19.10.2019 | Svátek má Michaela


ATLANTIK 1997: Plachetnicí přes vichrný oceán 2

15.8.2013

Z Bermud na Azory

Když ve čtvrtek 15. května 1997 opouštíme St. George´s, neskutečně lije. Na šedou oceánskou hladinu se valí proudy sladké vody a kalí ji ještě více. Podle předpovědi máme jižní vítr, který v nárazech dosahuje síly 6 °B. Dohlednost je mizerná, sotva pár set metrů. Plujeme pohodlně s větrem z pravého zadoboku, jenom s genuou, a Optimist se téměř nekolébá na podezřele oblých vlnách, uhlazených deštěm.

Prší i celý pátek, hustými proudy deště, jakoby měla přijít nová potopa. Všude je vlhko, kožené věci plesnivějí. Mokré boty sušíme uvnitř motorového prostoru, na motorovém bloku. Diesel Perkins musí běžet každý den nejméně hodinu, jednak kvůli dobíjení, jednak kvůli chladničce, jejíž kompresor je motorem naháněn, a blok zůstává dlouho teplý.

Prší až do soboty. Zapomínáme, jak vypadá slunce. Kdybych byl odkázán na astronavigaci, byl bych tři dny bez polohy. Za pátek si připisujeme 140 mil, za sobotu 128 a v neděli 154 (dohromady skoro 800 km). Vítr se přetáčí na SW, což znamená nepříjemné kormidlování na čistý zadní vítr. Nechávám se vést GPS po hlavní kružnici, takž náš kurz na mapě vykresluje oblouk a laik by řekl, že si prodlužujeme dráhu. Přesto padáme přímo na Azory.

Vyjasňuje se teprve v noci z neděle na pondělí. Trvalý jihozápadní vítr 5 °B vybudoval solidní vlny. Optimist, s omezenou možností stabilizace zcela vypuštěnými plachtami, se na zadní vítr silně kolébá z boku na bok. Pohyb v lodi je stejní náročný jako kormidlování, když každý sjezd z vlny je třeba kontrovat. Autopilot nemáme, od rána do večera a od večera do rána musí neustále někdo kormidlovat. Cítím se unavený, trpím nespavostí. Jako by se naráz sečetla tíha odpovědnosti za tři měsíce, co jsem na lodi.

V noci z pondělí na úterý máme s Jardou nejhorší hlídku, od půlnoci do 04:00. Úplně se vyjasnilo a oceánu vládne měsíční úplněk. To, po čem plujeme, už není voda. Jsme v nějakém cizím světě, kde mořské hlubiny kryje obrovitá stříbrná garážová roleta, po níž se Optimist jako bílá jepice plazí nahoru a dolů za nějakým záhadným cílem.

Jednu hodinu po půlnoci mě Jarda střídá u kormidla, mně se však nechce sejít dolů, abych si zdříml. Lehám si na kokpitovou lavičku a propadám se do té stříbrné krajiny kolem.

Musel jsem usnout. Probouzí mě úder vlastního těla o podlahu kokpitu. Omráčeně se zvedám a na několik sekund ztrácím "námořnické nohy". Najednou si uvědomuji to příšerné zmítání lodi do všech směrů současně. Naštěstí dříve, než se mi stačí udělat zle, adaptace znovu naskakuje. A s ní přichází krutá bolest těsně nad levým zápěstím. Nechávám Jardu samotného a s levačkou v náruči sestupuji do salonu.

Mám poúrazový šok. Syčím a kroutím se bolestí na pohovce za stolem, celé tělo se mi neovladatelně chvěje zimnicí. Až v pět hodin ráno budím Petra Jančálka a svěřuji mu, co se stalo. Fixuje mi předloktí dlahou z vařečky a aplikuje heparinovou mast.

Mám ruku zlomenou nebo ne? To se dozvím až na Azorách. Každopádně nejsem schopen kormidlovat, takže s hlídkou obou Petrů se bude u kormidla střídat Jarda se Zuzanou, a mně zůstane navigace. Na novém uspořádání vydělává Petr Šťastný, "dědí" můj kvalitní nepromokavý oděv.

Tím hloupým úrazem je narušena křehká rovnováha mezi "jachtaři" a "nejachtaři" na palubě. O to více "hlídám" loď sluchem. I když ležím v kóji, jsem vlastně stále na palubě. Podle skřípění trupu, podle řinčení volně se protáčející vrtulové hřídele a podle houpání lodě zcela přesně vnímám, jak kdo kormidluje, co dělá vítr, jak táhnou plachty, zda je třeba je přestavit.

