24.6.2024 | Svátek má Jan


TOULAVÉ BOTY: My cizinou jsme bloudili

29.5.2024

Zatímco naši předkové jezdili tu i onde, ba dá se říci, že i třeba támhle, tak naší generaci se to moc nevedlo. A tak slova známé písně „My cizinou jsme bloudili“ byla, abych tak řekl, po dlouhá desetiletí, tak nějak jen básnickým obratem. Slovensko ještě nebyla cizina a v Bulharsku a nebo Rumunsku na roháckém zájezdu podnikovým autobusem se toho moc nabloudit nedalo.

Jenže potom. Však víte kdy. Po sameťáku. To se začalo jezdit všude. České stařičké autobusy řízené hrdinnými šoféry znalými do té doby pouze nebezpečí Rumunských rómských kolesek na neosvětlené silnici a esenbáky pořádaných razií v dubnu, měsíci bezpečnosti v dopravě, se vydaly do světa. Toho smíchu a legrace a úlevného oddychnutí, když po několikahodinovém bloudění autobusu a prohlížení silničních cedulí řidičem i pasažéry se nakonec vzbudil i spící staroušek co ho vzali na výlet k osmdesátinám. Ten jim sdělil překvapující novinu, že Benátky se řekne italsky Venezia. „Kolem téhle tabule už jsme jeli dneska asi desetkrát“, mručeli se nespokojenci, ale spokojenci vyndali z pytlíků svačiny a začali dřív než se vydáme na náměstí Svatého Marka pravou českou svačinku. To se Vám to směje, kapitalisti, když dneska víte , že pizza a Pisa jsou dvě různý věci! Cha, ale víte Vy, kde je Magnitogorsk? a Mičurino? Cha, nevíte, tak co.

Takhle hrdinně se člověk může uklidňovat až do doby, než někde uprostřed noci, v daleké cizině, hledá cíl, kam má namířeno a ne a ne ho najít. Přece nejsem blbej, já jsem tu pozvánku na odborný kongres konstruktérů a výrobců topidel na tuhá paliva sice zapomněl doma, to jsem blbec, ale přeci si na jméno toho hotelu musím vzpomenout?! Dyť to je takový známý jméno! Hotelový. Nebo nehotelový? Ale sakra, to jméno určitě znám. Ale když ho přesně neznám, jak se ptát se policistů ? To je mi blbé, ještě mě začnou podezírat co jsem zač. Neb jinak v noci v Rakousku není na ulici ani noha. Rakušani chodí spát se slepicemi. Až tu se objevila v noční tmě vedle silnice okna „Gasthausu“. Tedy hostince.

Místní číšník a majitel byl, když jsem vysvětlil, co hledám, ochota sama. Tatínek hostince byl sudetský Němec a byl z té skupiny Němců, co si ráda zopakovala těch pár českých slov a vět, co si pamatovala.

Pracovali jsme vědeckou metodou zvanou „heuristika“. Učená pojednání o ní mluví jako o hledání řešení, které je často založeno jen přibližné informaci, založené na poučeném odhadu, intuici, zkušenosti nebo prostě na zdravém rozumu. A tak jsme zkoušeli názvy hotelů a ubytoven jako třeba Gablonz, Drei Kronen, Central a tak různě. A nic. Ani telefonní dotazy na vytypované hotely nepřinesly řešení. Až jsem si vzpomněl. Ono to jméno má něco společného s Krkonošemi! Ale jak? Za chvíli se hostinský huhlal : kerkon.. krkono“ až se rozzářil a pravil: „Riesengebirge“! Na ja, wirklich, tam byli loni s vnukem na dovolené , aby kluk věděl odkud pochází děda. Hostinský mi pak vyprávěl, jak se tam vnuk koukal na Večerníček, český večerníčky v Německu a Rakousku znají a jak se mu líbil , tedy klukovi, ten tlustý dědek , oblečený jako Tyrolák, měl takový německý jméno…

No jó, zařvali jsme oba najednou: „ Trautenberg!“ a hostinský zajásal: „Hotel Tautermann“ .

Jo, měl jsem tam reservaci sdělili v telefonu. Ale jak se tam dostat? V Praze za totáče mapy Innsbrucku neprodávali, u rakouský benzinový pumpy byly na mně moc drahý a hostinský coby místní taky mapu neměl. Na co? A žádný mobily neexistovaly, a družice co ukazují na obrazovku v autě polohu podle GPS , tak to nebylo ani ve scifi románech.

Hostinský“ šel na věc“. Nejprve vysvětloval a vysvětloval, ale pak se rozhodl, že mi tu cestu nakreslí na papír. Vzal takovou tu číšnickou podlouhlou účtenku, nakreslil na ni část. Pak zešikma přiložil další papírek a pokračoval. Na nálevním pultu se klikatil neuvěřitelný bílý had z prokreslených účtenek.

„Je Vám to jasné“? usmál se naposled. „Ja, ja, zdá se, že ano“, usmál jsem se já. „Tak to je fajn“, pravil, shrnul všechny ty papírky do malého štůsku a vtiskl mi je bodře do dlaně. „ Und Gute fahrt“! popřál mi. A zavřel za mnou a zhasnul. A bylo to!

Takže jaképak obrozenecké lkaní v Dvořákově „Jakobínu?!“ Jak tam zpívá BOHUŠ: My cizinou jsme bloudili, ach dlouhá léta, dlouhá, zrak slzy stesku kalily…“ Jaképak: my cizinou jsme bloudili? Já jsem cizinou bloudil. V ruce hrst pokreslených účtenek a půlnoc na krku. To je drama. Tma tmoucí. Předem mnou Innsbuck, nedalo za kopcem je „vyhnanecký „ Brixen. Ani Dedera s kočárem nikde a nikde. Tohle drama měli Dvořák a Havlíček popsat. Nakonec jsem to našel. ...... venkovní osvětlení hotelu bylo v té tmě vidět skoro na pět kilometrů.

_____________________________________________________________
A abychom vás potěšili, když všichni furt všechno zdražují, nabízíme vám dárek před dovolenou. Abyste si mohli , třeba na pláži a nebo na chatě jen tak odpočívat číst si.

Stačí kliknout zde: https://www.dobreknihkupectvi.cz/akce--stalo-to-za--a-kdo-rad-ji--at-zvedne-ruku/

ak



I. Simonek 6:46 30.5.2024
V. Mokrý 14:56 29.5.2024
M. Hoblík Někdo jezdil, někdo musel dál pracovat! 7:26 29.5.2024
L. Harvánek Ale jezdil pracovně. 8:25 29.5.2024