Komunikativnost žen je v mužské populaci všeobecně známa. Odborníci říkají, že pokud si žena nepoví denně svých 10 000 slov, tak s ní nic není, protože má pocit něčeho nedokončeného. A ženy jen velmi nerady nechávají něco nedokončené. Do toho přijde muž z práce se svou potřebou pouze 3 000 vyřčených slov. Většinu slov už vyplýtval v pracovní době, často ne zrovna příjemným způsobem. Je unaven, rád, že už je konečně doma a nemusí se do dalšího rána svými problémy zabývat. Otevře si pivo z ledničky, pustí televizi a zalehne na gauč. Konečně teplo a kouzlo domova.

Jenomže žena se na jeho příchod tak těšila. Má už nakoupeno, nákup v ledničce a na stole uvařené dvě vonící kávy. „Miláčku, vypiješ si se mnou kávu, že? Koupila jsem k ní vanilkové věnečky, které máš tak rád“. V tu chvíli nezbývá nic jiného, než vypnout zvuk televize, zazátkovat pivo a jít mlsat vanilkové věnečky. „Představ si, co se mi dneska stalo…..“, vodopád slov líčí tu banální, tu vážné životní situace vlastní i známých. Muž většinou mlčky naslouchá expresivnímu vyprávění své drahé polovičky, občas pokývne, snaží se udržet oční kontakt, či utrousí účastné „Hmm“. Možná se i trochu zamyslí a nechá plynout své myšlenky, z čehož ho obvykle vytrhne naléhavé „Tak řekni, co si o tom myslíš“? Periferní pamětí dáte dohromady hlavní fakta příběhu. Nezkoušejte však příhodu analyzovat, hledat osudová místa a vynášet své soudy. Věta „Kdybys neměla tak mělkou kabelku s rozbitým uzávěrem a nenosila ji tak ledabyle přes rameno, tak bys tu platební kartu asi neztratila“ je to vůbec nejhorší, co v tu chvíli můžete vyslovit. Fráze „tak co si o tom myslíš“? není žádostí o žádnou radu nebo názor. Je to zoufalé volání o podporu, o účast. Žena čeká, že ji vezmete zlehka kolem ramen, políbíte na čelo a řeknete něco jako „Měla jsi dneska strašlivou smůlu, ale nic si z toho miláčku nedělej, pamatuješ, jak mi před pěti lety ukradli řidičák? To nic, hlavně, že ti to v té nové halence tak moc sluší“. V té době se vám patrně hlavou honí myšlenky, kde máte poznamenané číslo na zablokování karty, protože na účtu je přes padesát tisíc korun a jestli už není pozdě. Ale místo otázky „A v kolik hodin jsi ji vlastně ztratila“? byste ještě měli svést povzbuzující chápavý úsměv a vykoktat něco jako „když budeš potřebovat, půjčím ti miláčku zítra svoji kartu“.

Ne vždy je to naštěstí tak dramatické, ale to neznamená, že můžete poslouchat ženino vyprávění jen jako epický popisný román nebo literaturu faktu. Jde vždy a především o lyriku a emoce. Pocity, to je to, co ovládá ženin život. A fakta? No, to jsou nějaké ty patníky, které ho jen lemují.! Neposlouchejte slova, ale ptejte se, co je za nimi a jak jsou vyřčena. Pokud se po čase dočkáte ženina rozladěného „a proč na to nic neříkáš“?, tak vězte, že si vedete špatně. Máte někdy pocit, že ženy moc mluví? Ne, ony mluví přesně tolik, kolik potřebují. Muži si své problémy promlčí a ženy vypovídají.

Jestli se domníváte, že žena si vás vzala jako ekonomický pilíř rodiny, tak jste na omylu. Vzala si vás především proto, aby si měla s kým povídat.

Z cyklu „Vše, co jsem v životě potřeboval vědět, mi pověděla má žena.“