Její Veličenstvo královnu Alžbětu II. jsem osobně nikdy nepotkal. I když jsem kvůli tomu byl ochotný udělat skutečně maximum. Její Protokol mi ovšem neumožnil na to ani pomyslet. Nejsem urozeného rodu a původu. Ani čímkoliv výiímečný natolik, abych ji mohl zaujmout. Vlastně jsem jen tak trochu přidrzlý, jak říkávala na gymplu naše latinářka. To je nejspíš to jediné, co mám společného s poddanými z Jejího království, mezi které rozhodně nepatřím. Jsem prostě jen obyčejný muž ze země granátových jablek a kamenů, které si tak oblíbila.

Tímto konstatováním jsem překonal nezbytnou etapu vymezenou pro všechny z UK i z Commonwealthu představovací frází: How do you do? Takže mohu snad s jejich dovolením přejít k tomu, co mám na srdci: Co já se za Jejím Veličenstvem naběhal!

Vybavilo se mi to všechno zase až teď, kdy na mě vykukujete bez nadsázky doslova na každém e-kroku.Takže se pomalu bojím jít i na toaletu... Z dob, kdy se ta moje úchylka projevovala naplno (během 20-ti let praxe novináře), mám v zásobě pár cenných vzpomínek, které spadají do kategorie: veselé historky z natáčení. (Sám je řadím do sbírky Zpěvů starého zbrojnoše – veterána vyřazeného z bitevních řad před 20-ti lety.) Jen dodám, že jsem si vůči Ní nikdy nepřipadal jako zpravodaj či dokonce paparazzi, spíš jako student s rudýma ušima – prostě zamilovaný do svého idolu. Jak jinak charakterizovat člověka, co Ji vlastně šmíroval.

Jednou se mi dokonce podařilo proniknout až k Ní před dům, tj. na Její dvůr. Dostal jsem se tenkrát prostě až za Její plot, a to při přehlídce královské gardy, kterou prováděl na počest Jejího hosta Její manžel. Tenkrát jsem se stal očitým svědkem nezapomenutelného momentu, který mě vytrhnul ze zevlování do Jejích oken (i za všech úvah o vévodovi z Buckinghamu, kterého jsem znal dobře už od svých klukovských let).

To když se během slavnostního defilé po červeném koberci Její čestný host ztratil a zabloudil v lese urostlých těl švarných červenokabátníků ze Skotska, s vysokými černými chlupaticemi z medvědích kůží na hlavách. Vytvářeli tak nepřehledný „porost“, že v něm tenkrát Její host ztratil cestu. A nebýt neohroženého zásahu ze strany Jejího muž, byl by tam bloudil ztracený snad dodnes.

Princ Filip osobně Jejího hosta tehdy doslova zachránil před mými očima, a to s odvahou a maximální duchapřítomností. Obojí projevil vzápětí poté, kdy se v jeho očích odrazila hrůza, kam se mu ten vzrůstem drobný ale duchem nezměrný, člověk ztratil. Na ten okamžik v jeho pohledu se nedá zapomenout. Zračilo se v něm zcela neskrývaně naprosté nepochopení situace, co odpovídalo modré barvě krve rodu, která proudila Jejímu manželovi v žilách: Kam zmizel? Teď tu byl!

Stalo se v březnu ´92. Pak v červnu ´94 jsem ten svůj platonický vztah k Jejímu Veličenstvu okořenil dalším pokusem v rámci profesního stalkingu, jak se u nich o mojí úchylce říká. Za svoji vytrvalost jsem byl tenkrát konečně odměněný. Strávil jsem spolu s ní celou noc - Ona na svojí jachtě cestou z přístavu Southampton, já za volantem služebního auta. Oba jsme vyjížděli z Londýna, cílem byla Omaha Beach v Normandii.

Její Veličenstvo královnu Alžbětu II. jsem osobně nikdy nepotkal. I když jsem kvůli tomu byl ochotný udělat skutečně maximum. Její Protokol mi ovšem neumožnil na to ani pomyslet. Nejsem urozeného rodu a původu. Ani čímkoliv výiímečný natolik, abych ji mohl zaujmout. Vlastně jsem jen tak trochu přidrzlý, jak říkávala na gymplu naše latinářka. To je nejspíš to jediné, co mám společného s poddanými z Jejího království, mezi které rozhodně nepatřím. Jsem prostě jen obyčejný muž ze země granátových jablek a kamenů, které si tak oblíbila.

Tímto konstatováním jsem překonal nezbytnou etapu vymezenou pro všechny z UK i z Commonwealthu představovací frází: How do you do? Takže mohu snad s jejich dovolením přejít k tomu, co mám na srdci: Co já se za Jejím Veličenstvem naběhal!

