Čtoucímu pozdrav!
Byla jsem opravdu hodná holčička? Posuďte sami. Jednoho jara rozkvetly na našem trávníku tisíce pampelišek. Krása. Maminka to však vnímala jinak a pampelišky ji štvaly. Stejně tak jak mnohé moje laskavé čtenáře, kteří si potrpí na dokonalý krátce zastřižený anglický trávník u svého obydlí.

Proto mi řekla: „Ivanko, natrhej mi hezky kytičky“. Podala mi kyblíček a sama do něj vhodila několik kvítků. Já, poslušné dítě, jsem pilně pracovala až byl kyblíček plný po okraj. Když jsem ho odevzdala, dostalo se mi nadšené pochvaly. „Ty jsi ale hodná holčička!“ To však bylo, jak se ukázalo později, značně neprozíravé. Neboť následující den ta hodná holčička přinesla mamince opět kyblíček. Tentokrát však plný kvítků jahod.

Hodná i poslušná jsem jistě byla, protože se to o mně traduje dodnes. Ale všechno má své „ale“. Vzpomínám si totiž jasně také na to (maminky, amatérské psycholožky z internetu už přestaňte číst), že mne maminka zavřela do sklepa! Musela jsem tehdy být opravdu nesnesitelná, protože ona byla vždy laskavá a vlídná. Musela jsem ji asi pořádně vytočit.

Je ovšem pravda, že ten sklep nebyla žádná temná strašidelná jeskyně plná pavučin, plísně a zápachu shnilých brambor. Byla to suterénní místnost s prádelnou, bojlerem a prostorem na uskladnění zimních jablek a brambor. Pamatuji si, jak jsem uraženě seděla na schodech za dveřmi, za kterými jistě stála maminka a napjatě poslouchala, jestli nepláču. Neplakala jsem ani pěstičkama nebušila do dveří. Se zaujetím jsem si tam totiž prohlížela odložené odstřižky nějakých látek, z nichž mne zvláště zaujal jeden. Pamatuji si dodnes, že byl červeně, zeleně a černě kostičkovaný. Z toho je také vidět, že mi tam maminka nenapomněla rozsvítit.