21.10.2019 | Svátek má Brigita


ATLANTIK 1997: Plachetnicí přes vichrný oceán 3

16.8.2013

Z Azor přes Gibraltar na Sardinii

Námořnická pověra říká, že plavba, která se zahájí v neděli, bude šťastná. Z objektivního hlediska ta naše v roce 1997 z Azor k evropským břehům byla, i když jsem si kritických 30 hodin myslel něco jiného.

Před skokem na Bermudy kotvíme v bazénu nedostavěnéhohotelového areálu na ostrově Grand Bahama

Je nedělní odpoledne 8. června a za zádí Optimistu pomalu mizí pobřeží azorského ostrova Sao Miguel. Před námi téměř přímo na východ ve vzdálenosti 800 mil (1500 km) leží mys Sao Vicente, náš první postupový cíl.

Vítr se stáčí na čistý západ a ustaluje se na síle 5° B. Obloha se však rapidně zatahuje a obraz kolem Optimistu nabývá obvyklého jednotvárně šedého odstínu. Třímetrové vlny pokládáme za něco normálního a posádka rychle přechází do obvyklé rutiny.

V jednu hodinu po půlnoci musí jít dolů hlavní plachta. Už je jasné, že nás čeká bouře, před kterou varoval barometr. Střemhlav se do ní řítíme jako skutečný kamikaze na cíl.

V poledne už duní ze západu osmička, tedy vichr o rychlosti kolem 75 km/hod. Jedinou plachtou, kterou Optimist nese, je cípek genuy, označený v lodním deníku jako G4. Zdá se, že obloha je spojena v jeden celek s mořskou hladinou. Oceán sám je pruhovaně šedobílý a jeho povrch připomíná zježenou srst rozzuřené divoké kočky.

Odhadovat výšku vln z paluby malé plachetnice je vždy ošidné. K večeru vlny dosahují do dvou třetin výšky stěžně, což teoreticky znamená děsivých dvanáct metrů. Určitě mají více než osm metrů. Jsou to skutečná pohoří s povrchem vrásčitým jako sloní kůže, avšak s bílými pruhy pěny. Nedovedu si představit, že bych měl loď natočit k těmto vlnám a větru jinak než zádí. Největší nebezpečí představují zalamující se hřebeny, které mohou zalít palubu a zatlačit loď pod hladinu. Je třeba zvolit natolik velkou rychlost, aby loď hřebenům ujížděla, ne však tak velkou, aby se po surfu z vlny zaryla přídí do protisvahu předchozí vlny tak hluboko, že by se nestačila vyprostit dříve, než by jí nabíhající vlna zvedla záď, stočila bokem a převrátila.

Hřebeny se lámou do dvou metrů syčícího bílého převisu, jenž se řítí na otevřenou záď Optimistu a na kormidelníka, který sedí na kormidelní lavičce na samé zádi. Nějakým zázrakem Optimist vždy zavčas popojede a hrozivý val zmizí pod zádí, která se vzepne k nebesům, k šedivým cárům mraků pádících těsně nad hladinou rozbouřeného oceánu. Jenom občas proniká do kokpitu tříšť a bubnuje o kormidelníkova záda.

To vše pozoruji z hlavní lukny. Dál nesmím, Petr Jančálek a vůbec celá posádka má strach, že se zlomenou rukou v sádře bych se nemusel v kokpitu udržet a zakázali mi vylézt ze salonu ven.

Nedá se plout rychleji než pěti uzly. I tak je tato rychlost na hranici bezpečnosti, neboť při surfech ukazuje log kolem 10 uzlů a příď až po stěžeň mizí tu a tam ve vodě.

Naštěstí bouře dotírá přímo ze západu a žene nás tam, kam chceme.

Je to poprvé za celou plavbu, co Jarda nevaří. Stejně nikomu nechutná jíst. Také jsme nějak přestali mluvit. Mlčíme, pohrouženi do sebe, protože to, co vidíme kolem sebe, působí drtivě. Z obrovitých, valících se vodních mas přímo čiší utajený potenciál ničivosti a neskrývaná brutální hrozba. Ty síly okolo bez přetvářky prokazují bezvýznamnost a nahodilost lidského života. Tedy to, co jsme ze své psychiky vymazali a zakryli civilizačním nánosem.

Nejjistěji kormidluje Petr Šťastný. Jeho robustnímu egu je zřejmě jedno, co se děje kolem. Přitom bere antibiotika, neboť rána na noze, kterou utržil v Hortě, se mu zanítila a bolest pociťuje i ve slabinách. To je špatné znamení. Druhý Petr kormidluje o něco techničtěji, ale také bojácněji.

