18.6.2024 | Svátek má Milan


TOULAVÉ BOTY: Housky a Bodensee

10.6.2024

Veletrh ve Fridrichshafenu u Bodensee, spojený s kongresem, na který jsem byl pozván, byl stejně nudný a fádní jako všechny ostatní.

Květen roku 1989 byl sice docela teplý, ale na koupání v jezeře to ještě nebylo. Další podvečer se pomalu blížil. Díval jsem se z okna hotelu směrem na dotyčné jezero, které se německy nazývá Bodensee a francouzsky Lac de Constance. Pohled jak z turistického prospektu tištěného na křídovém papíře. Hotel byl postaven v tehdejším moderním stanovém stylu, jako kdyby střecha začínala už u země. Dumal jsem, co ve slově Bodensee znamená to slovo „Boden“, protože jsem si vzpomínal z hodin němčiny, že slovo fussboden znamená podlaha, a přemýšlel, jaký to může mít význam ve spojení se slovem „see“. Což znamená jezero nebo prostě nějaká hodně velká vodní plocha. Francouzské pojmenování Lac de Constance bylo jasnější. Ta Constance je dívčí jméno a slovo lac znamená to samé jako německé see. Chvíli jsem dumal, proč se to jezero jmenuje stejně jako město Konstanz, což je město německé. A jak ví každý žák české a dříve i československé školy, tak známé je u nás proto, že v něm upálili Mistra Jana Husa. Ale do Konstanze se mi nechtělo, sezení na zadku jsem měl po druhém dni kongresu už plné zuby.

Situace byla unikátní, tak jako byla velká část našich životů v době normalizačního socialismu skoro pořád. Soudruzi, jak jim ten socialismus nějak padal, tak měkli, a dokonce mne, protistátního živla, před nějakou dobou začínali pouštět do kapitalistické ciziny. Ovšem musel mě tam pozvat někdo, kdo se zaručil, že se o mě postará, a muselo to být z nějakých „závažných důvodů“. (Jen poznámka: moji čtenáři už dávno vědí, že jsem napsal asi 18 knih o topidlech, krbech a podobných zařízeních.) Takže moji odborní kolegové z organizace „Europäische Feuerstätten Arbeitsgemeinschaft – European Fireplaces Association“ opakovaně žádali, aby mě soudruzi pustili na odborný kongres týkající se lokálního i blokového místního vytápění, a neustále soudruhy „prudili“ a předstírali, že nechápou, co je to nějaká Charta 77. A zdůrazňovali, že jsem jediným zástupcem východní Evropy v tomto sdružení, takže soudruzi nakonec kapitulovali. V Sovětském svazu bujela perestrojka, sovětští soudruzi i kapitalističtí imperialisté lítali letadly na přátelské návštěvy sem a tam, a tak jsem nakonec mohl jet i já. Samozřejmě bez manželky, to přece dá rozum. ČSOB mi na cestu přidělila většinou „devizový příděl“ ve výši 10 DM, tedy západoněmeckých marek. Moje honoráře ze západních odborných časopisů rozhodně nevynášely tolik, abych si mohl moc vyskakovat. I když pobyt jako odbornému delegátovi mi organizátoři platili.

Stál jsem tedy u okna a dumal, co budu dělat dál. Měl jsem už takovou kratinkou tradici, že než jsem z hotelu došel po břehu Bodensee na místo, kde se konal kongres, stavil jsem se v pekařství. Na dálku vonělo mým mládím. To jest klasicky upečeným chlebem, a hlavně houskami a rohlíky. Což bylo kdysi, když jsem byl žáčkem základní školy, jedno z našich potěšení. Do doby, než stačili komunisti zrušit i toho našeho pekaře vedle školy, tak jsme si my mlsouni, pokud vzpomínám, snad za 25 nebo 50 haléřů chodili kupovat jednu čerstvou housku anebo jeden rohlík. Vše pečlivě ručně udělané a nahoře posypané krystalky soli. To byla taková lahoda, že s tím se nedal banán, který mi asi v páté třídě prvně někdo koupil o Vánocích, ani náhodou srovnávat. V onom pekařství na břehu jezera jsem vždy obdržel žádaný výrobek pěkně v papírovém pytlíku, s pekařem jsme se pozdravili „Grüß Gott“ a já jsem cestou na kongres vdechoval vůni jarního jezera a labužničil na oné housce. Ale jít tam odpoledne zas pro jednu housku se mi zdálo trochu blbé. Co takto udělat něco pro své tělo?

A tak jsem přivítal možnost navštívit hotelový bazén. K dispozici je bazén, sauna, solárium, vodní vířivky a masáž. Ta ovšem za úplatu.

