Zdá se, že současný chaos způsobila dobře míněná, ale katastrofálně nedomyšlená judikatura Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) v kombinaci s katastrofálním prohlášením „Wir schaffen das“ (“To zvládneme“) tehdejší německé kancléřky Angely Merkelové. Extrémní výklad „otevřených hranic“ ESLP brání vytvoření fungující azylové politiky. Na snímku: Fotografie z interiéru sídla ESLP ve Štrasburku. (Foto: Frederick Florin / AFP prostřednictvím Getty Images)

Jak v New Yorku, tak i v belgickém parlamentu je stále více lidí přesvědčeno, že islamizace Bruselu – a často dodávají i Londýna a dalších hlavních měst – je nevyhnutelná a je jen otázkou času.

Počet muslimů v Bruselu raketově roste. V průběhu posledních 50 let muslimská populace neustále rostla a díky odstranění evropských hranic a Schengenskému prostoru se zdá, že tento trend bude pokračovat i nadále.

Několik čísel
Přesná čísla neznáme, protože mnoho zemí v Evropě nerozlišuje lidi podle rasy a etnického původu. Přestože chceme zůstat exaktní a věcní, tak si nelze nevšimnout popularity jména Mohamed. Poslední spolehlivou studii o počtu muslimů provedl v letech 2015–2016 profesor Jan Hertogen a jeho výsledky potvrdilo jako věrohodné i ministerstvo zahraničí USA. Podle této studie tvořili v roce 2015 muslimové 24 % obyvatel Bruselu. Novější údaje poskytl americký think tank Pew Research Center, ale pouze pro Belgii jako celek. V jiném průzkumu provedeném v roce 2016 uvedlo 29 % dotázaných obyvatel Bruselu, že jsou muslimové. Při pohledu na růstovou křivku můžeme odhadnout, že podíl muslimů v Bruselu nyní mírně přesahuje 30 %.

Tato čísla zjevně nedokazují to, že by muslimové tvořili v Bruselu většinu obyvatelstva – alespoň prozatím – porodnost u muslimských žen je ale stále vyšší než u „rodilých“ belgických žen.

Imigrace
Brusel zatím není převážně muslimský a imigrace není na rozdíl od gravitace neměnná. V celé Evropě, s výjimkou Valonska, jsme svědky probouzení se obyvatelstva a vzestupu politických stran a politiků usilujících o výrazné omezení imigrace.

Navzdory tvrzením, že pro Evropu je imigrace nezbytná, to tak nemusí nutně být. Zdá se, že současný chaos způsobila dobře míněná, ale katastrofálně nedomyšlená judikatura Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) v kombinaci s katastrofálním prohlášením „Wir schaffen das“ (“To zvládneme“) tehdejší německé kancléřky Angely Merkelové. Extrémní výklad „otevřených hranic“ ESLP brání vytvoření fungující azylové politiky.

V roce 2012 ESLP vynesl tzv. „rozsudek Hirsi“, pojmenovaný po soudním případu Hirsi Jamaa a ostatní proti Itálii. Toto soudní rozhodnutí uvádí, že evropské státy mají zákonnou povinnost zachraňovat migranty, kdekoliv je ve Středozemním moři najdou – byť třeba jen 200 metrů od libyjského pobřeží – a převézt je do evropského přístavu, aby tito lidé mohli požádat o status uprchlíka. Když italské námořnictvo zadrželo ilegální migranty ve Středozemním moři a poslalo je zpět do místa jejich vyplutí v Libyi, tak ESLP nejenže Itálii odsoudil za toto „zjevné“ porušování lidských práv, ale Italové museli navíc každému z těchto ilegálních migrantů ve jménu „morální újmy“ zaplatit 15 000 eur. Na vydělání takové částky by pan Hirsi Jamaa a jeho společníci v Somálsku a Eritrei, odkud přišli, museli pracovat více než 10 let. A to byl jeden z důvodů, proč se chtěli dostat do Evropy. (V roce 2016 byl somálský HDP na jednoho obyvatele odhadem 400 dolarů, Eritrea měla HDP na obyvatele 1 300 dolarů.)

O soudním rozsudku Hirsi tam samozřejmě všichni slyšeli. Zejména v Africe mnozí pochopili, že pokud se jim podaří dosáhnout břehu Středozemního moře, tak je námořnictva evropských zemí nyní budou muset převézt přímo do Evropy. Před soudním rozsudkem Hirsi ročně na moři při snaze dostat se k břehům Evropy tragicky umíraly stovky migrantů ročně. Po soudním rozsudku Hirsi je nyní cílem mnoha migrantů se jednoduše nalodit a být mezi zachráněnými. V důsledku toho se o tuto cestu pokoušejí doslova miliony lidí – často s pomocí nevládních organizací, jako jsou Lékaři bez hranic, jejichž plavidla čekají těsně u libyjského pobřeží, až se na moři objeví čluny s ilegálními migranty.