V noci bouře kulminuje a dosahuje síly 9 až 10° B, tedy rychlosti větru kolem 100 km/hod. Řev vln, hukot vichru v takeláži, vysoké svištivé tóny ocelových lanek, řinčení stevenového hřídele a skřípot kroutícího se trupu se slévají do jediné kakafonie, která nás deprimuje a zabraňuje byť jen zamhouřit oči. Ležím zapřený nohama v kóji a naslouchám přibližujícím se větrným úderům. Je to jako hřmot obřího rychlíku, který vám přejíždí nad hlavou. Napřed je z dálky stovek kilometrů slyšet vzdálené svištění, které neskutečně rychle nabývá na síle a na hloubce. A v tom už zvuk přechází v obludné burácení přímo nad hlavou, jako by byl člověk ukryt pod mamutím viaduktem, po němž pádí ten vlak pro obry. Přitom zřetelně vnímám, jak nestvůrný tlak se snaží loď vmáčknout pod hladinu.

U kormidla jsou teď Jarda se Zuzanou a přes ryk vln doléhá v přestávkách jejich roztřesené dueto. Utíkej Káčo, utíkej, honí tě čert rohatej, dodávají si odvahy prozpěvováním dětské písničky. Proboha, jen ať to přestane, ať to přestane, opakuji si v duchu stále dokola, když bez slitování přicházejí další a další větrné údery.

Nad ránem znovu slyším, jak z dálky přilétá nevím už kolikátý poryv bouře. Zaryčí nad otřásající se lodí jako nestvůrný démon, a pak je slyšet, jak na svých mocných vichrných perutích mizí někde v nekonečných prostorách Atlantiku.

S obnaženými nervy čekám, co bude dál – a ono je skoro ticho, hukot oceánu má z minuty na minutu lidsky chápatelné rozměry. Třicetihodinová bouře právě skončila – jako když zatáhnete vodovodní kohoutek.

V úterý v poledne už máme zase "normální" šestku a plachtíme na dvě třetiny genuy. Log ukazuje, že jsme v bouři upluli 119 mil. Barometr vyskakuje na 1019 mb. Navečer jde nahoru i hlavní plachta a v jedenáct přichází ke slovu dokonce motor, neboť Optimist nemá pod plachtami kormidelní rychlost.

Ač jsme neutrpěli žádnou škodu, nepřetrhlo se jediné lanko, nepovolil ani steh genuy a do lodi vniklo jen pár litrů vody, psychicky se vzpamatováváme ještě celý příští den.

Ve středu 11. června přichází vítr od jihu a rychle sílí. Po poledni máme postavenu hlavní plachtu se dvěma refy a poněkud zmenšenou plochu genuy. Optimist pádí bočním větrem rychlostí 8 uzlů. Analyzuji pracně získanou meteopředpověď, rozkládám si na mapovém stole deset synoptických map, z nichž poslední platí až do neděle. Skutečný vývoj je ale tak rozdílný a opožděný, že předpověď je prakticky k ničemu. Jedna věc je jasná, čím dříve vypadneme z Atlantiku, tím lépe.

(Až na Sardinii se telefonicky dovídáme, že Bluechips se v bouři, která ho chytla před Gibraltarem, dvakrát převrátil, ale přežil bez poškození.)

Za středu zaznamenáváme 146 mil, za čtvrtek ve slábnoucím proudění z jihozápadního kvadrantu 136 mil. K mysu Sao Vicente zbývá 175 mil. Stále si držíme severní šířku 37,5 stupně.

Propadl jsem za plavby pověrčivosti a v pátek 13. června píšu do deníku datum 12a. Nefouká a musíme motorovat celý den. Oceán si sedá a mění se v příslovečný Tálinský rybník. Hladina je téměř úplně rovná, aspoň se dobře vyspíme.

První pivo v přístavu Horta na azorském ostrověFaial. Vpravo Miloš Křenek, vlevo autor, v jehož očích je ještě vidět Atlantik

Očekávám vítr od severu a ten přichází v sobotu. O půl jedenácté dopoledne konečně spatřujeme evropskou pevninu. Připíjíme si červeným azorským vínem a mně nezbývá než do videokamery pronést slavnostní přípitek k přeplutí Atlantiku. V 16:30 je maják Sao Vicente na traverzu a prakticky máme Atlantik za sebou. K večeru se vítr točí na NW a nabývá příjemné čtyřkové síly. K Gibraltaru zbývá 160 mil.