Je to stres navíc. S dvojnásobnou naléhavostí si uvědomuji, jak vše závisí na mně, jak si posádka velmi snadno zvykla veškerá rozhodnutí přenášet na mou osobu. Začínám být alergický i na každodenní Jardův dotaz, co má vařit k obědu a co k večeři. Proboha, kuchař jsi ty!, chce se mi zařvat.

Každé čtyři hodiny vyvolávám rádiem na smluveném kanálu Bluechips. Ale éter mlčí.

V úterý 20. května, první den po mém úrazu, se vítr stáčí téměř přesně na západ a dociluje síly sedmičkové vichřice. Obloha je přitom jako vymetená, je to poklička z modrého smaltu, pod níž klopýtavě pádí Optimist mezi hřebeny čtyřmetrových vln. Při sjezdech z jejich hřbetů loď surfuje a překračuje rychlost deset uzlů. Vrtulový hřídel vede přes kajutu, v níž ležím se zabandážovanou rukou, a při skluzu vydává takový hřmot, že mám obavu o ložiska. Že nevydrží, že tlak vody šroub z lodě vytrhne a Optimist o něj přijde jako přespříliš bojovná včela o svoje žihadlo. Se stejnými důsledky pro vlastní existenci.

Nezbývá než znovu zmenšit plochu genuy, jediné plachty, která nás táhne kupředu. Teprve pak klesá rychlost na sedm uzlů. Odpoledne také "zamrzá" GPS, ale po restartu mám za pět minut bez problémů opět okamžitou polohu. Do Horty zbývá méně než tisíc mil, tedy 1800 km.

Příští den za svítání nás míjí velká kontejnerová nákladní loď. Pak se ale na nás nalepí smůla. Vítr je sice stále příznivý, fouká od západu až jihozápadu silou 4 až 5 °B, ale vlny, nabíhající od zádě, jsou nezvykle vysoké a strmé. Vnímám, jak loď brzdí, jako by měly ruce, jež pod hladinou chňapají po našem kýlu. Kormidlování je nechutná dřina. Porovnávám rychlostní údaj elektromechanického logu s rychlostí, kterou udává GPS. Log ukazuje k sedmi uzlům, na displeji GPS není nikdy větší hodnota než pět, někdy ještě méně. To znamená, že naše rychlost oproti dnu je o dva tři uzly menší než oproti vodě.

Narazili jsme na "Edáčka", informuji posádku. Říkám tak Eddies, což je anglický název pro bludné oceánské proudy, vyvolané dmutím. Často jsou součástí obřích vírů které vznikají na rozhraní Golfského proudu a okolního oceánu. Golfský proud není žádná řeka s pevnými břehy, ale proměnlivá změť proplétajících se pramenů s okraji roztřepenými víry o průměru stovek kilometrů. Navíc byl před dvěma dny úplněk, který způsobuje obzvlášť silné mořské dmutí, takže náš Edáček není žádný prcek. Smůla je, že proudí přímo proti našemu kurzu. V pozdním odpoledni se pokoušíme traverzem na sever uniknout, ale nepřináší to žádný efekt. Tenhle kalich musíme vypít až do dna.

Edáček nás pouští z drápů až ve čtvrtek odpoledne. Ač proti vodě jsme upluli za středu 144 mil, k Azorám jsme se přiblížili jen o 78 mil. Zuzana s Jardou ohlašují, že nám vstříc pluje křižník. Plavidlo je sice natřeno šedě, ale jedná se o velký oceánský trawler pro lov ryb sítí přes záď . "Přeorává" oceán sem a tam a o nás, když jej míjíme, nejeví žádný zájem.

Vstupujeme do druhého týdne pobytu na oceánu a já už nemám platnou předpověď počasí. O to důkladněji sleduji barometr a oblačnost. Je dvouvrstvá, přičemž se vrstvy posunují proti sobě. Je zřejmé, že od západu nás dohání frontální systém.

Při plavbě na plachetnici přes oceán je sledování počasí nejdůležitější věcí. Směr a síla větru jsou faktory, které rozhodují o životě a smrti. Bezvětří nebo silný protivítr by mohly plavbu prodloužit natolik, že by došla voda a potraviny, oceánská bouře by zase mohla loď převrátit a potopit. Není se tedy co divit, že ostře hlídám sebemenší změnu směru a síly větru, že se o nich neustále zmiňuji.

