Název trochu zavádí, protože zde nemíním porovnávat různé socialismy, jak se vyvinuly ve světě, chci jen překvapit připomínkou, co připomínkou, drzým tvrzením(!), že i v kapitalismu existoval v druhé polovině dvacátého století socialismus! Sám jsem jej zažil v Austrálii, když jsem zjistil, že tvrdá každodenní realita dravé kapitalistické společnosti je na druhou stranu mírněna státním sektorem, který se bez uzardění dal nazvat socialistickým. A to se vším všudy, včetně oné orwelovské poučky "všichni si jsme rovni, ale někteří mezi námi si jsou rovni více".

Tahle poučka, jako všechno v socialismu, se opírá o ideu, o sen, o zbožné přání a lidskou touhu, aby svět byl ideální a spravedlivý, ale zároveň už omlouvá marasmus, který s sebou do reality každý sen přináší. Bohužel, svět nikdy ideální nebyl, natož spravedlivý, a všechny pokusy o tuhle vidinu zatím ztroskotaly. Tím neříkám, že nestojí za to se neustále pokoušet, aby svět spravedlivější byl, ale jen to, že kdo si nasadí růžové brýle, bude zklamán. Tak jako když komunisté tvrdili, že když dají každému práci, zmizí z ulic prostituce, protože zmizí potřeba se prostituovat. Zní to tak krásně a logicky, až by tomu jeden rád uvěřil. Bohužel, lidé nejsou mašina, kde když se zmáčkne páčka, tak mašina zareaguje jak má. Lidé jsou různí a na různé stimuly reagují různě a hlavně: nejsou si rovni! Hinduisti mají pravdu, když dělí lidi do kast, ale mýlí se, když tvrdí, že se do kast rodíme. Ne, my se do kast zařazujeme sami svým počínáním. Tak jako se vždy najdou ženy, které se budou raději prostituovat, než aby pracovaly, tak budou vždy existovat lidé chytří, chytřejší a úplně nejchytřejší. Nebo hloupí a hloupější. Vůdčí typy a podřízení, hodní a zlí, nebojácní a bojácní…

V šedesátých a sedmdesátých letech minulého století existovaly v Austrálii dva systémy. Soukromý, který povětšině zaměstnával ty odvážnější nebo pracovitější a aby si je udržel, platil jim lépe, a pak ten státní. Tam se většinou uchylovali ti méně odvážní nebo ti, co nechtěli skončit svým upracováním. Zkrátka nemakačenkové, jak jsme je, ne vždy právem, nazývali, Ve státním sektoru se rozhodně nikdo nepředřel, ale také tam nezbohatl. Zato měl jistotu stálého zaměstnání, krize nekrize, recese nerecese, přišel pátek, státní zaměstnanec natáhl dlaň a dostal zaplaceno, ať už situace v reálném světě byla jakákoliv. Na důchodové pojištění mu stát přispíval zhruba v poměru tři ku jedné, čili na každý dolar, který si zaměstnanec v důchodovém spoření uspořil, stát přihodil dolary tři. Byla to krásná doba a dovolím si tvrdit, že doba, která měla systém vymakaný! Vždyť i lidi, kteří neměli zdravotní pojištění, léčili tenkrát doktoři zadarmo. Jaksi se předpokládalo, že ne každý (nezaměstnaní a staří) si to může dovolit, a tak doktoři spláceli společnosti nejen dluh za svá studijní léta (ano, tenkrát se studovalo na útraty daňového poplatníka!), ale i za to, že měli výsadní postavení, kde si vydělali víc než většina národa. Na druhou stranu všichni ti, co pracovali, zdravotní pojištění měli. To mělo tři kasty. Veřejnou (public), střední (intermediate) a privátní. Když se nám jako první narodila dcera, vrátila mi pojišťovna osm dolarů, protože jsme si s ženou platili intermediate pojištění a porodnice uložila mou ženu do public sektoru, neb zrovna neměli v intermediate volno. Tenkrát ještě neexistoval "gap", že by si doktor sám určil cenu za úkon a když by ta cena byla vyšší, než jakou uznávala pojišťovna, de facto stát, tak pacient doplácel rozdíl (gap), jako tomu je dneska. Takže když jsem šel před časem na operaci srdce, ač privátně pojištěn, zjistil jsem, že dlužím přes osm tisíc dolarů. Proč tomu tak je, je celkem lehké vystopovat. Lidé v privátním sektoru se zbláznili a jsou chtivější a nenasytnější než předešlé generace. Greed is good, je jejich heslo. Jenže greed, chtivost, dobrá není! Nakonec společnost zničí.