Vlnění hladiny je nepatrné a tak i přes noc plachtíme na motýla, s genuou napjatou na spinakrovém pni na jedné straně a s hlavní plachtou vyloženou na straně druhé. Na celé posádce je vidět úleva a do hlav se nám vracejí suchozemské starosti. Petr Jančálek se obává o zaměstnání. Oproti časovému plánu máme zpoždění a jemu příští týden končí dovolená. Druhý Petr zase musí do konce června odevzdat přiznání k DPH.

V neděli 15. června po poledni vítr umírá. Motorujeme až do večera. Po setmění se vítr za mysem Trafalgar obnovuje, ale nechávám zapnutý motor kvůli okolnímu provozu. Ohlašuje se Gibraltar, prakticky trvale kolem nás oběma směry "pochodují" obchodní lodi, o rybářích nemluvě.

Po půlnoci velice těsně míjíme přístav Tarifa, ani ne sto metrů od hlavy mola. Mám na toto místo nepříjemné vzpomínky z plavby v roce 1994. Tehdy zde Monu III zaskočil silný východní vítr levanter a právě za Tarifou jsme se více než den schovávali na velice nepříjemném kotvišti. Nyní ale vše jde až podezřele hladce. Západní vítr sílí a Optimist, jen s genuou a popoháněný proudem, který při hladině trvale proudí z Atlantiku do Středozemního moře, bez problému míjí za svítání Skálu. Je to úchvatná podívaná, jak se v sílícím světle postupně prorýsovává zubatý obrys toho největšího balvanu světa.

Celé pondělí plujeme podél španělského pobřeží, proslulé Costa Brava. Chci se dostat co nejvíce na východ. Vítr slábne, ale zůstávají strmé krátké vlny, v nichž loď nepříjemně tluče. Soudím, že si po týdnu zasloužíme vyspání v klidu a v 16:30 vplouváme do mariny Belmadena, 10 mil západně od Malagy.

Není zde celnice, ačkoliv Reedův almanach (jachtařská příručka) tvrdí opak. Naštěstí místní policie je shovívavá a souhlasí s tím, abych příslušné odbavení provedl při další zastávce.

Původně jsem měl představu, že budeme pokračovat podél španělského pobřeží a přes Lví záliv do Francie, respektive severní Itálie. Jsem už skoro čtyři měsíce na lodi, jachtingu mám plné zuby, a Středozemní moře se mně zdá být mnohem potměšilejší než Atlantik. Cítím v kostech, že špatnému počasí není konec. Hodinu po nás zakotvuje přes jedno stání stará známá, elegantně rudá Chicquita. Srdečně se s jejím kapitánem vítáme a sdělujeme si navzájem svoje plány. Francouz míří někam na Rivieru a zrazuje mě od plánu plout kolem Španělska. Doporučuje klasiku, skok na Baleáry a odtud úžinou Bonifacio mezi Sardinií a Korsikou do Itálie. Lví zátoka je totiž semeništěm letních bouří a také hnízdo, odkud vylétá pověstný mistral, dosahující často síly 8° B.

V úterý v poledne jsme zase na moři. Na Ibizu je to 330 mil. Stále trvá západní proudění. Tlučeme se na zadní vítr v krátkých vlnách, ale pořád je to lepší než se proti nim probíjet na motor. Jako třeba krásný starodávný škuner, jenž potkáváme uprostřed jasné měsíční noci. Vyjíždí přední čtvrtinou trupu z vln a pak do nich v oblaku tříště noří celý dlouhý čelen. Pochybuji, že na něm někdo spí.

Ve středu 18. června ráno obeplouváme mys Gata a musíme hodně motorovat. Za soumraku od katalánského pobřeží, kde až do loňska trvalo desetileté sucho, přichází prudká bouřka. Lije jako z konve a úder bouřlivého větru od severozápadu klade Optimist na bok.

Musíme refovat a já se v duchu ptám: Kdy se konečně zbavím těch bouřek, které mě pronásledují až z Ameriky?!

Jako na výsměch nás v tomto okamžiku míjí megajachta, asi 40 metrů dlouhá námořní plachetnice s vysokánským stěžněm, na němž nese kevlarovou hlavní plachtu. Čtvrtinu trupu od přídě má nad vodou a bez námahy klouže přes vlny na rovném kýlu. Mihne se nevšímavě okolo nás jako vznešený archanděl letící za nevyzpytatelným Božím posláním.

Po bouřce celou noc motorujeme kolem pobřeží a obeplouváme mělčiny u mysu Palos.