V pátek 23. května nás přechází teplá fronta. Vítr přeskakuje ze západu na jih a zesiluje. Navečer začíná silně pršet a vítr dosahuje síly 8 °B. I když teoreticky vím, že za teplou frontou přijde studená a za ní severozápadní vítr, nemám odvahu riskovat odpadnutí do závětří na sever a nařizuji držet východní kurz, abychom neztratili rovnoběžku Azor. Jenom na cíp geny se probíjíme předobokem proti vichřici. Optimist si vede skvěle. Stabilizován tím kouskem plachtoviny se prakticky vůbec nekolébá, zvedá se a klesá ve vlnách na rovném kýlu nahoru a dolů. Venku hučí Atlantik, ale my sedíme v suchu a teple za stolem v salonu a dopřáváme si kávičku. Je to k nevíře, ale šálky je možno dokonce postavit na stůl.

Nejhorší počasí "vyžírá" 1. důstojník. Kapky prudkého lijáku ho sekají do obličeje po celou dobu hlídky. Těsně před setměním kontroluji takeláž a hlavně úzkostlivě obhlížím genuu. Respektive ten zbyteček narolované plachty, která nás šesti uzly žene kupředu. Mám pocit, že se musí každým okamžikem roztrhnout. Pokládám ruku na její otěž a zažívám něco neskutečného. Tím obrovským tahem se silonové lano proměnilo v ocelovou tyč. Aspoň mi to tvrdí hmat. Kuličky z tvrzeného plastiku v kosatkovém průvlaku Harken, které tvoří ložisko průvlakové kladky, se tlakem lana drtí a déšť vyplavuje černý prášek na palubu kolem.

V noci pak naslouchám praskání a skřípění lodní konstrukce. Naštěstí je tma, takže nevidím, jak se dveře kabiny příčí v rámu a "pochodují" centimetr sem, centimetr tam. Laminátová skořepina trupu evidentně měkne, od podlážek se trhá nejen kryt motoru (a současně mapový stůl), ale i lavice v salonu mezi stolem a kuchyňskou linkou.

Atlantik se mi nějak zadírá pod kůži. Mám fobii z moře. Dělá se mi zle, psychicky zle, z pohledu na rozvlněnou pustou hladinu. Vyřazen úrazem ze služeb, mám až příliš volného času na představy. Se znásobenou citlivostí vnímám nejistotu našeho postavení. To je to nejhorší. Nevíme, kdy doplujeme na Azory a zda tam vůbec doplujeme, není to zaručeno žádným jízdním řádem! Zbaveni ochranného polštáře civilizace, jsme vydáni zcela na pospas přírodě. O našem osudu, včetně toho nejhoršího, může rozhodnout nahodilé rozložení vzdušných mas. Otevírají se ve mně zřídla archaického strachu z přírody, kterou si personifikuji. Jako v roce 1994 je pro mě Atlantik zase krutý a zlomyslný stařec. Stále musím kalkulovat, co bych udělal, kdyby... kdyby udeřil trvalý protivítr, kdyby se porouchal motor, kdyby přišel orkán silnější než osmička, kdyby se roztrhly plachty, kdyby se zřítil stěžeň , kdyby někdo spadl přes palubu, kdyby se nám nepodařilo ho vylovit... Stále musím mít v záloze řešení, protože nesmím připustit, aby vznikla situace, v níž bych posádce musel říci – nevím.

V sobotu 24. května jižní vítr postupně slábne. V poledne zbývá do přístavu Horta na ostrově Faial méně než 650 mil (1200 km). Odpolední cirry, táhnoucí se vysoko na obloze od severozápadu, věští studenou frontu.

Při pokusu nastartovat motor kvůli dobíjení zjišťujeme, že chladící okruh opět ztratil vodu. Dolít filtr Vetus se nedaří, což mě navzteká do té míry, že se pouštíme do "generální" opravy. Vlny nevlny, dohromady s oběma Petry, zatímco Jarda se Zuzanou kormidlují, máme na opravu pět rukou. Napřed zkoušíme nahradit vadný filtr filtrem ze sprchového odpadu, který máme náhradní. Svým malým objemem ale nestačí sání vodního čerpadla.

Studujeme s Petrem Šťastným filtr Vetus. Má tvar malé formy na bábovku, uzavřené průhledným víkem. To je dotaženo středovým šroubem s křídlovou maticí, takže víko dosedá na těsnění, osazené do drážky na obvodu "bábovky". Malér je v tom, že těsnění je neopravitelné omačkáno a náhradní nemáme. Těsnění muselo být omačkáno již v době prodeje, protože agent nebo původní majitel odstranil středové těsnění pod křídlovou maticí, aby mohl víko dotáhnout – a právě pod křídlovou maticí proniká do filtru falešný vzduch. Prostě prodejní trik, aby se při zkušební plavbě motor nepřehřál a přitom se do prodávané lodě nemuselo vrazit ani těch pár dolarů za nové těsnění!

