ATOMOVÁ BOMBA: Schvalujete její použití v roce 1945?
Jde o první z otázek, které rozliší politickou orientaci tázaného.
Vždy jsem věřil, že několik jednoduchých otázek snadno rozdělí většinu lidí na dvě skupiny – na spíše pravicové a spíše levicové. Zvolí-li se dobře deset otázek, spadne většina dotázaných do jedné ze skupin s tím, že dokonce odpoví až 8 z 10 kladně nebo až 8 z 10 záporně. Samozřejmě také záleží na tom, kdo otázky sestaví a v jaké zemi se budeme ptát. Jedna z otázek například může být: „Má vláda omezit podporu menšin?“ nebo „Byla Vietnamská válka ze strany USA spravedlivá?“ Kladná odpověď vás umístí napravo. Mezi otázkami nesmí chybět tato: „Schvaluješ americké bombardování Hirošimy a Nagasaki?“
V těchto dnech si připomínáme tragické svržení atomových bomb na Hirošimu 6. srpna a na Nagasaki 9. srpna 1945. Cílem bombardování bylo ukončit válku co nejdříve a zabránit dalším obětem spojeným s dobýváním Japonských ostrovů, odhadovaným na miliony. Snaha vyzkoušet ve válce novou zbraň hrála také svou roli, stejně jako zabránit, aby Sověti rozšířili svůj vliv. Avšak především šlo americké vládě o ušetření stovek tisíc vlastních vojáků. Humánní ohledy k Japoncům se projevily například v tom, že americké vedení zamítlo bombardování symbolicky nejdůležitějších měst v Japonsku, Tokia a Kjóta. Atomové bombardování vedlo k téměř okamžité smrti 75 000 a 35 000 civilistů v Hirošimě respektive Nagasaki.
Zděšení Sovětského svazu z náhle objevené americké jaderné převahy vedlo k všeobecným obavám z jednostranné výhody jedné země, přičemž nám je dnes jasné, že ony obavy byly pěstovány Sovětským svazem a jejich příznivci i agenty po světě. Levicová propaganda se soustředila na nelidskost nové zbraně a na utrpení Japonců. Zatímco SSSR vyvíjel svůj jaderná potenciál, vznikala na Západě hnutí za jaderné odzbrojení a proti americkým raketám. Sovětské tajné služby snadno získaly západní humanisty, kteří buď z naivity nebo za peníze a z touhy po slávě ochotně organizovali Pugwashské konference a podobné akce. Od základní školy nás komunisté učili, jak pilot letadla Paul Tibbets, jenž svrhnul bombu na Hirošimu, zešílel z výčitek svědomí. Teprve po vzniku Wikipedie jsme viděli, že pilot byl do konce života hrdý na splněný úkol, a zdůrazňoval, že spí klidně každou noc (zde).
Dozvěděli jsme se také o nesmírné surovosti Japonců za války. Třetina spojeneckých zajatců v japonském zajetí zahynula. Ještě před vypuknutím války v Evropě udali japonští šovinisté tón nastávajícím událostem, když napadli Čínu. Při dobytí tehdy hlavního města Nankinu v prosinci 1937 bylo během jednoho měsíce ubito 300 000 civilistů; v novinách doložena byla například soutěž dvou japonských podporučíků o to, kdo dřív usekne hlavu 100 Číňanům. V různých „soutěžích“ a „hrách“ bylo též znásilněno 50 000 žen všech věků, z nichž větší část byla po zneužití umučena. Není pochyb, že Japonci porušili všechna mezinárodní i svá vlastní pravidla. Dokonce i vrchní velitel japonských sil v Nankinu, generál Macui Iwane, přiznal svému buddhistickému zpovědníkovi před popravou v roce 1948, že se neubránil pláči, když se dozvěděl o počínání svých vojáků na konci prosince 1937, které považoval za neslučitelné se samurajskou ctí.
