18.4.2024 | Svátek má Valérie


AMBASÁDA: Proč tolik povyku ve Velké Británii?

20.10.2022

Britská premiérka Liz Truss prohlásila, že chce přesunout britské velvyslanectví z Tel Avivu do Jeruzaléma.

Když bývalý americký prezident Donald Trump podobně navrhl přesunutí americké ambasády, liberálové napříč Amerikou běsnili. Předpovídali, že výsledkem takového přesunu bude Armagedon. Celý arabský svět prý povstane a na Blízkém východě propukne otevřený válečný konflikt. Přemístění amerického velvyslanectví poškodí ne-li zničí veškeré vyhlídky k míru na Blízkém východě.

Nic z toho se nakonec nestalo. Místo toho došlo k přesnému opaku. Ambasáda byla přestěhována v květnu 2018. V září 2020 byly podepsány historické Abrahamovy dohody mezi Izraelem a státy Perského zálivu, které přispěly k míru mezi Izraelem a Araby více než cokoli jiného v průběhu minulého století.

Přesto Trussova aspirace vyvolala v Británii podobnou hysterii. Zatímco hlavní zastupitelská organizace britských Židů, Rada poslanců, uvedla, že doufá, že k přesunu velvyslanectví dojde, zahraničněpolitický establishment spolu s některými britskými levicovými Židy se zhrozil.

Labouristická poslankyně Naz Shah poslala Truss dopis, v němž varovala, že přesun britské ambasády by se mohl stát „katalyzátorem nekontrolovatelných katastrofických událostí“. Podobně levicová židovská skupina Jachad tvrdila, že přesun „by mohl vyvolat protesty a násilí“ a Velká Británie by takové „běsnění“ nemusela ustát.

Jaké jsou jejich důkazy pro takovou předpověď? Žádné nejsou.

Přesto je britský establishment „na nohou“. Arcibiskup z Canterbury Justin Welby vyjádřil „znepokojení“ nad tímto krokem „předtím, než bude dosaženo vyjednaného urovnání mezi Palestinci a Izraelci“. Kardinál Vincent Nichols, nejvyšší katolický duchovní v zemi, prohlásil, že přemístění velvyslanectví by „vážně poškodilo jakoukoli možnost trvalého míru v regionu“. Vzhledem k neochvějnému odmítavému postoji, násilí a podněcování ze strany palestinských Arabů je představa, že by mírové urovnání jinak přicházelo v úvahu, naprosto iluzorní.

Blud je však ještě hlubší. Mnozí z těch, kteří tento plán odmítají, se zřejmě domnívají, že přesun velvyslanectví do Jeruzaléma by zmařil „dvoustátní řešení“ a upevnil by údajný „zábor východní části města Izraelem“.

H. A. Hellyer z Royal United Services Institute a Carnegie Endowment for International Peace v deníku The Guardian napsal: „Přesunutí velvyslanectví do Jeruzaléma by znamenalo uznat izraelskou invazi a okupaci východního Jeruzaléma za legitimní“.

Avšak to je naprostý nesmysl. Stejně jako americké velvyslanectví by se i britský ekvivalent nacházel v západní části města a byl by pro status východního Jeruzaléma naprosto irelevantní.

Skutečným důvodem námitky je obsedantní a mylné přesvědčení zahraničněpolitického establishmentu, že Izrael vůbec není oprávněn prohlašovat Jeruzalém za své hlavní město.

Je tomu tak proto, že v plánu rozdělení Palestiny z roku 1947, zakotveném v rezoluci OSN č. 181, která navrhovala rozdělení země na stát židovský a arabský, byl Jeruzalém označen jako corpus separatum ve zvláštním mezinárodním režimu, který měla spravovat OSN.

Spojené království pro rezoluci nehlasovalo, ale zdrželo se hlasování. Představa, že tento status Jeruzaléma je v současnosti směrodatný, je však absurdní, protože celý plán rozdělení byl Araby odmítnut.

Jak napsal profesor mezinárodního práva Eugene Kontorovich, klíčovou doktrínou mezinárodního práva, která určuje hranice státu, je uti possidetis juris (“jak ti náleží podle práva“). Podle této zásady byly hranicemi Izraele v okamžiku vyhlášení nezávislosti hranice mandátní Palestiny - což zahrnovalo celý Jeruzalém i Judsko a Samaří.