Jenže co teď?! Uprostřed Atlantiku nové těsnění nekoupím. Což o to, vyrobit nové středové těsnění nebude problém, v zásobách kousek gumy mám, z níž se dá vyříznout čtvereček a do něj vypíchnout otvor, ale co s tím obvodovým, které připomíná těsnící gumičku zavařovačky?

Petr je rychlejší ve vyslovení myšlenky, která nás napadla současně. Což takhle to těsnění otočit, omačkanou stranou dolů do drážky?, navrhuje. Za půl hodiny je vše hotovo, obvodové těsnění otočeno neomačkanou stranou ven, chybějící těsnění středového šroubu nahrazeno kouskem gumy, filtr dolit a uzavřen. Po nastartování motoru se zadostiučiněním sleduji chladící vodu frkající z výfuku. Od tohoto okamžiku máme pokoj a filtr bude držet nejen nám až do Evropy, ale také Miloši Křenkovi až do listopadového konce sezóny.

V noci na neděli 25. května musíme tři hodiny motorovat proti slabému východnímu větru. V neděli před polednem už fouká od severozápadu. Během dne vítr sílí z 3 na 5 °B. Následující den se stáčí na sever a v poledne má sílu šest. Večer však přeskakuje na východ. Hlasitě proklínám toho zlomyslného atlantického dědka, nechci křižovat až do Horty 380 zbývajících mil, protože naše dráha by se zdvojila na 800 mil.

Nevím, jestli pomohly mé kletby, avšak v úterý 27. května se vítr během dopoledne vrací na severovýchod a pak se postupně stáčí ještě více k severu, takže můžeme držet kurz přímo na Faial. Oceán je nevlídně šedivý a když se stmívá, 1. důstojník Petr Jančálek refuje plachty na noc. Vlečeme se necelými čtyřmi uzly a máme velký drift. Před půlnocí se zatvrzuji, vyháním posádku z teplých kójí a ženu do odporně tmavé a studené noci rozvinout plachty.

Ve středu severák drží a Optimist se předobokem žene přímo na východ. Obloha je kalně šedá, pádí po ní nízké mraky, ale neprší. V poledne jsme za posledních 24 hodin urazili 143 mil, večer lámeme stovku k Hortě, o půlnoci zbývá do přístavu 89 mil.

Ve čtvrtek ráno duje zase studená pětka ze severu. Kde je ta oblast tišin, o níž mluví příručky?! Dopoledne nás hluboko v závětří podjíždějí dvě plachetnice. Jedna z nich je jaksi povědomý dvojstěžník. Jsem líný navazovat radiové spojení, ale pak toho lituji. Byl to totiž Jürgen s Bullhornem.

V poledne jsme 18 mil od Faialu a konečně jej spatřujeme. Současně dochází voda v druhé nádrži, zbývá nám 80 litrů v třetí pomocné. Kormidlujeme k majáku Vale Formosa na západním pobřeží a pak ostrov v závětří pomalu objíždíme pouze s genuou. Je to nádherná vyhlídka, okouzleně sledujeme zelená úbočí, hnědé útesy protkané šedými stužkami silnic, po nichž se jako drobní brouci plazí auta. Je to pastva pro oči, vyhládlé čtrnáctidenním půstem jednotvárné mořské šedi.

U vjezdu do úžiny mezi ostrovem Faial a Pico jde i genua dolů a do přístavu Horta se ve větrné trysce probíjíme na motor. Bez ohledu na zlomenou ruku kormidluji a vedu Optimist k benzínce ve vstupu do bazénu mariny. Znám to zde z roku 1994. Jenže oproti té době stojí nyní i v komerční části přístavu jachty, marina pak stěžni přímo přetéká.

Kde přistát, uvažuji horečně, když postřehnu mávající postavy. Bluechips je už tady, vyvázán k bočnímu nábřeží benzínky, a Miloš Křenek mi ukazuje, abych přilehl k jejich volnému boku.

Ve čtvrtek 29. května o půl páté odpoledne končí naše přeplavba z Bermudy. Ze St George´s jsme urazili za dva týdny 2192 mil, celkem z Floridy 3351 mil, tedy 6000 km.

Jsem šťastný, zlomená ruka musí počkat, přednost má točené pivo v proslulé jachtařské hospodě Café Sport.

