24.4.2024 | Svátek má Jiří


SANTA: Rudolf the Red-Nosed Reindeer

28.12.2023

Květa byla žena plná energie a stihla toho hodně. Kdysi vodní slalomářka první výkonnostní třídy, inženýrka, vysokoškolská lektorka, matka dvou dětí. Později už „jen“ nezdolné dynamo horské turistiky a vytrvalostního plavání. A vášnivá tanečnice; když její partner nezvládal plnou otáčku na každý takt, marnil její čas a u ní si to prohrál.

Ale i ona narazila na svou horní laťku, za kterou už nemohla. Stala se několikanásobnou babičkou a jako z udělání, dcera se svou rodinou žila na opačném předměstí Vancouveru, než žila Květa, zatímco synek dokonce v nedalekém městečku. Sotva osmdesát kilometrů vzdáleném, ale samozřejmě, také na opačné straně města. A Květa, při všech svých mimořádných schopnostech, nebyla právě nejlepší řidičkou. Byla si toho vědomá a každá delší cesta, zejména přes město, ji přiváděla na okraj psychologického zhroucení. To její úzkost z řízení jen stupňovalo. Ale její dospělé děti ji stále potřebovaly, vnoučata měla ráda, tak co by pro ně neudělala. Vždyť není žádná měkkota!

Jenže už když přijížděla na své pracoviště, k dceřinému domu, byla vyčerpaná, nervy v kýblu. Chtělo by to kafíčko a pauzičku, ale to nepřicházelo v úvahu. Rodiče před odchodem do práce leccos nestihli, ale jejich děti ano. Malý vnouček se na Květu líbezně usmíval, ale zapáchal strašně. To si vyžadovalo okamžitou pozornost, ale o něco starší vnučka se také snažila. Rozhodla se samostatně prostřít na snídani. Rozbila jen jeden hrníček a vysypala cukřenku v kuchyni na zem. Ani ne plnou. Nicméně ji to polekalo a snad i zamrzelo; začala usedavě plakat. Květa už byla zkušená babička a celkem hravě to zvládla. Věděla, že ty skutečně náročné zkoušky teprve přijdou.

Nemýlila se. Pokusila se svůj úděl oblafnout a navrhla, že vnučce přečte pohádku. Doufala, že přitom dojde také na to vytoužené kafíčko, které už vážně potřebovala, a i když jí šichta teprve začínala, už si ho rozhodně zasloužila. Jenže vnučka chtěla hry aktivnější, třeba na „akční hrdiny“ typu Supermana, Spidermana nebo Batmana. A hned chtěla vědět, jaké bude mít Květa neobyčejné či nadpřirozené vlastnosti a schopnosti. Ovšem to byla celkem zbytečná otázka, protože Květa byla stejně předurčená, aby zajištovala vnuččiny přelety přes kuchyň do obýváku a šplhání po holé zdi v předsíni. Ale aby za Supermanem ta pláštěnka jen vlála a vůbec, aby to mělo švih! Za půl hodiny toho měla Květa plný brejličky a vnučku už sotva uzdvihla. Naštěstí se začal hlasitě dožadovat pozornosti vnouček a Květa se ho s pomocí Supermana snažila zabavit. To už se ze Supermana stala Superwoman a klukovi předvedla super-tanec. Kluk se utišil a se zájmem to pozoroval, zatímco Květa si na chvíli vydechla a uvažovala, zda by si neměla založit odborovou organizaci, která by ji pravidelné pracovní přestávky zajistila a zaručila.

