V Německu, stejně jako ve většině evropských zemích, je zakázané popírat, schvalovat nebo ospravedlňovat holocaust, ale rozhořčení, které vyvolaly nejnovější výroky palestinského prezidenta Mahmúda Abbáse, se zdá být poněkud neupřímné.

V Berlíně na setkání s německým kancléřem Olafem Scholzem, který stál po jeho boku, byl Abbás dotázán na svůj podíl na masakru 11 izraelských olympioniků v Mnichově v roce 1972 a na to, zda by se měl při padesátém výročí tohoto neslavného zločinu omluvit. V odpovědi mluvil anglicky, aby nebylo pochyb o tom, co tím myslel - řekl: „Jestli se chceme vracet k minulosti, tak do toho. Mám na mysli 50 vražd, které Izrael spáchal... 50 masakrů, 50 vražd, 50 holocaustů.“

Tento bezohledný a pomlouvačný výrok si samozřejmě zaslouží tvrdé odsouzení. Již bývalý izraelský premiér Yair Lapid zcela správně odpověděl, že Abbásovo lživé tvrzení, že židovský stát spáchal „holocausty“, když stál na německé půdě, „je nejen morální ostudou, ale i zrůdnou lží. Během holocaustu bylo zavražděno šest milionů Židů, včetně jednoho a půl milionu židovských dětí. Historie mu to nikdy neodpustí.“

Další odsudky, například Scholzův, který ke své hanbě Abbásovi neodporoval, když tato slova pronesl v jeho přítomnosti, byly rovněž rozzlobené a zcela oprávněné.

Ale hněv kvůli tomu se zdá být podivně nemístný a také poněkud pokrytecký, zvláště když přichází od těch v Izraeli, Evropě a Spojených státech, kteří vynaložili tolik energie a času na to, aby Abbáse prosadili jako partnera pro mír a snažili se ho nejen uklidnit, ale i tlačit na Stát Izrael, aby vyhověl každému jeho požadavku.

Neobsahovala ani omluvu, ale spíše tvrzení, že Abbás měl na mysli „masakry“ Palestinců spáchané Židy od „Nakby“ - založení Izraele.

Abbás má k této problematice hluboký osobní vztah, neboť jeho doktorská práce, kterou napsal během studia na Univerzitě Patrice Lumumby v Moskvě, byla dlouhým elaborátem, ve které popíral holocaust, s názvem „Druhá strana: Tajný vztah mezi nacismem a sionismem“., v níž se zabýval domnělým tajným vztahem mezi sionisty a nacisty. Za tento hanebný text se také nikdy neomluvil.

Sedmaosmdesátiletý Abbás působil jako pobočník šéfa Organizace pro osvobození Palestiny Jásira Arafata, který byl zároveň šéfem strany Fatah, kterou nyní vede. Abbás hrál v teroristické síti řadu rolí, mimo jiné organizoval financování jejích zvěrstev, jako byl například masakr v Mnichově.

Na rozdíl od svého šéfa dával Abbás přednost korporativnějšímu image. To mu dobře posloužilo, když v roce 2004 po Arafatově smrti převzal vedení Fatahu. V následujícím roce vyhrál volby na čtyřleté období jako prezident P.alestinské autonomie. Jelikož odmítl uspořádat další volby – z obavy, že by byl poražen islamisty z teroristické skupiny Hamas, která vládne v pásmu Gazy -, slouží Abbás v současné době již 18. rok tohoto čtyřletého funkčního období.

Bývalý prezident George W. Bush, šokovaný četnými masakry Izraelců během druhé intifády, - palestinské teroristické války, která byla Arafatovou reakcí na izraelskou nabídku míru a nezávislého Palestinského státu na summitu v Camp Davidu v roce 2000, přerušil vztahy s Palestinskou autonomní oblastí, ale po Arafatově odchodu byl prezident přesvědčen, že Abbás bude vhodným mírovým partnerem, kterého tzv. Palestinci již dlouho potřebovali, a pomoc do Palestinské autonomní oblasti znovu obnovil.

Abbás byl vším možným, jen ne politikem, se kterým by šlo uzavřít jakýkoliv mír.

Abbás stejně jako Arafat rozhodně odmítl uznat a dodnes omítá legitimitu židovského státu, ať už by jeho hranice byly stanoveny kdekoli.