Azory

Jsem na Azorech podruhé, ale na městskou nemocnici v Hortě se musím ptát policisty. Je na kopci za městem, a protože se v pátek 30. května 1997 vyčasilo, kochám se pohledem přes průliv na dominantu ostrova Pico, na téměř dokonalý kužel bývalé sopky s hrotem ve výši přes 2 300 metrů.

V nemocnici musím napřed zaplatit 6 800 escudos (asi 40 USD), než se mohu posadit do čekárny ambulance.

"Broken", vynáší lékař ortel při pohledu na rentgenový snímek. Velmi jednoduchá zlomenina, dodává a naviguje mě do sádrovny. Tam mi fixují předloktí jedním sádrovým obvazem a s radou, ať si ji sám za tři týdny sundám, jsem propuštěn.

Po návratu do mariny mě Miloš Křenek opět zaskakuje. Již odpoledne odplouvá do 160 mil vzdáleného přístavu Ponta Delgada na východněji ležícím ostrově Sao Miguel. Chápu, že spěchá, musí Bluechips předat ve Splitu do stanoveného data a Jadran je ještě závratně daleko.

Jenže já nejsem dostatečně odpočat, abych ihned vyrazil. A posádka chce také z Horty něco mít, chce alespoň trochu nasát atmosféru tohoto zvláštního ostrovního světa.

Azory tvoří devět sopečných ostrovů, ležících v severním Atlantiku 2 100 mil od New Yorku a 760 mil od portugalského pobřeží. Klima je mírné, bez větších výkyvů, průměrná zimní teplota činí 13 °C, letní pak 23 °C. Ostrovy byly pravděpodobně objeveny v roce 1427 portugalským plavcem Diegem de Silvesem a jsou tedy nejstarší evropskou kolonií. Dnes mají statut autonomní oblasti Portugalska.

Ostrov Faial patří do střední skupiny ostrovů a Horta, kromě Ponta Delgady, je jediným bezpečným přístavem v souostroví. Založil jej flámský obchodník Van Huerter kolem roku 1468 a obyvatelé záhy prosluli jako lovci velryb. Vstříc těmto obrům vyplouvali na otevřených člunech a uloveného kytovce pak museli přitáhnout k pobřeží.

V první třetině dvacátého století se Horta stala důležitou leteckou křižovatkou. Úžina mezi ostrovy Faial a Pico sloužila jako vhodné místo pro mezipřistání létacích člunů americké společnosti Pan American, neboť tehdejší letadla nedokázala překonat Atlantik nonstop letem. Byla zde také přepojovací ústředna podmořských kabelů. Všechny tyto zdroje příjmů v důsledku vývoje letecké a kosmické techniky během padesátých let zanikly a obyvatele Horty před bídou zachránil – námořní jachting. Horta je dnes hlavním městem jachtingu v severním Atlantiku, počet jachet, které se zde zastaví, aby posádky obnovily síly, stále stoupá a blíží se k cifře 1 500 odbavených plavidel ročně.

Základní poplatek za kotvení v marině není vysoký, pro třináctimetrovou loď činí asi 7 dolarů denně, avšak za použití sprch, automatických praček a všeho ostatního se musí platit zvlášť. Jenže my, ač máme zaplaceno, zůstáváme u benzínky. Všude je přeplněno, situace balancuje na okraji chaosu. Od západu stále připlouvají další a další jachty s vyjevenými a vyčerpanými posádkami. A nikomu se nechce ven, na nevlídný a rozbouřený Atlantik. Vlny pronikají i za hráze a Optimist "jezdí" i na lanech každou sekundu metr dopředu, metr dozadu. Když dotáhneme springy, loď sebou tak škube, že se v ní nedá být.Pokud byla mezi námi a betonovým molem s okrajem ostrým jako nůž francouzská jachta, ani nám to nevadilo. Jenže během soboty si Francouz vyprosil místo u pontonu v marině a my máme během půl hodiny předřená vyvazovací lana. Déšť nedéšť (zase je zataženo a prší), musíme vyběhnout z podpalubí a po okolí hledat něco, čím bychom zbylá lana ochránili. Naštěstí nalézáme v opravované části přístavu odřezky PVC trubek, které vyhovují.

Jakoby nestačila má zlomená ruka, zraňuje se i Petr Šťastný. Když přijímá vyvazovací lana z přistávající jachty, na níž posádku tvoří pouze mladý Angličan, uklouzne mu noha. Odře a obrazí si holeně. Ránu si ováže nějakým špinavým hadrem, takže 1. důstojník v roli lodního ranhojiče ho řádně seřve. Je však už pozdě.

