Základem pro mezilidské vztahy, kolektivní identitu a rozdíly mezi Afghánci byly vždy rodinné vazby a z nich se tvořící klany, kmeny, rody, jazykové skupiny, nábožensko-sektářské skupiny a národnosti.

Moderní pojetí národa zde položil základy islám a afghánský jazyk paštština - paštu. Jazyk paštu byl úředně vyhlášen v rámci ústavy státním jazykem v roce 1937, kdy nahradil do té doby rozšířenou perštinu.

Krátce poté, co Rusové do Afghánistánu poslali svá vojska, aby podpořili komunistický režim nastolený v Kábulu, byl podél afghánsko-pakistánských hranic založen řetěz religiózních škol, které měly za cíl vytvořit silnou skupinu religiózně orientovaných studentů, kteří měli asistovat afghánským mudžáhidům ve vyhnání sovětských armádních sil.

Madrasy (Madrasy nelze z žádného hlediska považovat za školy. Jsou to instituce na vymývání mozků, výrobny mechanických recitátorů arabských textů, jimž ani sami nerozumí.) se postupně rozšířily po celém Afghánistánu a výuku v nich zajišťovali učitelé afghánského i pakistánského původu. Každá z těchto škol měla dvanáct tříd a studenti zde mohli studovat v každém svém věku. Do výuky patřilo doslovné učení Koránu, správná výslovnost veršů, interpretace Koránu, život a činy Proroka, filozofie, matematika, astronomie, rozšiřování víry a nakonec povrchní znalost moderních předmětů. Počet studentů v rámci jednotlivých škol se lišil v řádech stovek. Některé školy tak měly pouhých 15 studentů, zatímco ty největší rekrutovaly až na 2000 studentů.

Do té doby neznámé a do konfliktu nezačleněné paštunské kmenové svazy s podporou Pákistánu vyzbrojily absolventy a studenty vysokých škol, kteří se poté během války začali označovat slovem tálibán.

V roce 1994 se na paštunské straně začal rychle prosazovat Tálibán. V prvé fázi přinesl určité sjednocení protivládních sil, v druhé fázi, když se v jeho vedení definitivně prosadili radikální islamisté, pak Tálibán získal finanční i vojenskou podporu od radikálních islámských kruhů ze zahraničí.

V roce 1995 zahájilo hnutí mohutnou ofenzívu a začalo vytlačovat vládní síly na sever.

Velkou cenu pro táliby pak měla pomoc Usámy bin Ládina, který jim poskytl rady, finance i své vycvičené mudžáhidy. Proti kombinaci všech těchto faktorů se už vláda udržet nemohla.

Kábul musel být vyklizen 26. září 1996 a o den později byla ustavena vláda Tálibánu.

Tálibán v zemi zavedl totalitní stát založený na radikální verzi islámského práva šaría, zpřísněného navíc o některé staré paštunské zvyky.

Celkový význam a pojem Tálibánu – kdo jsou, co reprezentují – byly pro vnější svět z důvodu nadměrného utajení těžko srozumitelné.Političtí představitelé i samotná politická struktura zůstaly mimo dosah jakýchkoliv analýz.

Tálibán nevydával politická prohlášení, nepořádal pravidelné tiskové konference, neměl žádný oficiální ideový program. Kvůli zákazu fotografování a televizního vysílání dokonce i samotní Afghánci neznali podobu svých religiózních vůdců, kteří kompletně pozměnili jejich život. Umar se nikdy nesetkal s nemuslimem a pro západní společnost zůstal zahalen tajemstvím.

Muhammad Umar je etnický Paštun, narozený pravděpodobně roku 1959 v Nudáhu, malém městečku poblíž Kandaháru v jihovýchodním Afghánistánu. Již v mládí přišel o otce a sám se musel starat o rodinu. Když byl Afghánistán pod sovětskou okupací, Umar byl jeden ze členů odboje proti Sovětům.

O Umarově životě toho není moc známo. V rodné obci se stal muslimským učitelem v místní náboženské škole, později bojoval proti sovětské okupaci a v této době při šel o pravé oko.

Tajemný samotářský vůdce Talibanu mulla Umar je jedním z nejhledanějších lidí světa. Uniká mnoho let od svržení Talibanu v Afghánistánu .

Tálibán uvalil přísný zákaz všech náboženskými tradicemi zakázaných aktivit. Škodlivý účinek byl tak shledán nejen u alkoholu, drog, lichvy a hazardu, ale i u všeho, co dříve Afghánistán přibližovalo západnímu světu.

Zakázán byl západní styl oblékání, hudba, tanec, britské a americké účesy, nošení dlouhých vlasů, holení vousů, dámské boty na vysokém podpatku, módní časopisy, fotografie, fotografování v autech, praní ve veřejných studnách, malby, sochy, magie a všechny další aktivity, které dle vládních religiózních představitelů mohly vést k hazardu či vyrušení od modliteb.

Za oběť tohoto extrémního výkladu islámu padlo mnoho vzácných kulturních památek, zejména soch, které byly s odkazem na poslední zmíněné pravidlo systematicky ničeny.

Asi nejznámější obětí tohoto vandalství byly dvě monumentální sochy Buddhů v Bámjánském údolí, pocházející z 5. - 6. století. Země se stala vyloženě nebezpečnou pro cizince křesťanské víry, neboť za křesťanskou misijní činnost byla trestem smrt a tálibové si pod tímto pojmem představovali leccos.