Plavky s sebou a hurá k bazénu. Dveře s nápisem „Herren“, tedy muži, jsem objevil rychle a vklouzl dovnitř. Na jedné straně čisťounké lavice a skříňky s neposkvrněným lakem, na druhé straně přes celou dlouhou stěnu zrcadlo od podlahy skoro ke stropu. Otevřel jsem skříňku a začal se převlékat. V okamžiku, kdy už jsem byl nahoře odstrojen a právě jsem si stahoval kalhoty dolů, vpluly dovnitř dvě úplně nahaté dámy. Strnul jsem v pozici „sedícího střelce“, ovšem místo koltů jsem těsně nad koleny svíral vlastní kaťata.

Dámy slušně pozdravily, jedna si začala před zrcadlem fénovat vlasy, fény tam visely na šňůrách od stropu. Radostně štěbetaly a druhá se počala v klidu oblékat. Tak tři metry ode mne. Hlavou mi letělo všechno, i možnost zatčení za veřejné pohoršení, ale nejvíc mě děsilo, že budu muset nakonec ty kaťata stáhnout a předvést tak světu socialistické slipy, které se rozhodně s kapitalistickými nemohly poměřovat. Nakonec jsem nějak ze sebe zbytek oblečení serval a za udiveného pohledu těch dvou dam, stále nahých, jsem se sám v plavkách vyřítil k bazénu. Sláva, v bazénu měli všichni plavky!

Klid jsem měl jen do té doby, než jsem se vydal do dalších prostorů a příslušenství plaveckého bazénu. V oddělení, kde byla sauna a parní lázně, jsem zjistil, že tady se opět chodí bez plavek. Rychle jsem vletěl do páry, která byla postavena jako replika římských lázní. Všechny hlavy se otočily, když můj nahý zadek plácl o mramorové sedátko. „Co zase je?“ děsil jsem se. Pak jsem si všiml, že ostatní návštěvníci mají pod pozadím mikrotenové plachtičky. Prošedivělý postarší pán s nedbalou elegancí utrhl z balíčku na stěně kousek toho průsvitného podprdelníku a podal mi jej s výrazem lorda, který zjistí, že štěně udělalo loužičku na pravém perském koberci. Po této příhodě jsem římskou parní lázeň nenápadně, ale dosti brzo opustil.

V odpočívárně jsem dopadl do proutěného křesla, když předtím jsem byl zbaven igelitového podzadečníku a místní plavčík pode mne rozprostřel běloskvoucí osušku. V hlavní hale se také chodilo nejen „oben ohne“, jak zněla populární německá, tehdy populární píseň, ale i „unten ohne“. (Nahoře i dole „bez“.) Vyděšeně jsem mrkal levým okem a nějak tušil, že není všem hrůzám konec. A taky ne. Z vedlejšího lehátka se zvedla zdatná třicátnice, stoupla si přede mne a s nějakým časopisem v ruce, kde titulek hlásal cosi o nebezpečí AIDS, začala se mnou konverzovat. Zda u nás provozujeme bezpečný sex, případně když neprovozujeme, tak jaký provozujeme, a co já osobně si myslím o tom, který ze sexuálních zvyků je ten nejnebezpečnější, co se týče možnosti získat AIDS. V místnosti měl plavky jenom plavčík. Dáma téma dále rozebírala a nemínila si sednout. Hrdinně jsem bojoval svojí chabou němčinou asi tak 15 minut.

Pak jsem pravil, že už musím na večeři – podávala se asi tak za hodinu –, a zdrhnul jsem. Ani jsem se neosprchoval. V klidu ve vaně v hotelovém pokoji jsem potom přemýšlel, zda to plavčík, když za mnou volal, že se těší na moji další návštěvu, myslel vážně. A taky o tom, proč sakra v tom hotelu mají do jedné, společné šatny dvoje dveře. Jedny pro pány a druhé pro dámy. A proč se v bazénu plavalo v plavkách a jinak, až na plavčíka a lázeňského číšníka, se chodilo nahatý. Dodneška jsem na to nepřišel.

V Bodensee jsem se taky nikdy nevykoupal. Když jsem tam byl, tak buď nebyl čas anebo nebylo příhodné počasí. Ale na tu domácí, od skutečného pekaře upletenou a upečenou housku jsem se vrátil dvakrát. I když jsem si musel kus cesty zajet. Vzpomínka na mládí nejsou jen mladá dívčí ňadra a první polibky. Ale též housky a rohlíky od skutečného pekaře, které odnesl čas.

Václav Vlk st.

_____________________________________________________________
A abychom vás potěšili, když všichni furt všechno zdražují, nabízíme vám dárek před dovolenou. Abyste si mohli , třeba na pláži a nebo na chatě jen tak odpočívat číst si.

Stačí kliknout zde: https://www.dobreknihkupectvi.cz/akce--stalo-to-za--a-kdo-rad-ji--at-zvedne-ruku/

ak