí.

Jedinou rozumnou alternativou k této hrůze je zaručena jistota, že se Írán o žádný jaderný útok nepokusí. Té se může dosáhnout změnou politického režimu v Íránu nebo zničením jeho možností nukleární bomby vyrobit a dopravit do Izraele.

Někteří Izraelité si možná myslí, že s tímto problémem by se měly vypořádat Spojené státy. Mýlí se však. (Zdá se, že v Izraeli se nenajde nikdo tak naivní, aby čekal pomoc od Evropské unie.) Pravda je, že Spojené státy nejsou íránskými zbraněmi přímo ohrožené. Pokud prezident Bush říká, že íránská bomba ohrožuje americké přátelé a zájmy v té oblasti, mluví především o Izraeli. Írán straší několik arabských zemí se sunnitskou většinou, ale existenciálně je ohrožen jenom židovský stát. Zatím má izraelský stát v americké administrativě své přátelé, ale je otázka, zda je tam bude mít ještě po příštích prezidentských volbách.

Izraelský raison d´etre je židovské sebeurčení a to zahrnuje schopnost přežít bez spoléhání se na laskavost někoho jiného. Ta laskavost nemusí být navždy garantovaná. Tak jako v Evropě je i ve Spojených státech mnoho politiků a politických komentátorů, kteří preferují krátkozraký izolacionismus. Často se podivují, koho to američtí Židé převážně volí.

„Jestliže Sunday Times mají pravdu a Izrael se připravuje na preventivní úder proti íránskému nukleárnímu programu, není to dobrá zpráva, ale, realisticky vzato, je to lepší alternativa z těch dvou,“ uzavírá svoji úvahu Zev Chafets.