Když tehdejší izraelský premiér Ehud Olmert v roce 2008 nabídl ještě velkorysejší návrh pro Palestinský stát, Abbás stále nebyl ochoten říci „ano“ této mírové iniciativě, protože mír po boku Izraele nikdy nebyl jeho cílem. Přestože se Obamova administrativa během osmi let svého působení snažila naklonit diplomatické podmínky na stranu Palestinců, Abbás jednání nadále torpédoval. Nebyl ochoten jednat ani s Trumpovou administrativou.

Namísto reformy Palestinské samosprávy, jak Spojené státy americké a jejich evropští spojenci doufali, Abbás znásobil Arafatův postoj neústupnosti. To znamenalo, že jím kontrolovaná oficiální palestinská média a vzdělávací systém nadále podněcovaly násilí a nenávist vůči Židům a Izraeli.

Zatímco Abbás občas před západním publikem vykládal, že chce mír, neustále palestinské Araby poučoval o nutnosti zvrátit Balfourovu deklaraci z roku 1917 a o nelegitimitě Izraele, a stejně jako již zemřelý palestinský pronacistický kolaborant muftí Hajj Amin al Husseini tvrdil, že Židé plánují zničit mešity na Chrámové hoře (konkrétně Al-Aksá), čímž popíral historické spojení Židů s Jeruzalémem a jeho svatými místy. Dokonce prohlásil, že „špinavé židovské nohy“ by neměly znesvěcovat svatá místa ve městě, což pomohlo podnítit takzvanou „intifádu nožů“.

Abbás hraje dvojí hru, protože zároveň umožňuje bezpečnostní spolupráci s Izraelem. Je však třeba mít na paměti, že tím Izraelcům umožňuje zaručit svou bezpečnost před hrozbami ze strany zabijáků Hamásu a Palestinského Islámského džihádu.

Abbás spolu se svou rodinou a přáteli zbohatl na rozkrádání obrovské finanční pomoci, která na palestinské území proudí z celého světa. Díky jeho předstíraného naléhání na mír Fatah politicky neprohrál s Hamásem v bizarní palestinské politické kultuře, v níž násilí a krveprolití zajišťují legitimitu. Je to však jeho korupce, která zdiskreditovala jeho vládu, a důvod, proč se obává uspořádat další volby.

V tuto chvíli není pochyb o tom, že Abbás udělal pro zneužívání a udržování utrpení svého lidu více než cokoli, z čeho falešně obviňuje Izrael. Je to kariérní zločinec a jeho berlínské prohlášení je jen další z dlouhé řady urážlivých výroků a gest.

Nic také nenasvědčuje tomu, že by jeho odmítání míru bylo něčím jiným, než co od něj nebo jeho případného nástupce chtějí Palestinci, jejichž národní identita je neoddělitelně spjata se stoletou krvavou válkou proti sionismu.

Pokud ho celoživotní nenávist, zločin a korupce nediskreditovaly v očích těch, kteří ho nadále nazývají „umírněným“ a preferovaným mírovým partnerem Izraele, proč by někdo očekával, že to změní jeho řeči o holocaustu?

Nebude mu to bránit v tom, aby se k němu choval s respektem prezident Joe Biden a řada dalších zahraničních lídrů, kteří ho považují za sobě rovného a kteří pravidelně vyvíjejí tlak na Stát Izrael, aby ho obměkčili. Nikdo z nich neprojevil ochotu jít ve stopách bývalého prezidenta Donalda Trumpa, který rozzlobeně požadoval, aby Abbás přestal financovat terorismus v podobě programu „pay to slay“- „placení za zabití“.

Viděno z této perspektivy je těžké pochopit, proč se vůbec někdo obtěžuje vyjadřovat rozhořčení nad tím, co Abbás v Berlíně pravil. Jde o to, že pokud někdo chce, aby Izrael učinil nebezpečné ústupky takové osobě, pak je zbytečné ztrácet čas odsouzením Abbáse, který říká tak hrozné věci. Jeho činy jsou mnohem horší než jeho slova a ti, kdo nadále požadují, aby se s ním zacházelo jako s hlavou státu, nejsou nic jiného než pokrytci.