V čele státu stanul mullá Muhammad Umar a jeho poradci. V zemi byly zavedeny tradiční tresty - veřejné popravy, bičování, ukamenování a utínání končetin. Byla zavedena celá řada zákazů - muži se nesměli holit, byla zakázána hudba, televize, sportovní zápasy, ženy musely být na veřejnosti zcela zahalené, nesměly chodit samy a nesměly pracovat, bylo zakázáno vytvářet nebo vlastnit podobizny lidí a zvířat.

Kandahár se tak stal de facto hlavním městem Tálibánem spravované části Afghánistánu. Dle úředníků OSN zůstával Umar vždy v pozadí a v každém vyjednávání byl zastupován jinými členy své skupiny.

Samotná vládní rada byla kromě vrchního tálibánského religiózního představitele mully Muhammada Umara tvořena deseti představiteli.

V Tálibánem kontrolovaných oblastech nefungovala žádná ze struktur známých v moderních státních zřízeních - ministerstva, vládní úřady, celá úřední soustava, organizovaná armáda i policejní složky.

Tálibán se tak významným způsobem odlišuje od mnoha existujících nedemokratických režimů, jejichž politická struktura byla i přes značná omezení a mezery oficiálně nejen proklamována, nýbrž i vytvořena.

Tálibán, který měl svoji mocenskou základnu v jižní konzervativnější části země, chápal jako svoji hrozbu zejména v populaci Kábulu, která byla v jeho očích nositelem liberalismu.

Tálibánský režim svrhla americká vojenská intervence (její síly zcela ovládly Kábul 13. listopadu 2001), přičemž jako pozemní síly byly krom amerických a britských jednotek využity síly Severní aliance složené zejména z Tádžiků a Uzbeků.

Tálibán po pádu své vlády v Afghánistánu v roce 2001 přesunul část svých aktivit do pákistánského pohraničí, odkud se ho tamní armáda snaží po léta marně vytlačit. Jen od roku 2007 do počátku roku 2009 na severozápadě Pákistánu zahynulo při násilnostech asi 1300 civilistů a své domovy opustilo asi 500 tisíc lidí.

Pákistánské a americké tajné služby ISI a CIA dopadly při tajné operaci v únoru 2010 v Pákistánu muže číslo dvě hnutí Taliban Abdula Baradara. Je nejvyšším členem Talibanu dopadeným od začátku války v Afghánistánu a také někdejším blízkým spolupracovníkem šéfa Al-Kajdy Usámy bin Ládina.

Proč je mulla Baradar pro Američany tak cenný? Podle zpravodaje BBC je to právě on, kdo osnuje operace Talibanu, a to po finanční i taktické stránce. Je také architektem gerilové války Talibanu na horké hranici mezi Pákistánem a Afghánistánem.

Baradar zřejmě také přišel s taktikou pokládání nástražných bomb, které nyní komplikují tažení jednotek na jihu afghánské provincie Hílmand.

Vůdce Talibanu, který se původně zajímal pouze o vytvoření islámského státu v Afghánistánu, začala fascinovat myšlenka panislámského kalifátu.

Mulla Umar, který užívá titul "vůdce věřících Afghánského islámského emirátu", prosazoval nejortodoxnější podobu sunnitského směru islámu včetně vedení svaté války (džihádu) proti nepřátelům islámu, a to v muslimském i ostatním světě.

Není však jasné, nakolik je dnes Taliban homogenním hnutím. V Afghánistánu i Pákistánu operují skupiny hlásící se k Talibanu, ale působící přitom nezávisle na jakémkoliv centrálním vedení.

Podle afghánské vlády je největším problémem otevřená hranice s Pákistánem, protože právě na pákistánské straně má Taliban úkryty a výcvikové tábory.

V poslední době jde o určitý posun – snahu o větší centralizaci Talibanu a zároveň o poučení se z chyb minulosti, které vedly k likvidaci skupin hlásících se k Al Kajdě v Iráku.

Nevybíravé chování k místní populaci, vraždění vesničanů a jejich vydírání totiž nakonec vedlo k tomu, že se kmeny obrátily proti teroristům, spojily se s Američany a teroristy zlikvidovaly či vyhnaly.

Povstalci mají výhodu v tom, že dobře znají prostředí, jsou s ním spjati a patří k místním tradičním strukturám.

Naopak "cizinci" získávají podporu obyvatelstva komplikovaně, protože jsou na ně kladeny vysoké naděje, které se nedají splnit v takovém rozsahu a v tak krátké době, takže následuje deziluze.

Taliban se zřejmě obává, že jeho brutální chování k místnímu obyvatelstvu a zároveň změna chování Západu s cílem zajištění základních potřeb obyvatelstva povede ke ztrátě podpory Afghánců, bez které hnutí nemůže existovat.

Ačkoli Spojené státy nikdy Tálibán jako vládu Afghánistánu neuznaly, a tudíž navzájem nenavázaly žádné diplomatické styky, tlumočily mu po zářijových útocích své požadavky prostřednictvím pákistánské vlády.

Součástí požadavku bylo vydání všech představitelů Al-Káidy, kteří se skrývaly na afghánském území, propuštění všech zahraničních obyvatel včetně amerických občanů, které Tálibán nespravedlivě uvěznil, ochrana zahraničních novinářů, diplomatů a humanitárních pracovníků v zemi, permanentní a okamžité uzavření všech teroristických výcvikových táborů a vydání všech členů teroristických skupin včetně jejich příznivců příslušným autoritám, umožnění Spojeným státům plný přístup do teroristických výcvikových táborů, aby se američtí pozorovatelé ujistili, že již nadále neoperují.