Ano, lidé v Hirošimě a Nagasaki byli chudáci. Ale jejich režim zabil nejméně 6 000 000 obyvatel dobytých zemí (zde), a bez svržení dvou bomb by se nevzdal. O právu použít bombu pochybovali i někteří její tvůrci, ale místo aby opustili svou zajímavou práci na bombě, umožnili její produkci i Stalinově Sovětskému svazu. Nejznámějším fyzikem, který Sovětům předával technické informace byl Klaus Fuchs. Po svém zatčení v Británii v roce 1950 udával jako důvod své špionážní činnosti snahu zabránit americkému monopolu na bombu, prý usiloval o rovnováhu mezi mocnostmi. Klaus Fuchs býval členem komunistické strany Německa, a pověstné pronásledování komunistů v USA se na něm neprojevilo; Amerika mu umožnila pracovat na tajném projektu Manhattan. Po válce pracoval na britské atomové bombě, a v Británii dostal v roce 1950 trest 14 let vězení, z nichž si odseděl pouze 9; pak se odstěhoval do Východního Německa, kde zastával nejvyšší vědecké funkce až do své smrti v roce 1988.
Šéfem Klause Fuchse a dalších špionů, kteří umožnili ruskému samoděržaví získat bombu, pomocí níž Rusové dodnes drží svět v šachu, byl Robert Oppenheimer. Ten byl obklopen členy komunistické strany USA a sám s komunisty nepokrytě sympatizoval (nový film o něm jsem ještě neviděl). Dodnes není jasné, nakolik tyto sympatie geniálního fyzika a organizátora projektu Manhattan způsobily, že říše Gulagu získala tak rychle jadernou zbraň. Pro nás je zajímavé vidět, jak i ti nejchytřejší lidé mohou stát na špatné straně. Inteligenci používanou na řešení matematicko-fyzikálních problémů kupodivu zcela vypínali při posuzování politických problémů. Ohledně věcí praktického života své doby neměli takovou vůli k pravdě jako ve svém oblíbeném oboru. Morálka je vůlí k pravdě – jim prostě mnohdy chyběl onen vnitřní kompas zvaný morálka, ať již to byli vědci na straně Hitlera jako Heisenberg a Hahn nebo vědci na straně Ameriky jako Klaus Fuchs nebo Robert Oppenheimer.
Mnozí zrádci své země se jistě považovali za idealisty, když usilovali o rovnováhu mezi zeměmi. Mohli ale vědět, že Amerika je demokratická země a že Rusko je zemí gulagů a organizovaných hladomorů. Takže, kdyby si dali práci s naformulováním svého postoje: bylo to úsilí o rovnováhu mezi dobrem a zlem. Prostý farmář bez maturity může chápat bezpečnostní potřeby své země lépe než génius, který spoluobjevil černé díry a citoval staroindický epos v sanskrtu. Rozevlátý Oppenheimer stavěl své romantické představy nad prokázaná fakta a nezáleželo mu na rizicích pro jeho zemi a pro celý svobodný svět. Edward Teller (zvaný otec vodíkové bomby a levicí vydávaný za prototyp reakcionáře), na druhé straně, chápal nebezpečí, jaké SSSR znamenal pro svět, a správně v roce 1954 odhadl Oppenheimerovu ideologickou neukotvenost a nejasnost takto: „Vitální zájmy své země bych raději viděl v rukou někoho lépe srozumitelného, na koho se lze více spolehnout“ (zde).
Oppenheimer byl zbaven bezpečnostní prověrky a byl vydáván levicí po celém světě za oběť mccarthismu. Vzpomínám si dokonce na představení (nesnesitelně dlouhé a nudné) v Divadle na Vinohradech v dobách komunismu o politickém pronásledování atomového vědce v USA. Každý chápe, jak by takový člověk dopadl v Sovětském svazu, ale Oppenheimer si až do konce života užíval slávy i nejvyšších vědeckých pozic; v letech 1947-1966 byl ředitelem prestižního Institutu pro pokročilá studia, kde byli v jeho době zaměstnáni například Albert Einstein a Kurt Gödel. Mccarthismus je oblíbenou nadávkou ve slovníku levice, znamenající pronásledování kvůli politickým názorům a honbu na neexistující čarodějnice. Sovětští špioni však existovali. V plnějším rozsahu se to ukázalo v pozdějších letech a potvrzeno to bylo po pádu komunismu a dočasném otevření archivů. Nakonec ještě dvě otázky do zmíněné desítky: „Byl strach z komunistické hrozby v době mccarthismu v USA oprávněný?“ a „Stal se svět předáním atomových tajemství Rusku nebezpečnějším?“