Imigrace není přírodní katastrofa, jako třeba nálet kobylek nebo sucho. Migrační chaos, který zažíváme v Evropě, je čistě lidská katastrofa způsobená naivní politikou a bezejmennými soudci, kteří za svá rozhodnutí nejsou nikomu odpovědní.

Migranti zde již jsou, ale další masové přílivy migrantů, jaké zažívá mnoho zemí, lze ze dne na den zastavit neutralizací ESLP – jednoduše tím, že jej evropské země pošlou k šípku. Bude zajímavé sledovat, jak se k této kauze v Nizozemsku postaví Geert Wilders. Geert Wilders sice zmírnil svoji rétoriku, ale pokud chce ukončit příliv migrantů do své krásné země, tak opuštění jurisdikce ESLP je jednou z možností.

Evropská unie a Rada Evropy – z jejichž moci byl Evropský soud pro lidská práva ustaven – jsou mimochodem dvě odlišné mezinárodní organizace. Pokud by Nizozemsko chtělo, tak by mohlo opustit Radu Evropy a přitom zůstat členem EU.

Pokušení předpovídat
S masivním usazováním se muslimů v Evropě – think tank Pew Research Center odhaduje v roce 2050 počet muslimů v Evropě na 57 milionů – jsou spojeny útoky na civilisty, obtěžování civilistů, no-go-zóny s obyvateli, kteří se nechtějí asimilovat, a obavy, že významná část nově příchozích je radikalizovaná nebo se v budoucnu radikalizuje.

Tento nový sentiment bylo v Evropě možné pozorovat již dlouho před současnou válkou mezi Izraelem a Hamásem. V minulosti byli tito noví Evropané proselytizovaní programy z Blízkého východu (jako například zde a zde). V Belgii jsou antisemitské předsudky údajně rozšířenější mezi muslimy. Propalestinské pochody uspořádané po 7. říjnu 2023 byly až příliš často záminkou pro provolávání drsných antisemitských hesel, která jsme v Evropě slyšeli naposledy na nacistických shromážděních ve 30. a 40. letech 20. století. Drtivou většinu antisemitských činů a útoků spáchali ve Francii zřejmě muslimové.

Britský premiér Rishi Sunak – k jeho velké cti – odsoudil „sympatizanty Hamásu“, kteří se připojili k těmto demonstracím, „vyřvávali antisemitská hesla a všeobecně dávali na odiv svoji podporu Hamásu.“

Všichni se však musíme vyvarovat pokušení situaci příliš zjednodušovat a předjímat – tato tendence se zdá být velmi rozšířená. I když je islám stejně jako jiná náboženství náboženstvím s přikázáními a dogmaty, tak jej nelze opustit stejným způsobem, jako je možné odvrhnout socialismus, environmentalismus nebo katolicismus. Podle islámského práva je odpadlictví často potrestáno smrtí.

Navíc mnoho muslimů v Evropě prožívá svoji víru v islám mnohem intenzivněji, než jak svoji víru prožíváme my podle naší židovsko-křesťanské tradice. Často se dokonce zdá, že naši víru bereme jako samozřejmost a bohužel tím riskujeme, že ji ztratíme. Mnoho muslimů naopak považuje za samozřejmé to, že ať už jsou kdekoliv, tak se chovají jako muslimové. Pro mnoho muslimů hraje islám v jejich životě „velmi důležitou roli“. V životě mnoha obyvatel Západu náboženství „velmi důležitou roli“ nehraje, ale je často někde na periferii jejich zájmu, snad s výjimkou období Vánoc a Velikonoc. Mnoho muslimů je také, zdá se, přesvědčeno, že svět by se měl přiklonit k islámu a ne naopak.

Pokud tedy předpokládáme, že islám je nehybný a nadčasový koncept, který nebere ohledy na žádné jiné faktory a dominuje všem úvahám, tak pouze potvrzujeme myšlení islamistů. Bylo by dobré si uvědomit, že v průběhu času nezůstává nic neměnné.

Myslet si, že Brusel, Londýn, Paříž, Berlín a Antverpy nevyhnutelně ovládnou muslimové, znamená předem darovat muslimům vítězství. Takové myšlení je poraženecké. Winston Churchill ve své šestidílné sérii Druhá světová válka napsal, že poraženecké myšlení je hrozivější než všechny nacistické divize dohromady.

