22.10.2019 | Svátek má Sabina


BLÍZKÝ VÝCHOD: Kritikům izraelské odvety

11.9.2006

“Nepřiměřená obrana”, civilní oběti a izraelsko-arabský konflikt

Od začátku posledního válečného konfliktu mezi Libanonem a Izraelem byly zprávy sdělovacích prostředků zaplavovány reportážemi o obětech z řad civilního obyvatelstva. Mrtvoly byly pečlivě počítány na obou znepřátelených stranách, jejich počet porovnáván a Izrael, daleko častěji než teroristická organizace Hizballáh, obviňován za způsobená zabití, zranění a z „kolektivního trestání“ civilistů. Kritikové označili izraelskou reakci za zabití osmi a zajetí dvou izraelských vojáků bojůvkami šíitskych muslimů za „nepřiměřenou“.

Připomeňme, že k zabití několika a zajetí dvou Izraelitů došlo při neočekávaném a nevyprovokovaném přepadu na území státu Izrael. Dále, že následná izraelská odpověď nebyla reakcí jen na poslední teroristický akt, ale na dlouhý řetěz útoků Hizballáhu od doby izraelského vyklizení Libanonu v roce 2000. Únos vojáků z izraelského území byl jen posledním stéblem, které zlomilo velbloudova záda.

Na kritiku odpověděla izraelská vláda poukázáním na skutečnost, že žádný stát neoperuje na principu „reagovat na agresi ne větší silou, než která byla původně použita proti němu“. Odpověď bývá tak silná, pokud na to stát má prostředky, aby odradila útočníka od budoucích agresí. Vezměte jen druhou světovou válku: Spojenci odpověděli na rozbombardování Varšavy, Antverp, Coventry a jiných měst naprostým zničením Drážďan, Lipska, Berlína a mohutnými škodami a ztrátami na životech civilistů po celém Německu. Za okupaci Kuvajtu, agresivitu, teritoriální ambice a nedodržování podmínek příměří zaplatil Saddám Husajn nejen drtivou porážkou na bojištích, ale nakonec okupací celého Iráku.

Vraťme se však k „zabíjení nevinného civilního obyvatelstva“ v posledním konfliktu mezi Libanonem a Izraelem a pokusme se odpovědět na otázku, kdo jsou to vlastně „civilisté“ ve věku terorismu, kdy ozbrojenci nenosí uniformy, nepatří do řad regulérní armády a snadno se skrývají mezi civilní populací?

Známý americký právník Alan Dershowitz napsal už na začátku konfliktu v Los Angeles Times (27. 8.), že potřebujeme nový slovník, který by pojmenoval realitu moderního válčení. Navrhuje, že nové definice a fráze by měly být zavedeny do zpráv a analýz nedávných a současných událostí na Blízkém východě. Píše o „continuum of civilianality“. Tento trochu těžkopádný koncept postihuje však realitu a poskytuje spravedlnější způsob charakteristiky těch, kteří jsou zabiti, zraněni a „potrestáni“.

Ano, je značný rozdíl - obojí, morální i právní - mezi dvouletým dítětem zabitým bombou a třicetiletým „civilistou“, který dobrovolně poskytl svůj dům ke skladování raket a je zabit tou samou bombou. Oba jsou technicky civilisté, ale ten druhý není „nevinná oběť“ a dokonce nese podíl na smrti dítěte. Je také rozdíl mezi civilistou, který radostně oslavuje teroristy, dokonce pro ně ve svobodných volbách hlasuje a pomáhá jim tak k moci (Hamás, Hizballáh a pod.), a takovými, kteří je finančně a materiálně podporují (vlády Sýrie, Íránu a jejich emisaři). Konečně je značný rozdíl mezi civilisty, kteří jsou drženi jako rukojmí, tedy proti své vůli, a které teroristé používají jako lidské štíty, a civilisty, kteří se dobrovolně vystavují nebezpečí, aby chránili teroristy proti proti nepřátelské palbě. Dokonce ne vždy můžeme považovat ženy a děti za pouhé civilisty. Teroristé stále častěji využívají žen a mládeže k důležitým rolím v jejich útocích. Izraelská armáda velmi úspěšně rozšířila mezi populací Libanonu výzvy, aby obyvatelstvo opustilo oblasti, které byly zahrnuty do válečných zón. Ti obyvatelé, kteří dobrovolně v těch zónách zůstali, se samozřejmě stali spoluúčastníky boje. Ti, kterým byl odchod znemožněn, jsou nevinné oběti.

Tyto a další rozdíly dělají pojem „civilisté“ složitý. Toto slovo mělo jasný význam snad v dobách, kdy uniformované armády bojovaly proti jiným uniformovaných armádám na bojištích, obvykle vzdálených od populačních center. Dnes to samé slovo označuje vedle nevinných lidí i pomahače teroristů.

