Nejspíš si tu příhodu doopravdy nepamatoval. Asi mu ji někdo později vyprávěl, a tak se příběh stal skutečným a byl zařazen do rodinné historie. Někdo dospělý mu prý četl pohádku o sedlákovi, který zachránil hada, a ten ho za to chtěl uštknout a zabít. Jako malý chlapec se prý strašně rozčílil a křičel, že to je všechno špatně a ta pohádka je blbá. Ale ten pocit hněvu, znechucení, protestu a zásadního nesouhlasu si pamatoval dobře. Byl zcela určitě jeho, nikdo mu ho nevyprávěl, a občas se mu v životě připomínal. I když dnes už věděl, že ta pohádka tak úplně blbá nebyla.

Už víc než hodinu seděl nad rozepsaným dopisem, který by měl být odpovědí na dopis Psychologické komory. Ta odpověď byla stroze vyžádaná, protože proti němu byla vznesená stížnost; měl se vyjádřit k jednotlivým bodům i ke stížnosti celkově. A ta vyjádření, která ho spontánně napadala a drala se mu na jazyk, by mu nejspíš u vyšetřovací komise Komory moc nepomohla. Naopak vyjádření, která by byla uspokojivá pro dozírající funkci Komory, nebyla uspokojivá pro něj a nebyla schopna ani trochu zmírnit ten pocit hněvu, znechucení, protestu a zásadního nesouhlasu.

Stěžovala si na něj jeho pro bono klientka. A už i to pro bono bylo překvapivě předmětem stížnosti, i když jen okrajovým. Jistě prý podváděl Komoru, daňové úřady a společnost, když klientku vedl jako pro bono, ale ve skutečnosti jí účtoval jeden dolar za hodinu psychoterapie, a to naprosto drze i za sezení, která se nekonala. Ve stížnosti neuvedla, že to byla sezení, na která se bez omluvy nedostavila a on tak ztratil hodinu. Za kterou se v té době účtovalo sto dolarů…

Jiná, poměrně okrajová, stížnost se týkala údajné předzaujatosti proti jejímu životu na sociálních dávkách a politickému aktivismu. Svou zvolenou a celoživotní nezaměstnanost vysvětlovala politickým aktivismem, který považovala za svou práci, a svá neomluvená sezení vysvětlovala právě politickým aktivismem. Měli akce. Například okupovali důležité vancouverské křižovatky tak, aby způsobili co největší dopravní kalamitu. A on jasně ukázal své zpátečnictví a předzaujatost, nevhodnou pro psychologa, když se jí ptal „A co když ti lidé, beznadějně uvízlí v té zácpě, spěchali do práce nebo z práce? Vyzvednout děti ze školky? Do nemocnice? Nebo jen potřebovali na záchod?“

Ale hlavní stížnost byla skutečná bomba: odmítal jí napsat potvrzení, že trpí posttraumatickým stresovým syndromem. Který si sama diagnostikovala po údajném pádu v supermarketu a který udávala jako důvod k psychoterapii. Chtěla soudit jak pojišťovnu, tak i supermarket o podstatné odškodné, jenže ji pronásledovala smůla. Supermarket jí nabídl malou částku, snad aby se jí zbavil, ale ona to špatně pochopila a hrdě odmítla. Jenže ti hanební vykořisťující zloději si našli video záznam, který historku pádu zpochybnil. Teď už jí nechtěli dát nic.

Někdo jí poradil, že psychiatrická nebo psychologická diagnóza by snad mohla situaci zachránit, ale i tady měla smůlu. Nastudovala příslušnou kapitolku v diagnosticko-statistickém manuálu jen velmi povrchně. Rozhodně většinu kritérií pro posttraumatický syndrom nesplňovala a psycholog jí žádané potvrzení napsat nemohl. Kdyby byl nucený formulovat diagnózu, byla by asi v oblasti osobnostních poruch, což by jí nejspíš moc nepomohlo. Ale bylo by to konsistentní i s tím, že se ve své stížnosti obořila i na Psychologickou komoru. Cože to jsou za spolek, který registruje takové nevzdělance, kteří nerozpoznají ani posttraumatický stresový syndrom?!