Před tabulí s vyvěšenou předpovědí počasí stále stojí hlouček skipperů, kteří se starostlivými tvářemi studují synoptickou mapu. Také já se připojuji a přemýšlím jak dál.

V neděli je 1. června a oblačná přikrývka se trhá. Předpověď slibuje 24hodinové okno lepšího počasí. Vyrovnávám účet za marinu a odhlašuji se u pasové a celní služby.

V jednu hodinu po poledni opouštíme Hortu směrem na sever, do úžiny mezi ostrovem Pico a Sao Jorge. Vane pětka od západu a Optimist se obezřetně šine vpřed se dvěma refy na hlavní plachtě a s redukovanou plochou genuy. Před třemi lety jsme tady měli s Monou III bezvětří a celých těch 160 mil do Ponta Delgady motorovali. Teď to určitě nehrozí.

Přes noc vítr slábne a přetáčí se na SW. Jarda má službu a po půlnoci mě vyvolává na palubu. Nervózně se mě ptá, co má dělat s tou obrovskou lodí, která stále pluje po našem levoboku. Je nějaká pomalá a musí být blízko, stěžuje si, neměli bychom uhnout z kurzu? Vyděšeně se rozhlížím, ale nic nevidím, jen chomáče světel vesnic, roztroušených podél pobřeží vzdálené Terceiry.

Jsem blázen já nebo Jarda?!, uvažuji nervózně. Kde tu loď vidíš?, dotírám na kormidelníka. No přece tady!, rozčiluje se jinak klidný Jarda, a ukazuje na pobřeží Terceiry. A znovu se v duchu ptám, kdo z nás se zbláznil. Trvá mi asi minutu, než pochopím, co má Jarda na mysli – a trvá mi dalších pět minut, než ho přesvědčím, že to, co vidí, jsou opravdu světla na 20 mil vzdálené pevnině a ne osvětlená lodní okénka 500 metrů od nás.

Nad ránem musíme nastartovat motor. Dopoledne se však jihozápad vrací a potměšile sílí. V jedenáct hodin je Sao Miguel před přídí, ve 14:30 máme na traverzu západní mys Pta de Ferraria. V 16:00 obeplouváme ve velkých vlnách vlnolam přístavu Ponta Delgada. Už zase duní šestka, ale tentokrát jí utečeme.

V přístavu nás jako memento mori vítají tři vraky obchodních plavidel, vyvržených na vnitřní hráz. Jedním z nich je malý tanker. Později se dovídáme, že trojice se stala obětí velikonoční větrné bouře.

Vyvazujeme se u benzínky místní mariny. 160 mil z Horty jsme upluli za 27 hodin. Vítá nás posádka Bluechipsu a po celním a pasovém odbavením nám pomáhá se zaplutím do příslušného stání.

Miloš mě informuje, že odplouvají zítra a chce, abychom jeli také. Ukazuje mi synoptickou mapu. Vítr je opravdu příhodný, přes celý severní Atlantik se táhne od Grónska spirála severozápadního až západního proudění. Jenže zatímco Miloš vidí jen směr šipek, já počítám peříčka na jejich koncích. Nikde jich není méně než dvě a půl, ale mnoho má také peříčka čtyři. Znamená to vítr od 25 do 40 uzlů, tedy od 6 do 8 °B. Na můj vkus jednorukého invalidy je to trochu moc, avšak hlavně si nedovedu představit, že by se posádka vzdala prohlídky ostrova, jehož krásy jsem jim doma vychválil. To by se vzbouřili. I když je Miloš majitel Optimistu, odmítán odplout hned následující den. Nejdříve ve středu, oponuji.

Na úterý 3. června si najímáme auto, malý Citroen AX. Počasí je odporné, nízká oblačnost, studené dešťové přeháňky, silný nárazový vítr. Z Ponta Delgady jedeme na západ po pobřežní silnici. Atlantik je kalně šedý, bíle pruhovaný stuhami pěny. Naším prvním cílem je vesnička Sete Cidades mezi jezery Lagua Azul a Lagua Verde. Jedná se vlastně o dvojkráter sopky, nyní přikrytý zrcadly jezer.

Pro mne je to nejpokojnější místo na světě . Nikde jinde nemám takový pocit bezpečí a pohody jako u jezera Lagua Azul, chráněného ze všech stran šťavnatým zeleným valem. Zde se nespěchá, zde čas nic neznamená, zde ještě má život svoji původní hodnotu. Soumračné počasí ještě zesiluje zádumčivou samostřednost krajiny, ale také její sílu vzdorovat oceánu, sice neviditelnému, avšak přesto hrozivě přítomnému. Přitom je zde všechno prosté - jako ten čistý bílý kostelík v manuelovské gotice, k němuž vede důstojné stromořadí platanů.

