I zdánlivě stabilní režimy doběhne nějaký zlomový moment (který obvykle nikdo nedokáže předem odhadnout) a začnou se hroutit jako domeček z karet. Jako u nás 17. listopadu 1989. Teď to vidíme v přímém přenosu v posledních dvou týdnech v Bělorusku. A ne, opravdu k tomu nejsou potřeba „neziskovky ze Západu“, a opravdu to není „naplánované jako všechny ´barevné´ revoluce“. A dokonce to ani nemusí skončit „chaosem jako všude“. I když to je asi nejméně jisté…

Není nutné mít dvě vysoké školy, aby člověk pochopil, že pokud vám někdo jako Aleksandr Lukašenko vládne 26 let a opět se vyhlásí vítězem voleb s osmdesáti procenty hlasů, prostě to u mnoha lidí způsobí jako spouštěč. Zvláště, když se do toho zhoršuje ekonomická situace a absolutně se nezvládla situace s koronovirem (podle Lukašenka přece neexistuje, popřípadě proti němu stačí vodka).

„Nejsovětštější“ republika

To neznamená, že jakási mrtvolná stabilita v Bělorusku nevyhovovala více lidem, než by se nám mohlo zdát. Bělorusko bylo snad „nejsovětštější“ republikou bývalého SSSR. Na rozdíl od Baltů, Gruzínů nebo i Ukrajinců prakticky nemělo tradice nezávislosti a národního hnutí, na které by mohlo navázat. Lukašenko bezesporu (ať se nám to líbí nebo ne) reprezentoval pro mnoho Bělorusů přitažlivou variantu jakési sovětské konzervace v Bělorusku. Jak v rozhovoru pro týdeník Echo říká Vladislav Jandjuk, běloruský disident, který uprchnul před více než dvaceti lety do České republiky: „Bylo to beznadějné, protože každý musel uznat, že dost lidí ho prostě volilo a podporovalo.“

Možná by dokonce Lukašenko vyhrál i nezmanipulované volby, nebýt nenažranosti, se kterou chtěl získat osmdesát procent a ne třeba padesát tři… Jenže už nejsou devadesátá léta. Vyrostla nová generace Bělorusů, které už nemůžete strašit chaosem po rozpadu SSSR před třiceti lety. Je to generace, která ještě „nedostala obuškem“. Změněná společenská atmosféra byla cítit už loni. Souviselo to s protesty proti nové jaderné elektrárně (Bělorusové byli tvrdě zasažení černobylskou havárií, takže proto…) nebo s protesty proti nové továrně na výrobu baterií v Brestu. Není to jediný podobný případ, v Turecku takhle začaly velké protesty proti Edroganovi v roce 2013 kvůli záměru pokácet stromy v istanbulském parku Gezi… A hlavně, jak říká Jandjuk, „lidé už jsou z něho unavení. Mají ho už dost. Hospodářská situace se zhoršuje, režim prostě už vyčerpal rezervy a lidé mají možnost to porovnat.“

„Seberte je už před volbami!“

Když začalo letos sbírání podpisů pro opoziční prezidentské kandidáty (musí sebrat nejméně 100 000 podpisů), najednou se u stolků na podpisy opozičních kandidátů začaly tvořit fronty. Poprvé v historii. A to nejen v Minsku, ale po celé zemi. Lukašenko znervózněl a opoziční kandidáty pod nejrůznějšími záminkami vyřazoval (nesrovnalost v majetkovém přiznání, neplatné podpisy), nebo rovnou zatýkat (jako Sjarheje Cichanouského, kterého obvinila policie z výtržnictví). Kromě toho bylo zatčeno několik vůdců opozice, blogerů, členů volebních štábů kandidátů, lidí ve frontách na podpis pro kandidáta atd. Někde jen na pár hodin, jindy na pár dnů. Mimochodem i Cichanouski si získal popularitu v podstatě nepolitickou aktivitou – jako youtuber popisoval konkrétní příklady úřední šikany, kterou zažívají Bělorusové.

Během jeho pobytu ve vězení se jako kandidátka nechala zaregistrovat jeho manželka, učitelka Svjatlana, s jednoduchým programem – když vyhraje, propustí politické vězně a do půl roku provede svobodné volby. Prokázala charisma a na její mítinky začalo přicházet řádově více lidí, než na opoziční akce v minulosti. Po boku s ní vystupovala i manželka dalšího opozičního kandidáta Valery Cepkala, který uprchl do zahraničí, a šéfka volebního štábu třetího v pořadí Viktora Babaryky (je vdovec). Bylo to úplně jiné, než „stará“ opozice, která tak trochu připomínala naše disidenty za normalizace – malou skupinu stále stejných, odhodlaných, ale izolovaných lidí.

Svjatlana Cichanouska (uprostřed) na předvolebním mítinku.