Ovšem začal čas příprav k obědu, což byla skutečná zkouška „multitasking“, tedy schopnosti věnovat se mnoha úkolům najednou. Díky věkovému rozdílu měly obě děti obědy různé, a zkuste se zároveň věnovat přípravě zeleniny, plotně a dětem, které samozřejmě vyžadovaly pozornost nejen při přípravě, ale i při konzumaci oběda. Někdy na chvíli vypomohla televize, ale Květa se cítila provinile, protože rodiče vnoučat si to nepřáli. Že prý televize se nemá stát chůvičkou. A rozptylovat od jídla, moderně proklamovaného tmele rodinné soudržnosti, to už vůbec ne! Inu, děti měly polední přestávku jak se sluší a patří, že by jim to i přísná odborová organizace schválila. Ne tak Květa.

Práci Květě neulehčovalo, že děti neuměly česky. A jejich angličtině, často dětsky komolené, nebylo vždycky snadno rozumět. I když se je Květa snažila trochu naučit češtině, nedařilo se to. A tak nemohla použít své bohaté zásoby českých říkanek a tanečků, a musela se pracně učit „Ba ba black sheep…“, „Itsy bitsy spider…“, a nějaké nesmysly o Humpty Dumpty, co spadl ze stěny. Ovšem Květina dobrá angličtina měla, samozřejmě, silný český přízvuk a děti si doplňovaly místa, kterým tak docela v Květině podání nerozuměly. Vznikaly naprosto originální, i když ne zcela srozumitelné říkanky, a svědomitá a přesná Květa se tím občas trápila. Podobně se upravovala její vyprávění, a když někdy rodiče večer slyšeli tu novou, upravenou verzi, žasli.

Ale u říkanek a vyprávění stejně nezůstalo dlouho. Odpoledne byly většinou na pořadu procházky, honičky a cvičení v parku na prolézačkách. Od Květy se očekávalo, že se aktivně opičí dráhy zúčastní, nebo alespoň vysadí nebo dá záchranu. Tou dobou se už opravdu těšila, až se rodiče vrátí z práce domů. Stejně ji ještě čekalo řízení domů, v dopravní špičce.

Po dvou dnech služby u dcery nastávaly dva dny služby u syna. Jen s malými odchylkami od předcházejícího pracoviště; dětí tam bylo víc a jeden výrostek uměl trochu česky. Květa ovšem, v tom shonu, občas oslovovala česky dítě, které česky neumělo. Ale ani Květa často nerozuměla údajně česky mluvícímu děcku. Chvíli ji trvalo, než pochopila „Babí, vyběhli jsme z mléka“ (rozuměj „došlo nám mléko“), „To je nahoru k tobě“ (tedy „záleží na tobě, jak chceš“), a podobně. Ovšem i v této domácnosti převládal zájem o aktivní a fyzicky náročné hry a domů se od synka muselo jet autem ještě dál…

Tak to šlo týden za týdnem, už po několik let. A asi by to tak ještě nějaký roček vydrželo, kdyby se pětiletá synkova dcera před Vánocemi nerozhodla, že si budou s babi hrát na Santu. Oficiálně je to Santa Claus. Létá v saních, tažených létacími jeleny, kolem světa a rozváží dětem vánoční dárky. Květa se zaradovala, že to bude taková spíš lekce zeměpisu. Že si konečně dáchne. Že si budou povídat, kde asi právě Santa je, nad kterou zemí, a co pod sebou vidí.

Zásadní omyl! Vnučka měla spíš naplánováno, že Květa bude jedním z tažných jelenů, ten Santův nejoblíbenější. Rudolf the Red-Nosed Reindeer. Dokonce měla pro Květu nachystaný rudý nos na gumičce. Ona bude Santovou pomocnicí, oblečenou do příslušného kostýmku, a bude pomáhat rozdávat dárky. Červenonosý Rudolf ty sáně potáhne. A táhl.

Nevzalo to snad ani půl hodiny, a nezdolná Květa, i s rudým nosem na gumičce, byla udolána. Svou směnu dokončila, ale k večeru, kdy se jí mírná tachykardie uklidnila, zavolala svým dětem. Že lituje, že si to budou muset nějak jinak zařídit, ale že ona bude muset zpomalit. To víte, děti, už mi halt není sedmdesát.