U Ponta de Bretanha znovu vyjíždíme na pobřežní silnici a podél severního pobřeží a přes Ribeira Grande směřujeme na východ. Navzdory špatnému počasí se před námi otevírá jeden krásnější výhled než druhý. Teprve ve východní polovině ostrova zabočujeme do vnitrozemí a sjíždíme do městečka Furnas. Také ono leží v kráteru sopky, která ještě není zcela vyhaslá. Svědčí o tom početné fumaroly přímo v městečku, z nichž tryská vařící voda a stoupají sirnaté výpary. Na svačinu se stavujeme u jezera Furnas, na jehož břehu se nachází další pole fumarol. Jarda s Petrem Šťastným se probíjejí džunglovitým lesem k opuštěné haciendě , již napolo pohlcené vegetací, a jsou uchváceni jejím romantickým vzhledem.

Je pozdní odpoledne a znovu začíná pršet, když obracíme k návratu. Zpáteční cesta vede po jižní pobřežní komunikaci přes bývalé hlavní město ostrova Vila Franca do Campo. Když zajíždíme do mariny, stmívá se. Bluechips je už pryč.

Ve středu ráno Zuzana vrací auto. Za půjčení i s kilometrovným platíme 75 dolarů.

Je čas vrátit se k námořnickým záležitostem. Předpověď, vyvěšená v recepci mariny, je špatná. Přes Atlantik se od západu žene vichřice o rychlosti 40 uzlů. Vyvrcholit má v pátek. Jsme zavřeni v přístavu jako v pasti. Nepřízeň počasí žene všechny jachtaře do jedné smečky, ulevujeme si navzájem líčením svých zážitků. Angličan z jachty Chantue, starý známý z Bermudy, byl už 200 mil z přístavu Horta na cestě do kanálu La Manche, když ho radiové varování přinutilo vrátit se na Azory. V poledne se objevuje další známý, přes jedno stání se vyvazuje rudá Chicquita. Večer připlouvá německá jachta kolem 14 metrů délky. Na cestě z Horty roztrhali jak genuu, tak hlavní plachtu. V osmičce upluli těch 160 mil za šestnáct hodin!, v pětimetrových vlnách jeli ve skluzu až 15uzlovou rychlostí.

Ve čtvrtek žádná změna. Oba Petři a Jarda si krátí dlouhou chvíli průzkumem vraků a z tankeru přinášejí suvenýry – dva díly příručky English Channel Pilot, mosazný tlakoměr ze strojovny a v hliníkové folii balené nouzové dávky potravin. Jsou to cihličky tvrdé bílé hmoty, něco jako Kalorka, která se kdysi u nás prodávala.

Všichni voláme domů. Potřebujeme pozvednout morálku, slyšet hlasy blízkých. Jdu se podívat s Petrem Jančálkem do města, ale místo po nábřeží jdu vnitřními uličkami. Nesnáším pohled na moře. Barometr klesl na rekordní úroveň 1008 mb.

V pátek vzniká něco jako výbor kapitánů. Je nás deset skipperů , kteří se skládají na dlouhodobou meteopředpověď. Vedení se ujímá onen důležitý Francouz z Bermudy, kapitán francouzské jachty Tara. Jmenuje se Bruno – je nějakým vládním úředníkem a hořekuje, že prošvihne zasedání francouzského kabinetu – a jede pro předpověď na letiště. Je na deset dní a stojí 3 000 escudos, tedy 300 escudos na jednoho. Podle ní má v sobotu dojít ke zlepšení, ale v noci ze soboty na neděli má udeřit bouře o rychlosti větru 50 uzlů. Barometr stoupá na 1012 mb. Nejsou to absolutní hodnoty, ale v naší situaci dostatečně vypovídá změna.

Celé dopoledne studuji synoptické mapy předpovědi a usuzuji, že bouři se dá ujet. Zatímco Jarda se Zuzanou nakupují, objednávám celní a pasové odbavení.

V 14:00 se odvazujeme. Chybí odhodit poslední lano z přídě, když přibíhá Bruno. Varuje mě, ať nevyplouváme, před chvíli telefonoval do Francie na Hydrometeorologický institut, který je proslulý svými atlantickými předpověďmi. Sdělili mu, ať na žádný pád neopustí Ponta Delgadu dříve než v pondělí. Předvídají větrné poryvy, které budou padat kolmo na mořskou hladinu! Po chvilce váhání nařizuji, abychom se znovu vyvázali.