Ve čtvrtek se obnovuje SW a my se konečně odpojujeme od pobřeží. V jednu hodinu po poledni překračujeme Greenwichský poledník a jsme na východní domácí polokouli. Celý zbytek dne a v noci plachtíme na motýla přímo na Ibizu. Po půlnoci snadno vstupujeme do průlivu mezi Ibizou a ostrovem Formentera, v 05:00 se vyvazujeme u benzínky v Ibiza de Nueva marina. Do devíti spíme, a potom dobíráme naftu a vodu, za niž platíme 1440 peset (10 dolarů). Zbývá ještě dokoupit pečivo a zeleninu a zase hajdy na moře. Jsem nervózní, cosi mi říká, abych plavbu co nejrychleji dokončil.

Vyžaduji si také meteopředpověď. Je příznivá, v celé oblasti má vát od jihu až jihozápadu, v noci silou 2 až 3, ve dne 4° B. Jenže takhle již fouká 14 dní a to nemůže vydržet věčně, předvídám. A na Sardinii, k našemu dalšímu cíli, je to ještě 337 mil (600 km).

Po odkotvení dochází takřka ke vzpouře. Jsme sice domluveni, že na pár hodin zakotvíme, já mám představu, že někde v zátoce na vykoupání, avšak Jarda a Zuzana chtějí hned za molem pod pevností, aby k ní mohli vyšplhat a vůbec jít na pevninu. Znamená to spustit člun, což pokládám za velkou ztrátu času a sveřepě držím kurz. Zuzana zuří ještě víc než Jarda a oba uraženě odmítají možnost zakotvit jinde na koupání.

V sobotu 21. června plujeme předobokem proti jihovýchodnímu větru. Slunce už je nízko, když náš kurz křižuje obchodní loď. Jako plachetnice máme právo plavby, takže nařizuji Petru Šťastnému, aby držel kurz, kontejnerák však neuhýbá ani o centimetr. Jmenuje se Baltic Sprinter, domovský přístav Limassol, a je to skutečný sprintér. Nezbývá však než držet kurz, na úhybný manévr je už pozdě. Taktak se mu protahujeme před přídí, na můstku nevidíme žádný naznak života. Určitě mají zapnutý autopilot a všichni čumí na porno z videa.

Neustále počítám zbývající vzdálenost. Do Porto Torres na Sardinii zbývá ještě 155 mil. Kéž by to bylo jen 55.

V neděli ráno jižní vítr umírá. Kontroluji barometr, ale ten drží stále stejnou hladinu. Mračí se a před polednem začíná foukat od severu. Rychlost větru raketově roste, odpoledne už je to zdravá pětka. Nevím, zda se stočí k východu nebo k západu, každopádně se kurzem 045 tlačíme do návětří, k severu.

Večer již fouká pro nás obvyklá šestka. Naštěstí se stáčí k západu a mně dochází, že je to mistral. Ještě než se setmí, zahlédneme zemi. Před půlnocí už fičí sedmička. Máme dávno dva refy na hlavní plachtě a zmenšenou genuu, ale loď má stále rychlost k osmi uzlům. Dělám chybu, nechávám postavenu hlavní plachtu, kterou jsem dosud tak pečlivě šetřil.

O půlnoci jsme 7 mil od majáku Punta della Giorno, jímž začíná úžina Bonifacio mezi Korsikou a Sardinií. Na úrovni majáku musíme halzovat, tj. dotáhnout hlavní plachtu silou proti větru, poté nechat vítr, aby ji podebral z druhé strany a pak POZVOLNA vypustit, aby nedošlo k rázu a plachta se neroztrhla. Ač přesně tak halzu děláme, jako z učebnice, sluncem spálené švy silně opotřebené hlavní plachty, která má za sebou tisíce námořních mil, to nevydrží. Asi v jedné třetině od špičky stěžně praská po celé délce pruhu, od zadního lemu až ke stěžni, takže jsou skrze plachtu vidět hvězdy.

Konečně Evropa - mys Sao Vicente

Nechce se mi jen s genuou vplout do relativně komplikované úžiny Bonifacio, a ještě v noci. Místo toho se rozhoduji zamířit do přístavu Porto Torres a zde nasadit záložní hlavní plachtu.

Je už pondělí 23. června, když ještě před rozedněním vplouváme do staré části přístavu Porto Torres a vyvazujeme se mezi rybáři. Dopoledne pak překotvujeme do mariny Cormorano. Na kapitanátě vybavuji dokumenty a nahlížím do předpovědi počasí. Je zákaz vyplouvání pro malá plavidla, celá oblast od Janovského zálivu až k Sicílii je postižena sedmičkovým mistralem.

