Vždy jsem měl rád podivíny. Ale James – toho snad bylo i na mě moc.

Byl původem Maďar; jeho rodiče po ruské invazi utekli do New Yorku a já se nikdy nedozvěděl, jestli i s malým Jamesem, nebo se jim chlapec narodil až tam. Protože James se vydával za Skota a kdyby o tom někdo pochyboval, jako to jednou zkusil jeden skutečný rodák z Edinburghu, James byl ochoten se poprat. Přitom bylo zřejmé, že James chodil do školy v Americe. Slovní zásoba i gramatika tomu nasvědčovaly, ale ne tak jeho přízvuk a výslovnost. Ten těžký přízvuk byl údajně skotský a mnozí tomu věřili, kromě rozených Skotů. A já přemítal, co se mu to v životě stalo, že cítil takovou potřebu svůj životní příběh falšovat.

Poprvé jsem Jamese potkal v šachové kavárně, kam jsem chodíval s mým kamarádem. Také podivínem, ale docela jiného druhu. Ten tam byl vítaný a oblíbený, možná právě pro to své bodré a přátelské podivínství, zatímco James byl přijímaný přinejlepším chladně. Můj přítel byl snad jediný, kdo mu věnoval trochu vřelosti. Já se o to snažil, ale nějak mi to nešlo. Dráždil mě i jeho styl hry. Zaměřoval se na neobvyklá, někdy až provokativní zahájení a chytáky, které svými neobvyklými tahy soupeřům naznačovaly, že James buď šachy moc neumí, nebo soupeři pohrdá, nebo oboje. A když se někdo dal nachytat, a zejména když chtěl Jamese za tu zpupnost „ztrestat“, James často slavil vítězství, které bral jako pokoření soupeře. Jednou, řádně zpivněný, přiznal, co už jsem dávno podezíral: že to pokoření soupeře a soupeřův občasný zahanbený hněv ho snad baví na hře nejvíc. A já přemítal, co se mu to v životě stalo, že už si nedokáže hrát jen tak, pro radost.

Ostatně, tak bral i tenis, který hrával dopoledne. Někdy nám vyprávěl, jak „roztrhl“, znemožnil a zesměšnil nějakého významného lékaře nebo advokáta s perfektním a drahým tenisovým „nádobíčkem“, které mu stejně bylo houby platné. A já přemítal, co se mu to v životě stalo, že pořád musí něco sobě i druhým dokazovat.

Nikomu nebylo jasné, čím nebo jak se vlastně živí. Ale i když by to veřejně nikdy nepřiznal, nejspíš se neživil moc dobře. Někdy v kavárně vyprávěl, jak se právě vrátil z dovolené třeba v Mexiku. Ovšem neřekl, že si i na ty poměrně levné dovolené peníze vypůjčoval. A někdy i vůbec na živobytí. Můj dobromyslný kamarád byl celkem snadný zdroj; já byl už těžší oříšek. Půjčoval jsem mu tak do sta dolarů a další půjčka přicházela v úvahu až po zaplacení té předcházející. Stejně měl brzy mých sto dolarů v kapse vlastně permanentně. A přece si jednou postěžoval mému ochotnějšímu příteli, že já bych mu jistě půjčil víc, kdyby jen ta moje židovka mě a mé peníze nedržela tak zkrátka. Tou židovkou měl na mysli mou katolickou ženu s klasicky slovanskou tváří a ohrnovacím nosíkem, zatímco i když ne nábožensky, etnicky jsem Žid já. Ale něco málo přece jen půjčuji… A já přemítal, co ho tak pokurvilo, že se vůbec bahnil v antisemitismu, ale ani to mu nedokázalo zabránit, aby občas neškemral o pár dolarů. Vyhýbal jsem se mu, on to nemohl nevidět, ale zřejmě mu to nevadilo. Ufff..!