V den voleb tak lidé přišli v úplně jiné atmosféře, než bylo zvykem. Před volebními místnostmi stály fronty, lidé otevřeně říkali, že hlasují pro Svjatlanu. Zpráva o tom, že Lukašenko získal přes osmdesát procent hlasů, tak zapůsobila jako facka do obličeje. Realita je zjevně odlišná. V době, kdy každý mobil může nahrávat, se samozřejmě začaly objevovat i záznamy jednání z volebních komisí, při kterých se dohaduje, kolik ubrat opozici nebo přidat Lukašenkovi. I když členy volebních komisí jsou jen státní zaměstnanci (obvykle učitelé a úředníci), což vládě usnadňuje nátlak na ně, někteří se vzepřeli. Asi sto volebních komisí po celé zemi se odvážilo odevzdat nezfalšované výsledky, a tam všude Cichanouska nabrala od sedmdesáti procent výše.

Když toho máte dost…

Ještě v den voleb večer vyšli lidé do ulic… A stalo se něco, co náladu ještě více akcelerovalo. Bezpečnostní služky použily naprosto nepřiměřené násilí. Bití, slzný plyn, gumové projektily a hlavně tisíce zatčených, kteří po několika dnech vycházely z věznic se zjevnými známkami mučení na těle. Zásah způsobil podobný šok jako 17. listopad u nás. Tohle nebyla běžná opoziční demonstrace, na kterou přišlo pár tisíc těch stále stejných lidí, kteří už počítali s tím, že dostanou pendrekem. Tohle byli obyčejní lidí, kteří dosud nikdy neprotestovali.

V Minsku se začaly objevovat barikády. Ozbrojenci je několikrát rozebrali, lidé je znovu postavili. Automobilisté, autobusy a trolejbusy zablokovali hlavní minské prospekty, aby po nich nemohla jezdit technika. Zapojili se umělci (herci, zpěváci, spisovatelé). Potom horníci ze solných dolů Salihorsk (ekvivalent toho, když se u nás přidali k demonstrujícím dělníci z ČKD). Jinde dělníci vypískali Lukašenka - stejně jako Miroslava Štěpána 23. listopadu 1989…

Zaměstnanci státní televize začali vypovídat poslušnost. V Hrodně se milice omluvila lidem zadrženým během demonstrací a hrodenské studio státní televize začalo ukazovat přenosy z demonstrací. Na stranu demonstrujících se postavila malá, ale vlivná katolická církev a po návštěvě zraněných demonstrantů v nemocnici i dosud zcela loajální a pro-lukašenkovský patriarcha místní Ruské pravoslavné církve metropolita Pavel. Několik set milicionářů dalo výpověď. Jim a lidem vyhozeným ze zaměstnání pomáhá zvláštní fond, na který se Bělorusové skládají. Všude se objevily staré běloruské červenobílé vlajky. Lidé se začali snažit mluvit bělorusky. Na velké manifestaci v centru Minsku se sešlo nejméně 200 000 lidí bez jediného incidentu.

Režim se zjevně začíná drolit, ale nikdo neví, jak zareaguje. Záběry odevšad dovezených prorežimních demonstrantů v počtu několika set lidí působily trapně. Záběry Lukašenka v neprůstřelné vestě a se samopalem v ruce zase varovně.

Slavnostní atmosféra celospolečenské mobilizace a náhlého nadechnutí svobody samozřejmě neznamená, že přestala existovat geopolitická realita. Bělorusko je pořád – jazykově, kulturně, ekonomicky – navázané na Rusko. Pro Rusko je mnohem důležitější než pro Západ. Výrok eurokomisaře Thiery Bretona, že Bělorusko není Evropa, že to je země na hranici mezi Evropou a Ruskem, může znít trochu pohrdavě, ale má reálný základ. Běloruská opozice ostatně není protiruská, vesměs všichni chápou nutnost s Ruskem vycházet. Opakuje výroky o tom mít dobré vztahy s Ruskem i Evropskou unií. Ostatně Lukašenko se s Putinem upřímně neměli rádi, běloruský diktátor Putina jednak „pumpoval“ u peníze a jednak škádlil občasnými námluvami se Západem (který chtěl taky „pumpnout“). A zdá se, že pro Rusko není (alespoň nyní) intervence v Bělorusku na záchranu zjevně nepopulárního prezidenta nijak lákavá varianta. Proč taky, když opozice chce mít s Ruskem dobré vztahy.

Eto vaše dělo…

Pro Bělorusko je tak reálný arménský scénář – v roce 2018 tam došlo při „sametové“ revoluci ke svržení autoritativního premiéra Sargsjana. Země od té doby prochází řadou reforem, ale její proruské zahraničně-politické zaměření se nezměnilo (nic jiného ostatně Arménům vzhledem ke konfliktu s Ázerbájdžánem nezbývá). Zároveň má Arménie dobré vztahy i s USA a je jedním z největších příjemců americké ekonomické pomoci. Podobný model je asi v danou situaci pro Bělorusko nejlepším možným řešením. Jednoduše řečeno: „Svoje vnitřní záležitosti si řešte po svém, ale vaše zahraničně politické kroky nesmí být v rozporu se zájmy Kremlu.“

Převzato z webu Konzervativní noviny se souhlasem redakce.