Pro mezinárodní právo a pro zpravodajská média bude opravdu těžké najít hranice míry viny, které rutinně uznává vnitrostátní kriminální právo. To proto, že vnitrostátní právo operuje v limitovaném rozsahu - jedna osoba jedná v jednom případě v daném čase. Mezinárodní právo a média pojednávající o terorismu mají tendenci operovat na široké bázi, a proto často nesprávné a nespravedlivé zobecňovat.

Brutálním faktem však je, že smrt civilistů se stala pro Hizballáh i Hamás nejsilnější zbraní. Šejk Hassan Nasralláh, vůdce Hizballáhu, prohlásil: „Objevili jsme, jak uhodit Židy na nejcitlivějším místě. Židé milují život, a tak je musíme o něj připravit. Zvítězíme, protože oni milují život a my milujeme smrť“ (Los Angeles Times, 23. července 2006). A tak Hizballáh umisťoval a asi opět umisťuje svoje rakety a jiný válečný materiál v obytných domech, protože si je vědom, že se Izrael bude snažit vyhnout obětem z řad civilního obyvatelstva. Kdyby v poslední válce Izraeli šlo o boj i proti civilistům, obětí leteckých útoků by bylo nesrovnatelně víc. Izrael na to vojenský potenciál má, ale nepoužil jej, i když bylo proti Izraeli vystřeleno 3 700 až 3 800 raket během 34 dnů válečného komfliktu. Na druhé straně rakety islámských radikálů byly zaměřeny na izraelské restaurace, obytné domy a školy za účelem způsobit co největší ztráty civilistům. To, že tolik raket vystřelených Hizballáhem způsobilo smrt „jen“ 34 civilním Izraelitů svědčí jen o tom, že bojovníci Hizballáhu zatím ještě tyto zbraně neumí přesně zaměřovat a že izraelská civilní obrana je na výši. Hizballáh je však dobře vyzbrojen a jeho arsenál se odhaduje ještě na dalších 8 000 raket ukrytých v jižním Libanonu (Los Angeles Times, 31. 8. 2006), jeho bojovníci jsou dobře vycvičení v partyzánském boji a v příštím válečném střetu bude nepochybně nebezpečnější.

Kritikům izraelské odvety je dobré také připomenout, že Izrael v roce 2002 čelil mohutné vlně sebevražedných bombových atentátu převážně na civilní obyvatele. Odpověděl na ně uzavřením cest na území Západního břehu a do Gazy, odkud největší počet atentátníků přicházel. Začal také budovat hraniční zeď, která měla zabránit pronikání teroristů z palestinského území. Evropané včetně České republiky, poslušni politiky EU, proti těmto obranným opatřením protestovali a prohlašovali, že to situaci ještě zhorší. Ale Izraeli se podařilo od té doby počet sebevražedných útoků podstatně zredukovat a tím zmenšit zabíjení civilistů. Před raketami však Izrael žádná zeď neochrání, zde je na řadě protiútok.

Neúnavní příznivci mírového řešení izraelsko-arabského problému stále vyzývají izraelskou vládu k jednání a k ústupkům. Ale neudělal už Izrael na úkor své bezpečnosti v posledních letech těch vstřícných kroku celou řadu, včetně už zmíněného vyklizení jižního Libanonu v roce 2000 a Gazy v loňském roce? Jak však jednat s teroristickými organizacemi typu Hamás a Hizballáh, které ve skutečnosti žádají naprostou likvidaci státu Izrael a „zahnáni Židů do moře“? O masové sebevraždě, k velkému zármutku antisemitů a evropských maloměšťáčků velebících „svůj klid“, však občané Izraele neuvažují. Pogromy a pak Osvětim je dostatečně poučily, že za právo žít se musí tvrdě bojovat.

A bojuje Izrael jen za sebe? Podle těch nejradikálnějších islamistů je Izrael jen první překážka, která musí být překonána, aby islám opanoval celý Západ. Strašná smrt tisíců civilistů ve Spojených státech 11. září 2001, tedy před válkou v Afghánistánu a Iráku, smrtonosne útoky v Madridu, Londýně a jinde na světě, a přípravy dalších obrovských teroristických akcí Al Kájdou a dalšími seskupeními fanatických islamistů jsou toho dokladem.



KRUTÁ REALITA: První měsíce po porodu byly peklo
KRUTÁ REALITA: První měsíce po porodu byly peklo

Měli jste možnost si přečíst o mém porodu a o pobytu v porodnici na šestinedělí. Nyní bych chtěla rozvést poslední a nejtěžší část mého příběhu. První půlrok mého mateřství.






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.