Na druhou stranu se nemohu zbavit dojmu, že chtivostí je prolezlý i celý státní sektor. Dnes si byrokraté vydělávají stejně jako v privátním sektoru, pořád jsou nevyhoditelní, pořád se nepředřou a navíc se z public servants (tedy sluhů veřejnosti) sami povýšili na pány veřejnosti a podle toho se i chovají a odměňují. Naše obec, Kempsey, která lká, jak je chudá, a proto každoročně zvedá poplatky svých daňových poplatníků povětšině o více procent, než je inflace, teď při finanční krizi ztratila své investice, které investovala do Opec Prime půjček v USA, a tak hodlá zvednout poplatky o deset procent. Přitom jediné oprávění, které k poplatkům nám uloženým má, je to, že ty poplatky bude investovat do oprav silnic, dětských hřišť, knihovny a podobně. Oni totiž naši konšelé se považují za společnost, tak jako jsou privátní společnosti, a tak se podle toho i chovají. Jenže privátní společnost své aktivity financuje ze svého, zatímco konšelé financují své aktivity z našeho. Navíc ty aktivity už kolikrát nemají se správou okresu ani co dělat, jak jejich investice v USA dokazují.

A teď pozor, netvrdím, že dnešní generace jsou horší, než jsme byli my, nejsou, jen popustily uzdu lidské chtivosti. Jestli to zavinila amerikanizace, mafiánské metody, které se vylily s koncem komunismu z východní Evropy, nebo příliv emigrantských složek z různých částí světa, kde tyto metody jsou běžné, je těžké odhadnout. Častokrát se o tom dohaduji s Leonem, který "kapitalistický socialismus" zažil v Austrálii jako komunista z přesvědčení a obzvlášť jako vedoucí Unie přístavních dělníků. Já, který jsem měl možnost poznat socialismy oba, tedy tam i tady, dávám Leovi k dobru historku, jak jsme si zamlada my, učedníci národního podniku Spolana Neratovice, vybírali volno, i když jsme na ně neměli nárok. Mne to naučil Pavel Švihla, dej mu pámbu klid, neb už je tam nahoře…. a pracovalo to dobře. Prostě jste šli k závodnímu lékaři, sedli si do čekárny a soustředili se na sebe představujíce si, že máte zimnici. Čekárna byla většinou plná pokašlávajících lidí, takže se dalo soustředit celkem slušně. Pavlíkova rekordu - 37,5 °C - jsem nedosáhl nikdy, ale na třicet sedm jedna jsem teplotu dokázal "vyhnat" i já. Doktor mi většinou dal den na zotavení a mohl jsem jít s kamarády na čundr o den dříve. Jednou jsem však potřeboval týden volna a to jsem věděl, že na to, abych dostal týden, teplotu tak vysoko nevyženu, i kdybych se rozkrájel. Tak jsem si vetřel do očí mýdlo a dostal jsem takový zánět očních spojivek, že jsem nejen s kamarádama nikam nejel, ale léčil jsem se ještě za čtrnáct dní, kdy už byli dávno z čundru doma.

Leo se zasměje a řekne, že oni v přístavu měli také doktora a on shodou okolností také potřeboval týden volna, ale ne na čundr, nýbrž na stěhování. Tak za ním šel, že ho bolí v kříži. Doktor řekl: "Košili dolu!" a když Leo chtěl sundat košili, tak doktor vyštěkl: "Vy ne, vy se ani nehněte! Sestro, sundejte pacientovi košili!"

Pak Lea obešel a aniž by se ho dotkl brumlal: "Tak takhle špatný záda jsem už dlouho neviděl! To chce klid a odpočívat. Člověče, jak dlouho myslíte, že vám vezme, než se z toho dostanete?"

"Tak … snad týden?"

"Kdepak týden! Vy jste se zbláznil! Šest neděl absolutní klid a pak přijďte znovu a když se to nezlepší, tak budete muset na operaci…"

Celý týden Leo dřel se stěhováním, až si záda namohl opravdu, a zbytek šesti neděl strávil na lůžku, kde mu jeho žena mazala záda horkou mastí a krmila ho, páč se nemohl ani hnout.

"Tak proč jsi nešel zpátky k doktorovi?"

"Protože to byl náš doktor, doktor Unie, kdyby mě v tom stavu uviděl, tak by mě do práce nepustil šest měsíců a já už se doma nudil! Von pak ten doktor umřel, ale šli jsme mu na pohřeb celá Unie "

"Ještě, že jsi se přestěhoval před tím, než umřel!" zvolal jsem obdivně.

"Ty naivko," řekl Leo, "praxi převzal jeho syn a první, co udělal, bylo, že mi zavolal a řekl …Mohl byste vyřídit svým členům, že jedeme dál jako vždy?" (anglicky: byznys as usual?)

Vidíte, nakonec abych uznal, že lidé jsou asi stejní všude na světě. A to jsem tohle vyprávění začal vehementně tím, že nejsou. Copak já mohu zastávat vůbec nějaký názor, abych jej hned nepopřel? Nebo ideu? Natož ideologii!