V té šachové kavárně, mimochodem plné všelijakých podivínů, jsem nebyl sám, kdo se mu vyhýbal. Kromě mého dobromyslného kamaráda jsem vlastně neznal nikoho, kdo by ho vítal. A přece se James občas pustil do vyprávění historek, které by si jiní spíš nechali pro sebe.

Například jak šel nevlídnou listopadovou nocí ze šachu domů a spoře oděná mladá žena se ho optala, zda se necítí osamělý. James připustil, že docela ano, a tak mladá žena chtěla vědět, jak moc osamělý. „Inu, asi tak za pětadvacet dolarů,“ odhadl James. Mladá žena si jen odfrkla a kráčela dál; nabídka byla příliš nízká, až urážlivě pod jejím ceníkem. Ale pak se rozhlédla pustou ulicí, uvědomila si pokročilý čas, usoudila, že už to asi této noci lepší nebude, a souhlasila. James bydlel nedaleko.

Po dokonaném skutku si odskočil do koupelny. Jen na chvilku, ale když vyšel, uviděl už plně oblečenou mladou ženu s jeho peněženkou v rukách, jak urychleně opouští bojiště. Jednak ho trochu zdržely trenýrky, jednak byla žena o poznání mladší, zkrátka – už ji nedohnal. A samozřejmě, domovní dveře se za ním automaticky zavřely a zamkly. Listopadová noc na ulici pro muže bez klíčů, bez groše, bez ničeho kromě mírně ojetých trenýrek, není situačně příznivá.

Pravda, není to příběh právě nejoriginálnější, ale věřím, že obvykle by se mu kamarádi zasmáli, udělali by možná i pár škádlivých, snad i sarkastických poznámek, snad někteří by se i zeptali, jestli holka aspoň stála za to, jiní by možná začali sdílet své vlastní příběhy a zkušenosti, takové to „to nic není, ale to já…“ Jamese vyslechli beze slova. A do trapného ticha konečně někdo prohodil „Tak co, že bychom si zase trochu zahráli?!“ Zdálo se, že ten návrh byl přijat s úlevou. Co to s tím Jamesem sakra bylo?!

Když se v kavárně už nějaký čas neobjevil, nikdo si toho snad ani nevšiml. Kromě mého dobrosrdečného přítele. Nechal mu prý několik rozverných vzkazů na telefonním záznamníku, ale odpovědi se nedočkal. Až jednou vzal telefon jakýsi přísný muž, ze kterého se vyklubal policista. Chtěl získat informace od mého přítele, a tak chtě nechtě, spíš nechtě, musel poskytnout nějaké informace i on jemu. Moc jich nebylo.

Sousedé prý nějaký čas Jamese neviděli, potom se začal šířit kolem jeho bytu zápach, a ano, přivolaná policie zjistila, že James byl mrtev. Víc říci nemohl; podle předpisů musel zprvu uvědomit příbuzné, ale policii se zatím nedařilo žádné najít. Našli jen Jamesovu bývalou přítelkyni, ale ta se zle ohradila, že už s ním dlouho nechodí a ani nikdy doopravdy nechodila. A že už o něm nechce ani slyšet. Můj přítel byl sám překvapený, jak málo o Jamesovi vlastně věděl, a policie o něj brzy ztratila zájem. A odmítla vysvětlit, proč se případem zabývají.

Když můj přítel přišel do kavárny a zvěstoval tu zprávu, pánové byli zvědaví, zda to byla smrt násilná, jestli byl James v něčem namočený, jestli ta přítomnost policie je jen rutinní nebo okolnosti jeho smrti jsou podezřelé; někdo se dokonce zeptal, čím se James vlastně živil. Ale když se nedočkali odpovědí, zájem rychle uhasl a pánové začali hrát šachy, diskutovat politické události, sport, daně, drahotu, prostě důležité věci. Které jim ležely na srdci a zajímaly je.

Příští týden už po Jamesovi neštěkl ani pes.

A já přemítal, co to s tím chlapem vlastně bylo?! Děsilo mě to.