Tolerování jednotlivců napojených na islamistické teroristické organizace
Jedna z věcí, které dodávají představě „islamistického Bruselu“ – nebo jakéhokoliv jiného města – na důvěryhodnosti, je udivující tolerance belgických úřadů vůči jednotlivcům napojeným na islamistické teroristické organizace. Například deník The Times nedávno napsal:

„Německé úřady obžalovaly jednoho Brita a označily jej za klíčovou spojku Hamásu v Evropě s četnými údajnými vazbami na tuto teroristickou organizaci.... Německý zpravodajský týdeník Der Spiegel označil Majeda Al-Zeera jako ‚muže zastupujícího Hamás‘ v Německu i v celé Evropě.“

Majed Al-Zeer má kancelář v Bruselu, což mu umožňuje přímo sledovat dění v Evropské komisi. Podle zprávy webu 7sur7.be z prosince 2023 je Al-Zeer „skutečným šéfem“ neziskového sdružení EUPAC (European Palestinian Council for Political Relations, Evropská palestinská rada pro politické vztahy“).

Podle belgického deníku Laatste Nieuwse pochází 61letý Majed Al-Zeer z Betléma, odkud jeho rodina v jeho 6 letech uprchla během Šestidenní války do Kuvajtu. V 90. letech se usadil ve Velké Británii a stal se vlivným palestinským aktivistou a již v té době byl napojen na Hamás.

Podle deníku The Times se Al-Zeer v roce 2009 v rozhovoru pro deník Felesteen vydávaný v Gaze a napojený na Hamás zmínil o příbuzném, který se přidal k ozbrojenému křídlu Hamásu Brigádám Izz ad-Dína al-Kassáma.

V Londýně byl Majed Al-Zeer údajně jedním ze zakladatelů Palestinského centra pro návrat (PRC, Palestinian Return Centre), nátlakové skupiny založené v roce 1996 na obranu „práva na návrat“ všech uprchlíků do „Palestiny“. V roce 2018 německá vnitřní zpravodajská služba Spolkový úřad pro ochranu ústavy (BfV) označila PRC za „ústřední propagandistickou organizaci Hamásu v Evropě“, kterou Hamás a jeho příznivci v Německu a Evropě využívají pro své aktivity. Fotografie z roku 2008 ukazuje Al-Zeera po boku tehdejšího vůdce Hamásu Chálida Maš’ala a další fotografie z roku 2015 jej ukazuje po boku současného vůdce Hamásu Ismáíla Haníji.

Podle britského deníku The Daily Mail:

„Složka německého ministerstva vnitra, o níž jako první informoval týdeník Der Spiegel, označuje Al-Zeera jako „muže zastupujícího Hamás“ v Německu i v celé Evropě.“

Blízký vztah k Hamásu mají i další členové sdružení EUPAC – muži číslo 2 a 3 v jeho hierarchii – Mazen Kahel a Omar Faris – kteří zastávali vysoké pozice v nátlakové skupině PRC. Mazen Kahel byl také spoluzakladatelem Rady pro evropsko-palestinské vztahy (Council for Euro-Palestinian Relations), neziskové organizace se sídlem v Bruselu, založené v roce 2010 a rozpuštěné v roce 2016, která byla na oficiálním seznamu nátlakových skupin Evropské unie.

Sdružení EUPAC, které se, zdá se, také věnuje lobbingu, oficiálně sídlí na bruselském Náměstí Roberta Schumana, odkud je to jen, co by kamenem dohodil, k budově Berlaymont, sídlu Evropské komise – což je dokonalý symbol otřesné laxnosti belgických úřadů.

Islám a islamismus lze porazit. Evropa se však svou politikou otevřených hranic vydala cestou podřízení se. Typickou ukázkou tohoto podřízení se je svoboda pohybu této „klíčové spojky“ Hamásu v Evropě. Přijetí moratoria na imigraci by bylo dobrým začátkem.

Drieu Godefridi, je právník a filosof, absolvent Saint-Louis University of Louvain. Má doktorát z teorie práva z Université Paris IV-Sorbonne. Je také podnikatel, generální ředitel skupiny evropského soukromého vzdělávání a ředitel společnosti PAN Medias Group. Je autorem knihy The Green Reich.

Překlad původního textu: Islam Overtaking Europe?
Překlad: Libor Popovský, Helena Kolínská

Poskytl server Gatestone Institute