Vybavilo se mi to všechno zase až teď, kdy na mě vykukujete bez nadsázky doslova na každém e-kroku.Takže se pomalu bojím jít i na toaletu... Z dob, kdy se ta moje úchylka projevovala naplno (během 20-ti let praxe novináře), mám v zásobě pár cenných vzpomínek, které spadají do kategorie: veselé historky z natáčení. (Sám je řadím do sbírky Zpěvů starého zbrojnoše – veterána vyřazeného z bitevních řad před 20-ti lety.) Jen dodám, že jsem si vůči Ní nikdy nepřipadal jako zpravodaj či dokonce paparazzi, spíš jako student s rudýma ušima – prostě zamilovaný do svého idolu. Jak jinak charakterizovat člověka, co Ji vlastně šmíroval.

jednou se mi dokonce podařilo proniknout až k Ní před dům, tj. na Její dvůr. Dostal jsem se tenkrát prostě až za Její plot, a to při přehlídce královské gardy, kterou prováděl na počest Jejího hosta Její manžel. Tenkrát jsem se stal očitým svědkem nezapomenutelného momentu, který mě vytrhnul ze zevlování do Jejích oken (i za všech úvah o vévodovi z Buckinghamu, kterého jsem znal dobře už od svých klukovských let).

To když se během slavnostního defilé po červeném koberci Její čestný host ztratil a zabloudil v lese urostlých těl švarných červenokabátníků ze Skotska, s vysokými černými chlupaticemi z medvědích kůží na hlavách. Vytvářeli tak nepřehledný „porost“, že v něm tenkrát Její host ztratil cestu. A nebýt neohroženého zásahu ze strany Jejího muž, byl by tam bloudil ztracený snad dodnes.

Princ Filip osobně Jejího hosta tehdy doslova zachránil před mými očima, a to s odvahou a maximální duchapřítomností. Obojí projevil vzápětí poté, kdy se v jeho očích odrazila hrůza, kam se mu ten vzrůstem drobný ale duchem nezměrný, člověk ztratil. Na ten okamžik v jeho pohledu se nedá zapomenout. Zračilo se v něm zcela neskrývaně naprosté nepochopení situace, co odpovídalo modré barvě krve rodu, která proudila Jejímu manželovi v žilách: Kam zmizel? Teď tu byl!

Stalo se v březnu ´91. Pak v červnu ´94 jsem ten svůj platonický vztah k Jejímu Veličenstvu okořenil dalším pokusem v rámci profesního stalkingu, jak se u nich o mojí úchylce říká. Za svoji vytrvalost jsem byl tenkrát konečně odměněný. Strávil jsem spolu s ní celou noc - Ona na svojí jachtě cestou z přístavu Southampton, já za volantem služebního auta. Oba jsme vyjížděli z Londýna, cílem byla Omaha Beach v Normandii.

Pamatuji si to přesně - moje žena měla zrovna narozeniny. Až na pláž jsem se za Jejím Veličenstvem nedostal, i když jsem na poslední kilometry z Cherbourgu (až do Brestu) měl policejní doprovod s houkačkami - podruhé při jízdě ve Francii. Tenkrát kvůli prezidentu Clintonovi, určitě by si na něj vzpomněla. Zrovna probíhaly za Její účasti oslavy 50. výročí vylodění Spojenců, resp. otevření 2. fronty v Evropě proti hitlerovskému Německu.

Jo, to byly časy. Mohl jsem si tehdy o tom alespoň povídat se svými známými, co měli víc štěstí a byli u toho osobně. Říkali mi: Je to taková milá babča...

No, už to všechno odnesl čas i s mojí možností se s Ní někde setkat. Nebylo mi to prostě souzeno. A teď už to tomu studentíkovi definitivně nevyjde. Resp. zůstane to jednou provždy maximálně v jeho představách. Její nedotknutelnost je od teď chráněna Nejvyšším Protokolem.

Na mém vztahu k Ní to ale vůbec nic nezmění. Jistotu, že se potkáme, sice pořád nemám (i když základní podmínku jednou splním určitě). Ale už mi to zase až tolik nevadí. Ostatně, k platonické lásce taková nejistota přeci patří. Navíc žádný protokolář ani protokolista mi nemůže nijak zabránit v uložení zmíněných momentek do osobního alba.

Ani v tom, že Jí chci poslat to nejcennější z pokladů, co každý člověk má – vzpomínku.

Třeba jen tichou a se vší úctou…

R.I.P.