Vyjít ráno na ulici je značně nebezpečné. Myslím tedy v Holandsku, tam, kde ještě žijí Holanďani. Což není všude. Než vyrazíte z domu, takového toho řadového pididomku, co má dole jeden větší pokoj s „auslágem“, tedy jednou prosklenou stěnou, na které se zásadně nestahují závěsy, aby na vás bylo vidět při večeři i sledování televize, a nahoře dvěma pokojíky, k nimž vedou úzké a neuvěřitelně strmé schody, je nutno se pečlivě připravit. Například zkontrolovat obuv. Nevidíte-li zrovna nejlépe, tak nezapomenout brýle.

Pokud jste se vyděsili, že tam na vás bude číhat banda gangsterů, tak to tedy určitě ne. I když i oni mají se zločinností své problémy. Pokud bydlíte na skutečně Holanďany osídleném holandském sídlišti anebo v některé alespoň trochu slušné části města, nemusíte se bát. Ani toho, že by vás obtěžovaly postavy zabalené v prostěradlech s kapucí. Jinde v Holandsku jo, ale tady ne. Za mého mládí se takovým místům říkalo „místa pozitivní deviace“.

Doufám, že jsem vás už dost napnul, a tak vám to nebezpečí prozradím. Anebo ještě trochu zakličkuji. Pamatujete si, co se v Praze stalo princi Charlesovi, dnes králi Karlovi, když tady byl na návštěvě u Havla? Jak šlápl do toho…, no, co dělají pejsci, a jak si pak znechuceně a zadumaně prohlížel botu? A otíral o chodník? Tak to je to nebezpečí. Ráno chodí místní majitelé psů venčit své miláčky. Hodně miláčků. Skoro neuvěřitelně miláčků. Prostě je to všude samý čokl. Nemlich jako v Praze na sídlištích. Ale snad proto, že Holandsko je malá země, libují si v co největších psech. Vetché stařenky i poklusávající gentlemani se snaží udělat něco pro zdraví svých psích miláčků a ti se zase, poslušni živočišných pochodů, zbavují toho, co prošlo jejich zažívacím traktem. Protože psi to jsou velicí, tak to, co po nich zůstane na chodníku, je odpovídající velikosti.

Jdete-li si tedy ráno pro noviny anebo se jen tak projít, podobá se cesta slalomu. Ovšem nikoli mezi lyžařskými tyčemi, ale mezi různobarevnými, povětšinou hnědými hromádkami.

Říkáte si, skoro jako u nás. To musí být děs. Částečně je, tedy to ráno, což je v Holandsku asi tak kolem sedmé. Ale již za hodinu, jakmile se venčící obyvatelstvo vrátí do svých domovů, vyjedou do ulic motocyklisté a autíčka se zařízením, které se jmenuje, které se jmenuje…, jak bych to slušně řekl?? Ale co, ono je to zařízení, pro které máme již zažitý, výstižný a všem známý výraz: hovnocuc. Kluk jede na motocyklu, cucá a hromádka je pryč. A zase – cuc – cuc a chodník bude za chvíli čistý. Protože za ním vyrazily do ulic mycí stroje, které každý den, pro pracovníky Pražského magistrátu a jiné radniční úředníky opakuji, každý den!!!, projedou určenou trasu a zametou ji a umyjí.

A tak se za malou chvíli můžete jít projít krásnými uličkami starobylých holandských měst nebo parky mezi jejich rodinnými domky, všude je čisto. Prý se to celé financuje z daní, co se platí za psy a také z ostatních daní. A pečlivě se to kontroluje, kam ty daně šly.

Tak by mě zajímalo, kam šly ty daně, co platím v Praze za naše jezevčíky. Možná na kampaň, abych po nich uklízel já sám.

