Zatímco v Londýně a před britskými ambasádami demonstrují za svobodu Tommyho Robinsona desetisíce lidí obávajících se o jeho život v britských věznicích plných fanatických islamistů a o budoucnost svobody slova, britská mainstreamová média, jen co byl odvolán soudní zákaz informovat o jeho zatčení, rozjela tuhou kampaň. Ne za svobodu slova a na podporu jejího statečného obránce, jak by se od nezávislých britských médií chtělo tradičně očekávat, nýbrž na obranu britské justice před „pravicovým extrémistou“ a „několikanásobným zločincem“ opakovaně porušujícím zákon. Jak zglajchšaltovaná dnes britská média jsou a do jaké stoky se jim občas podaří po kolena zabrodit, prokázal obvykle spíš politické pravici fandící The Daily Mail, jenž v jednom komentáři Robinsona nazval „rasist thug“, do češtiny přeložitelné jen jako „rasistický hrdlořez“. Že se k nim přidává i pár českých komentátorů, z nichž nejmíň jeden se honosí nálepkou „Svobodní“, je úkaz, který si vyžaduje podrobnější konfrontaci.

Robinson sice porušil podmínky podmínečného odsouzení, ale justice nepostupovala přesně podle zákonů, jak se její obhájci domnívají. Zatčen byl za „rušení veřejného pořádku“, jehož se nedopustil. Během minut byl dopraven k soudu, kde už na něho soudce čekal a kde mu byl odepřen kontakt s obhájcem. Během dalších minut byl odsouzen za jiný čin, než za který byl zatčen, konkrétně „pohrdání soudem“. To spočívalo v tom, že z předchozího zatčení byl odsouzen podmínečně se specifickým varováním, že bude odsouzen natvrdo, bude-li veřejně komentovat procesy s muslimskými gangy obviněnými z brutálního znásilňování nezletilých Angličanek. To on skutečně komentoval, v internetové reportáži. Ale ač jeho podmínečné odsouzení bylo původně na tři měsíce, v přelíčení bez obhájce mu soudce napařil měsíců třináct, aniž vysvětlil, čím se trestnost jeho porušení zečtyřnásobila. Dále soudce vyhlásil zákaz mediálního informování o jeho případu na ještě několik dní po odsouzení, ačkoli podle anglického práva takový zákaz platí jen do odsouzení, aby rozhodování soudu nebylo mediálně ovlivněno. Od soudu byl Robinson okamžitě odvezen do vězení. Když soud po několika dnech zrušil zákaz mediálního informování, zapomněl při tom vydat zákaz zveřejňování adresy jeho rodiny, které bylo už několikrát vyhrožováno smrtí. Média po ní skočila jako supi po zdechlině.

Britská justice se tedy v tomto případě dopustila nejméně čtyř neregulérností. Jenže to je jen špička ledovce, jejíž kontext má mnohem větší hloubku a rozsah. Kdo tleská britské justici za rychlé „fair vykonání zákona“ v tomto případě, buď nevnímá, nebo záměrně ignoruje, že tatáž justice se teprve po dvaceti či třiceti letech rozhýbala k právnímu postihu násilnických gangů, jejichž oběťmi jsou desetitisíce skupinově znásilňovaných a fyzicky mučených nezletilých děvčat. A že na těchto zločinech nese spoluvinu policie odmítající násilníky zatýkat, lokální politici a sociální služby odmítající dívky chránit, a média odmítající o nich veřejnost informovat.

A do toho vstoupil právě Tommy Robinson se svým tehdejším hnutím English Defence League a s demonstracemi, díky nimž se o těchto monstrositách veřejnost konečně začala dozvídat a justice byla donucena začít sexuální gangstery zatýkat. Nebýt hrstky statečných lidí jako on, gangy by vesele znásilňovaly dodnes a nikdo nebyl trestán. Druhou takovou skupinou demonstrující proti násilnickým gangům je Britain First, jejíž dvě vůdčí osobnosti, Paul Golding a Jayda Franson, byly před půlrokem odsouzeny k několikaměsíčním trestům za „hrozivé a urážlivé chování nebo řeč“.

Několik dnů před zatčením Tommyho Robinsona přišla policie zatknout domů paní, která týden předtím na řečnickém koutě Hyde Parku konfrontovala policisty s textem zákona výslovně zakazujícího veřejné modlitby a s dotazem, proč povolují v parku skupinové modlitby muslimů. Informace o jejím jméně ani osudu nebyly zveřejněny, ale obě události – její diskuse s policií a její zatčení – zůstaly natočeny na internetu.

Před dvěma roky záhadně zemřel ve vězení na „drogové předávkování“ jistý Kevin Crehan, po odpykání poloviny dvanáctiměsíčího trestu (v praxi tedy změněného na trest smrti) za položení slaninového sendviče ke dveřím mešity – což bylo souzeno jako „rasistický útok na mešitu“. Proto se také Robinsonovi fandové obávají, že z vězení už nevyjde živý.

Kdo chce namítat, že jde jen o pár xenofobních výtržníků, může si dát práci a snažit se získat podrobnosti statistik Britské státní prokuratury - více než 10.000 osob zatýkaných ročně od roku 2011 za „rasově motivované“ útoky: kolik z nich je fyzických, kolik verbálních, kolik internetových a kolik je slaninových sendvičů.

A vezou se s tím i cizinci. V době, kdy si do Británie jezdí na turné po mešitách zahraniční extrémističtí kazatelé hlásat nenávist ke všemu západnímu, britská policie zatýká, tři dny vězní a pak vykazuje s dalším zákazem vstupu, tři reportéry z Rakouska, USA a Kanady za to, že chtěli natočit interview s Tommym Robinsonem. To bylo letos v březnu. Věru konsistentní pokračování takovýchto zákazů jdoucích zpět až do roku 2009, kdy byl zakázán (později na apel holandské vlády zrušen) vstup holandskému poslanci Geertu Wildersovi, když jistý Lord Ahmed pohrozil masivními demonstracemi muslimů. A roku 2013, kdy zákaz vstupu dostali dva známí američtí autoři Robert Spencer a Pamela Geller. Na výslovný příkaz tehdejší ministryně vnitra Theresy Mayové, která se jím ráda chlubívá, jak se jí daří Británii chránit před extrémismem.

Kurasovy knihy jsou k dostání ZDE.