V sobotu se objevuje slunce. Barometr stoupá na 1018 mb a protože je víkend, děti z místního jachtklubu horlivě trénují v přístavu na maličkých jmenovcích naší lodě. Využíváme času k údržbě, utěsňujeme novou lojovou šňůrou stevenovou hřídel, neboť už dost prosakovala.

Večer se znovu zatahuje a kolem půlnoci to v takeláži pěkně sviští. Jenže za hodinu je konec a já si vyčítám, že jsem dal na Bruna.

V neděli 8. června panuje slunečné počasí s kumulovitou oblačností, jež se rychle rozpouští. Už nemohu odplutí odkládat, do Itálie, kde máme být nejpozději do konce června, je ještě daleko. Překotvujeme k benzínce, dobíráme 80 litrů nafty, celně a pasově se odbavujeme. Jako všude na Azorech, úředníci jsou ochotní a sympatičtí. Při čekání na Zuzanu a Jardu, než se vrátí s posledním nákupem, si všímám chlapíka, který na nás toužebně shlíží z hráze.

Chtěl byste jet s námi?, ptám se ho žertem anglicky. To je můj velký sen, vyhrkne okamžitě. Má jen malý motorový člun, svěřuje se jednoduchou angličtinou, jako je ta moje, a nepřeje si opravdu nic jiného než plachtit do Evropy. Někdy není o co stát, srážím jeho nadšení, ale zřejmě marně. Mám špatné svědomí, že jsem se právě stal jeho vzorem. Přeji mu tedy, ať se mu jeho sen brzy vyplní.

Nadšeně nám mává, když přesně v poledne odrážíme od betonu benzínky. Fouká od jihozápadu do 20 uzlů. Mezi hlavami hrází s námi vyjíždí ven otevřena závodní plachetnice třídy 470. Zřejmě na trénink ve vlnách, poněvadž ji doprovází trenér na velkém gumovém člunu. Její posádka se vyzná, ti hoši dokonce vytahují spinakr a pěknými skluzy skáčou z vlny na vlnu.

Ještě jsou vidět hráze Ponta Delgady, když přichází přeháňka. Neumím si už představit, že bychom vyplouvali jinak než za deště. Poprvé za celou plavbu mám kolem čela ovázanou pásku japonských pilotů Kamikaze, kterou mi do Ameriky jako dárek poslala Darja Kawasumiová, majitelka Freelordu, s nímž jsme loni vyhráli East Mediterranean Yacht Rally 96. Opravdu nevím, pro jsem si tu pásku vzal. Význam faktu, že barometr opět spadl na 1009 mb, mi totiž zcela unikl.

**************************************************

Tip na poslední prázdninový výlet nebo na víkend

Od soboty 17. srpna až do konce září 2013 se v ondřejovském mlýně (Turkovická 159, Ondřejov) koná výstava modelů pozemní techniky z období druhé světové války v měřítku 1 : 35. Na téměř padesáti "scénických podložkách" ze sbírky Františka "Mrože" Novotného, kterého si čtenáři NP ještě možná pamatují z rubriky "Mrožoviny", jsou chronologicky zachyceny válečné situace – od dělení Polska koncem září 1939, vpádu Němců do Francie a do Sovětského svazu, bojů v Africe a stavby Atlantického valu přes ofenzívu USA v Tichomoří, postup Spojenců na Západě a operaci Bagration na Východě až k dobytí Berlína a Pražskému povstání. Celkem je vystaveno asi sto plastikových modelů obrněných vozidel, děl a nákladních automobilů, z nichž některé znají návštěvníci internetové stránky Militaria.cz z rubriky Toluenové opojení – galerie.

Tato přehlídka událostí druhé světové války v miniatuře je doplněna prodejní výstavou stavebnic a vláčků MERKUR, které budou předváděny na kolejišti v provozu a malí návštěvníci si je budou moci řídit.

Výstava s dobrovolným vstupným je přístupná každý den od 14.00 do 18.00 a mimo uvedenou dobu si lze individuální návštěvu domluvit na telefonních číslech 323 649 001 a 723 658 754.

Místo konání výstavy snadno najdete, ondřejovský mlýn leží ve vidličce turkovické a mnichovické silnice a na zahradě stojí nepřehlédnutelná námořní plachetnice.

Návštěvu výstavy můžete spojit s procházkou areálem ondřejovské hvězdárny nebo s výletem do okolních krásných lesů, eventuálně v klidu a s předstihem výhodně nakoupit vánoční dárky pro své ratolesti.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.