Kontorovič v roce 2019 napsal: „OSN ve svých tisících opačných rezolucí tuto zásadu flagrantně ignoruje.“ Nejenže rezoluce č. 181 byla nezávazným doporučením, ale „jelikož byla Araby odmítnuta, nebyla nikdy realizována a ve skutečnosti nevedla k rozdělení mandátu“.

Snad nejvíce překvapivě špatně informovaná reakce na navrhovaný přesun ambasády přišla od bývalého předsedy Konzervativní strany a bývalého ministra zahraničí Williama Haguea. V deníku The Times napsal: „Jednalo by se o porušení rezolucí Rady bezpečnosti OSN jedním z jejích stálých členů, porušení dlouhodobého závazku usilovat o dva státy pro Izraelce a Palestince a sblížení Británie v zahraničních záležitostech s Donaldem Trumpem a třemi malými státy spíše než s celým zbytkem světa.“

Ovšem to je chybný postoj ve všech ohledech. Žádná rezoluce Rady bezpečnosti nebrání Spojenému království ani žádné jiné zemi zřídit v Jeruzalémě své velvyslanectví. Nemělo by to žádný vliv na vytvoření palestinského státu, jehož hlavní město by se i nadále mohlo nacházet ve východním Jeruzalémě.

Ale možná nejvýmluvnější - a nejrozpačitější - byl Haagův bezdůvodný výpad vůči Trumpovi.

Americké velvyslanectví nebylo Trumpovou „osobní trofejí“. Bylo to velvyslanectví Spojených států, jejichž byl prezidentem. Jeho přesun do Jeruzaléma byl politikou americké vlády.

Dalo by se očekávat, že Hague, bývalý ministr zahraničí, to pochopí. Tvrzení, že přesun britského velvyslanectví by ladil s Trumpem“, je fráze, která je spojena s těmi, kdo projevují takovou posedlost Trumpem, že v duchu jaksi popírají, že by kdy byl vlastně prezidentem.

Málokdo očekává, že britská ambasáda bude skutečně přesunuta. Vzhledem k chaosu, který Truss zachvátil od chvíle, kdy se stala premiérkou, a vzhledem k finanční krizi a propadu voličské podpory vyvolané její hospodářskou politikou, jež v současné době hrozí jejím pádem dříve, než bude mít nějaký vliv nad svou vládou Downing Street, se totiž zdá, že přesun velvyslanectví bude sotva prioritou.

Pokud by k tomu však došlo, byla by to nejen obrovská podpora pro Izrael. Znamenalo by to také dramatickou změnu v britské politice.

Na rozdíl od USA, kde navzdory relativně chladnému postoji různých prezidentů k Izraeli zůstává křesťanská podpora velmi silná, byl postoj Británie k židovskému státu vždy v lepším případě nejednoznačný a v horším případě - jako v mandátní Palestině - aktivně nepřátelský.

Přesunem velvyslanectví by se nejen začal napravovat ostudný postoj Británie k Izraeli. Zároveň by se tím podpořila věc míru.

Jediným důvodem, proč tento staletý konflikt pokračuje, je to, že tzv. Palestinici odmítli řešení dvou států. Opakovaně odmítli nabídku vlastního státu, protože jejich cílem není palestinský arabský stát, ale likvidace Státu Izrael.

Jejich hlavní zbraní k dosažení tohoto pekelného cíle bylo odmítnutí Velké Británie a dalších západních zemí uznat skutečný program palestinských Arabů a místo toho jim poskytovat finanční prostředky, výcvik a diplomatické uznání.

Jinými slovy, Británie a ostatní západní země podněcovaly, odměňovaly a udržovaly válku proti Izraeli tím, že souhlasily s morálně zkrachovalým tvrzením, že palestinští Arabové mají nárok na vlastní stát, ačkoli jejich skutečným cílem je využít tento stát jako prostředek ke zničení Izraele.

Přesunem ambasády by Truss, která se sama označuje za „velkou sionistku“, naznačila konec hanebné britské kapitulace před lží a vydíráním palestinských Arabů.

Právě proto došlo k takové reakci. Zatímco průměrný britský občan nemá na Izrael tak či onak vyhraněný názor, britské levicové elity Izrael nenávidí v měřítku, které v USA prostě neexistuje.