A přece ta mladá žena měla spoustu závažných problémů, které by si zasloužily pozornost a péči, i když posttraumatický syndrom k nim nepatřil. Dobře mínící psycholog se snažil ty problémy identifikovat a byl zvědavý, jak se jí s nimi žije a zda ji někdy netrápí. Byl velice ochotný jí v této oblasti pomáhat, plný empatie, ale ona o to nestála. Koneckonců, povaha jejích problémů obvykle působila potíže ostatním, a když ti jí dávali najevo svou nespokojenost, moc se tím netrápila. Bylo to jen důkazem prohnilosti společenského systému, proti kterému jako aktivistka bojovala. Tak se spolu dostali do slepé uličky: on jí nabízel něco, co nechtěla, zatímco ona chtěla něco, co jí nemohl dát. S tak rozdílnými cíli a nadějemi marnili čas, ale jí to za dolar na hodinu, který stejně často zůstávala dlužná, nevadilo. Jemu ano, ale nevěděl, jak se z toho ve vší slušnosti dostat. Svým způsobem klientčina stížnost vstoupila do děje jako deus ex machina a vlastně mu ulevila.

Kolegům ve vyšetřovací komisi Komory jejich přísný tón za čas odpustil. Dělali svou práci. Navíc se celá záležitost brzy vyřešila. Když té přičinlivé klientce naznačili, že se tučného finančního odškodnění od svého psychologa nejspíš nedočká, pohrozila soudem jim. Ale všechno naznačovalo, že i její advokát, poskytnutý státem dotovanou organizací zdarma, případ vzdal. Už od ní neslyšeli a někteří kolegové postiženého psychologa chlácholili, abych si z toho nic nedělal, že tohle se může stát každému. A byli rádi, že se to nestalo jim.

Jenže on si z toho těžkou hlavu dělal. Už dávno, v jeho věku a při jeho zkušenostech, měl dobře zažitá všechna ta relevantní moudra. Že žádný dobrý skutek nezůstane nepotrestán. Pro dobrotu na žebrotu. Cesta do pekel je dlážděná dobrými úmysly. A také posaď žebráka na koně a ani čert ho nedohoní… Nepomáhalo to. Obával se, že začíná mít některé příznaky posttraumatických poruch on sám.

Jedna vzpomínka v něm nejvíc hlodala. Usoudil, že domluvené sezení je stížností automaticky zrušené, ale ona tentokrát přišla. Včas, vyzbrojená skrytým magnetofonem. A hned chtěla vědět, jestli to požadované potvrzení diagnózy konečně napíše. Samozřejmě odmítl, právě tak jako i další rozhovor, nevhodný během vyšetřování její stížnosti, a ohradil se i proti nahrávání bez jeho svolení. „Tak oni vám to řekli?“ téměř zajásala. „To tedy pěkně dodržují klientovo tajemství! To jsem zvědavá, jak se z toho vykroutí!“ Ale magnetofon vypnula, protože prý má už stejně vše, co potřebovala, nahrané. Na závěr ho ujistila, že se stejně ještě sejdou. U soudu. A za peníze, které od něj dostane jako odškodné, si bude chodit ke skutečnému psychologovi. Ne k takovému jednodolarovému břídilovi.

Zachoval chladnou hlavu a řekl jí, že to je skvělý nápad, že právě to se jí chystal doporučit. V duchu si pomyslel „Že nás tedy ta „neprivilegovaná a zranitelná“ všechny „privilegované a mocné“ pěkně zručně zaměstnala a vytočila!“

Ale jeho dětské, snad pětileté „já“ v něm úpělo a řvalo, protestující a znechucené, a nebylo k utišení.