Vytahujeme z podpalubí pytel s náhradní hlavní plachtou. Když ji rozložíme po palubě, zjišťujeme, že je ušita z velmi slabého dakronu a ještě více opotřebená než plachta, na kterou jsme přepluli celý Atlantik. Navíc zjišťujeme, že v jejích kapsách u zadního lemu nejsou osazeny výztužné lišty, kterým se říká spíry. Máme sice celou sadu z původní plachty, ale kapsy v náhradní plachtě mají naprosto rozdílné rozměry, nejen délku, ale jsou také užší.

Mohli bychom sice doplout na západní pobřeží Itálie jen s genuou a s pomocí motoru, nafty máme dost, to však znamená počkat, až se mistral vybouří. Jenže posádka se už vidí doma, ostatně já taky.

Navíc nás znechutí telefonát do Brna. Paní principálová nám sděluje, že jejich syn by pro nás mohl přijet hned, nebo až za deset dní, protože mezitím má zkoušku na vysoké škole. To znamená, že po připlutí do nějaké mariny na západoitalském pobřeží budeme nečinně čekat minimálně ještě týden na odvoz a dostaneme se domů někdy kolem 5., 8. srpna.

Když to říkám posádce, všichni se bouří. Petr Jančálek už takhle přetahuje dovolenou o týden, a druhý Petr má evidentně čím dál tím větší potíže se zraněnou nohou. Potřebuje doktora, ale chce k němu jít až doma. (Po návratu domů mi Petr Šťastný telefonoval. Měl zánět žil a lékař mu sdělil, že přišel v poslední minutě.)

Z Porto Torres pravidelně plují trajekty do Janova. Volám tedy znovu do Brna, sděluji, že v takovém případě necháme loď v Porto Torres, kde je v naprostém bezpečí a poplatky za marinu nižší než v pevninské Itálii, a vyžaduji přistavení mikrobusu do Janova. Naštěstí peníze na trajekt v lodní pokladně ještě máme. Odplouváme trajektem Emilia ve čtvrtek 26. června 1997 navečer. Z jeho paluby pozorujeme, jak se nám Optimist ztrácí a splývá s ostatními jachtami v marině. Strávil jsem na něm čtyři měsíce života, v amerických vodách uplul 1 504 míle a odtud až sem dalších 5 575 mil (10 000 km). Jsem neskutečně unaven, avšak šťastný, že to mám za sebou. A zároveň smutný a deprimovaný, že něco jedinečného neodvratně skončilo. Už nejsem kapitán, jenom trpně převážený náklad, obyčejný turista na palubě ocelové bedny.

Závěrečná poznámka: Pochopitelně v Janově lilo jako z konve. A polovinu cesty domů také. A přesně za týden po návratu udeřila na Moravě povodeň, která nemá pamětníka. Připadal jsem si jako krysař z Hammeln, který však místo krys přivlekl přes Atlantik milióny stejně šedých a zhoubných kapek deště.

**************************************************

Tip na poslední prázdninový výlet nebo na víkend

Od soboty 17. srpna až do konce září 2013 se v ondřejovském mlýně (Turkovická 159, Ondřejov) koná výstava modelů pozemní techniky z období druhé světové války v měřítku 1 : 35. Na téměř padesáti "scénických podložkách" ze sbírky Františka "Mrože" Novotného, kterého si čtenáři NP ještě možná pamatují z rubriky "Mrožoviny", jsou chronologicky zachyceny válečné situace – od dělení Polska koncem září 1939, vpádu Němců do Francie a do Sovětského svazu, bojů v Africe a stavby Atlantického valu přes ofenzívu USA v Tichomoří, postup Spojenců na Západě a operaci Bagration na Východě až k dobytí Berlína a Pražskému povstání. Celkem je vystaveno asi sto plastikových modelů obrněných vozidel, děl a nákladních automobilů, z nichž některé znají návštěvníci internetové stránky Militaria.cz z rubriky Toluenové opojení – galerie.

Tato přehlídka událostí druhé světové války v miniatuře je doplněna prodejní výstavou stavebnic a vláčků MERKUR, které budou předváděny na kolejišti v provozu a malí návštěvníci si je budou moci řídit.

Výstava s dobrovolným vstupným je přístupná každý den od 14.00 do 18.00 a mimo uvedenou dobu si lze individuální návštěvu domluvit na telefonních číslech 323 649 001 a 723 658 754.

Místo konání výstavy snadno najdete, ondřejovský mlýn leží ve vidličce turkovické a mnichovické silnice a na zahradě stojí nepřehlédnutelná námořní plachetnice.

Návštěvu výstavy můžete spojit s procházkou areálem ondřejovské hvězdárny nebo s výletem do okolních krásných lesů, eventuálně v klidu a s předstihem výhodně nakoupit vánoční dárky pro své ratolesti.



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.