Ale i když v Holandsku šlápnete do psího hovna (dámy prominou), můžete si tu botu otřít o trávník, kterých je tam hafo. A uklidnit se přírodou. Kousek od našeho tehdejšího bydlení bylo stále ještě „holandské sídliště“ – stejné baráky typu „Larsen-Nilesen“ jako u nás, ale mezi nimi nejen vzrostlé stromy a trávníky, ale také grachty. Gracht je poměrně úzký vodní kanál probíhající městem. Jak je to s rybařením a různými rybářskými povolenkami „chytat ryby na sídlišti“ nevím, ale chodil jsem se každý den dívat na jakéhosi staříka, sedícího na skládací rybářské stoličce, na nohou dřeváky, a chytajícího ryby. Na tom by nebylo nic tak divného. Až na to, že z jedné strany vedle rybáře – napravo – stál takový ten pták na dlouhých nohách, možná volavka, to nevím, a na druhé straně pak několik divokých místních kachen. Pán, co chvíli vytáhl z vody rybičku, typu takové nějaké žoužele, a sundal ji z háčku a podal volavce. Ta otevřela zobák a rybku spolkla, přešlápla a stála dál.

Další rybičku, evidentně podle našich rybářských předpisů „podměrečnou“ vylovil z grachtu celkem za chvíli. Sundal z háčku a pustil mezi čekající kachny, které způsobně seděly celou tu dobu vedle jeho židličky na druhé straně než volavka. Kachny se sice hned pošťuchovaly o úlovek, ale pak, snad podle nějakého jejich pořadníku, jedna rybku spolkla.

Sedl jsem si na lavičku, kolem mne, kousek od rybáře chodili lidi spořádaně po vyznačené cestičce a byl klid.

Od kdy tam takhle skupinka složená z rybáře a jeho okřídlených přátel byla, nevím. Já chodil tak kolem sedmé. A těšil se na konec. Rybář vytáhl z držáku prut, cosi pravil společnicím napravo a nalevo, kachny a volavka na něj koukaly a když sbalil sedačku, volavka se na něj podívala, jako že kdyby si to třeba rozmyslel a něco rybího dodal. Pak se ladně vznesla.

Kachny se seřadily za sebou, vyrazily směrem od grachtu kolem mé lavičky, pak k silnici, kde byla značka, že tudy chodí kachny, auta a bicykly zastavily, lidi počkali až se kachny v klidu a pohodě vydají na trávník napást se.

Pak se vše zase rozeběhlo. A co dělali ti psi? O rotterdamské kachny projevovali hluboký nezájem. Koukal jsem jak „puk“. Ale za pár let jsem jednou šel s přáteli z Balkánu po Letenské pláni, kolem lidi a psi a mezi dvěma stromky tam hopsali dva divocí králíci. Nebo zajíci? Nevím.

Ale vím, jak koukali naši přátelé „jako puci“ na tu scénku. Psi a králíci a lidi a nikdo nikoho nehoní a nestřílí. Dneska chodíme s ženou do parku proti nám, kam chodí plno lidí venčit své čtyřnohé miláčky, kde jsou stojany na pytlíky na psí hovínka. A při procházce dumáme, zda zase uvidíme místního ušáka anebo kolik jich tam vlastně je.

Teď už víme že nejméně dva. Oba pěkní macci. Na kraji celkem nevelkého parku je jakási bývalá provozovna, takový ten nízký barák, a dneska v něm bydlí Ukrajinci. Mají před vchodem zahradní stůl, plastové židle a poněkud „jetý“ reklamní slunečník. Jak je letos brzo jaro, seděla tam parta a popíjeli pivo z lahví, jak je zvykem v Americe, Polsku a dále na východě. A kousek od nás a tedy i od nich, a také kousek od silnice, se pásli na trávníku ti dva ušáci. A všichni jsme byli v klidu a koukali, jak jim chutná. Asi tak 30 metrů od autobusové zastávky MHD. Ono se to nezdá, ale asi se nějak měníme i my.

Václav Vlk st.

Máte pocit, že se svět řítí v ďáblovu řiť? Že to ale fakt stojí za hovno? Vypněte televizi a počítač a zkuste si číst. Do drsné doby se hodí na uklidnění a pro zasmání veselá knížka. Z minulé blbé doby, ale kdy i tehdy byla sranda.

Koupit si ji můžete na https://www.dobreknihkupectvi.cz/stalo-to-za-hovno-a-stejne-byla-sranda-/ a nebo u dalších knihkupců.