21.2.2024 | Svátek má Lenka


TEXTÍK: Krušné hory

9.12.2023

Chce nás navštívit jedna z dcer, Theodorka. V únoru. Ráda by s námi strávila den na běžkách. Přání svých dětí plním rád, ale tohle se jeví téměř nesplnitelné. Jako každý únor je i letos deset stupňů nad nulou. Na Klínovci raší jehnědy a tetřev hlušec se pase v maliní. Teplé prádlo a zimní oblečení nosí jen sklerotici, kteří nechtějí ztrácet čas každodenním kontrolováním teploměru.

Nedá se nic dělat, ne nadarmo jsem celý život korunku ke korunce střádal. Hned v pondělí v Plzni kupuji jízdenku na vlak, nastupuji a již ve čtvrtek přijíždím jako pán do Prahy na Hlavní nádraží. Najímám drožku do České televize. Tam pracuje jediný člověk, který mě může pomoci. Krásná mladá žena, vrstevnice Helenky Vondráčkové.

Za drobný úplatek kytice růží, červeného vína a několika chlebíčků s humrovou pomazánkou, předaných v přímém přenosu předpovědi počasí na další den, rosnička Alenka slibuje sníh na příští víkend. Již nemám tolik času, abych se vrátil vlakem, neboť víkend se blíží a raději volím ostrý pěší pochod domů. Do Plzně dorážím ještě tentýž den večer, současně s vlakem, který byl z Prahy vypraven v úterý nad ránem.

Celý následující den věnuji přípravě lyžařské výpravy. Naštěstí mám výborné lyže, cenné vlastnictví naší rodiny, děděné z pokolení na pokolení. I můj praděd se na nich neohroženě spouštěl z kopců. Bukové dřevo, pro větší tuhost pobité kovářskými hřeby a potažené kožkami přejeté zvěře. Traduje se, že kdysi jej zdobila i kůže losa, pána severských lesů. Každý přestupný rok bylo potřeba hoblíkem opravit skluznici, než v 70tých letech otec modernizoval lyže skluznicí novou, plastovou. Po rekonstrukci kuchyně mu totiž zbylo několik metrů čtverečních linolea. Lyže se pyšní i ozdobnou kovovou tabulkou s nápisem Národní technická památka, připevněnou kdysi kýmsi na jednu z lyží.

V sobotu s malženkou a dcerkou Theodorkou nasedáme do automobilu a vyrážíme směr lyžařská magistrála. Po projetí Jáchymovem se objevuje sníh. Miluji rosničky a jejich magické schopnosti. Maně si vzpomínám, že po suchém dusném létě, kdy prorokovali každý den déšť, skutečně celý podzim propršel.

Zastavuji u jakési Cihelny, celá rodina nazouváme lyže a nabíráme směr na Boží Dar. Po cestě potkáváme v protisměru množství lyžařů, zřejmě si chtějí užít sněhu, výsledku mého snažení. Ačkoliv se pohybujeme relativně pomalu, mé lyže nedovolují rychlejší pohyb, nikdy nás nepředjíždí. Zřejmě je to způsobeno jejich nestandardními rozměry, nevejdou se do klasické stopy a razí si jinou, svoji.

V Božím Daru usedáme do restaurace, abychom se posilnili před dalším výkonem. Volím skrovnou stravu. Vařené zelí s nakrájeným bramborem. S touto porcí na talíři obešli dvakrát uzené na vedlejším stole, aby potrava nasákla vůní masa a nazvali to haluškami. Při placení nebylo zřejmé, zda je účet za náš stůl, nebo za celou hospodu. Útratu platím celou svou lednovou dávkou v hmotné nouzi a jako diškrecí přidávám i prosincový příspěvek na bydlení.

Před hospodou se dozvídáme od rozzuřeného davu, že jsou zničené stopy na krušnohorské magistrále, neboť lesníci po ní začali stahovat dřevo na pilu. Nenápadně si přehazuji lyže přes rameno a vydáváme se obloukem zpět. Začínám se silně potit. To je způsobeno jednak sluncem, které opět svítí jako zběsilé a druhak mojí snahou rychle uniknout pozornosti horské služby, která pátrá po sněhovém vandalovi. Kudy jedu, tudy obleva. Nejenže za mnou již není po stopě ani památky, i sníh mizí a jaro vchází do Krušných hor.