Ernst byl lékař – radiolog. Divný pavouk. Malý, vždy se skvrnami na košilích i kalhotách. Mnohonásobný milionář, a přece snad ten nejlakomější člověk, kterého jsem kdy potkal.

Nevím, jak a proč se rozhodl, že nade mnou jako nad nově příchozím do Kanady bude držet ochrannou ruku. Nestál jsem o to, nepotřeboval jsem to, a ani mi nebylo jasné, jak by to chtěl dělat. I když na to mi dal brzy názornou odpověď. Nabídl mi, například, lyže. Když jsem si pro ně přijel, slavnostně mi předal pár asi třicet let starých jasanek, ještě s pěkným zobáčkem na špici a vázáním kandahár. Slušně jsem poděkoval, ale měl jsem nepříjemný pocit, že mu právě pomáhám zbavit se harampádí a uklidit dům. A že to je nepěkné předznamenání věcí příštích.

Nemýlil jsem se. Brzy mi nabídl snadný výdělek – naolejovat týkové povrchy na jeho přepychové jachtě. Cena olejíčku byla podle mých tehdejších měřítek závratná, něco přes osmnáct dolarů. Jenže Ernst měl v hotovosti buď jenom dvacetidolarovku, nebo patnáct dolarů v drobných. Můžete hádat, kolik mi proplatil. Horší bylo, že ani nespěchal se zaplacením celé hotové práce, i když s ní byl spokojený. A jako projev spokojenosti mi nabídl další práci. Natřít zábradlí terasy jeho domu v nejluxusnější oblasti Vancouveru. Že mi potom zaplatí obě práce najednou. Nezaplatil. Až po nějaké době a mnoha narážkách mi slavnostně oznámil, že mě zve na večeři do čínské restaurace a tam se se mnou vyrovná. Pravda, dal mi dlužný obnos, i když proti původní dohodě maličko zkrácený. Ale dodnes nevím, jak se vlastně stalo, že večeři jsem zaplatil já.

Musím se přiznat: vždy jsem měl a stále mám rád podivíny a divné pavouky. Baví mě. Ale tohle bylo i na mě moc. Pochopil jsem dvě krásná kanadská úsloví. Jednak, že „s takovými přáteli, kdo by ještě potřeboval nepřátele?!“, nebo také „ošidíš-li mě jednou, hanba tobě, ošidíš-li mě dvakrát, hanba mně!“ Snad víc prozaicky: takovou pomoc a ochrannou ruku jsem si prostě nemohl dovolit. A také jsem se už nebavil. Spíš se mě zmocňovala nevole. Další nabídku výhodné spolupráce jsem ve vší slušnosti, ale rozhodně odmítl. K mému překvapení Ernst jako by vycítil mé rozladění a snad jako gesto dobré vůle mi nabídl příběh ze svých začátků v Kanadě. I když jsem jeho motivaci tak docela nechápal. Zřejmě mě měl ten příběh usmířit, ale jak?!

Ernst, po třech válečných letech služby v anglické armádě, přijel do Kanady opravdu „na lehko“. Snad i proto přijal první místo, které se nabídlo. A nebylo to tak špatné místo. Jedna z největších kanadských důlních společností hledala lékaře pro nový důl v Cascade horách, asi šedesát mílí severně od Princetonu. A Ernst se tak stal šéfem a vedoucím lékařem nemocnice. I když lékařem jediným a nemocnice byla spíš nevelká. Čtyřlůžková, umístěná v novém srubu trochu stranou dolu, s ošetřovnou a s maličkým lékařským bytem. Plat byl slušný, utrácet nebylo za co, a Ernst kromě nachlazení a drobných neduhů poskytoval první pomoc při úrazech, o které není v dolech nikdy nouze. Ale těžší úrazy se po základním ošetření a stabilizaci posílaly do nemocnice v Princetonu. Pohodička.

Ta byla brutálně narušená jednou uprostřed noci neurvalým bušením na dveře. Ernst otevřel obrovitému Indiánovi, který se vpotácel dovnitř v doprovodu dvou dobře ozbrojených indiánských mladíků.

Na první pohled bylo jasné, kdo byl pacient. Obrovitý Indián měl paži oteklou jako konev a na ruce mu chyběl prst. Ukousnutý soupeřem ve rvačce, jak vysvětlili doprovázející mladíci. V péči kmenového medicinmana se rána nehojila. Spíš naopak; po týdnu jeho ošetřování byla rána zle zhnisaná, infekce se viditelně šířila, pacient měl vysokou horečku a potácel se mezi polovědomím a bezvědomím. Nevypadalo to, že se dožije rána.

Přesto se Ernst pustil do usilovné práce. Ránu ošetřil, paži drenážoval, tělo chladil a snažil se srazit horečku a utlumit bolest. Ale pro jistotu se s doprovázejícími mladíky podělil o své obavy: zranění bylo hodně zanedbané a současné šance na přežití jsou spíš nejisté. Mladíci nereagovali. Až po chvíli jeden z nich nezávazně prohodil „On tem poťouchlý Mohawk, co tu neměl co pohledávat a náčelníkovi ukousl prst, už také nežije.“ A Ernst dobře pochopil, že to „také“ se nevztahovalo k možným osudům pacienta, ale k jeho vlastním, zejména pokud se pacientovi nepovede dobře.

Zkusil to tedy jinak a věřil, že na to vyzrál. „Možná, spíš určitě,“ vykládal strážným mladíkům, „abychom pacienta zachránili, bude nutné uříznout tu nemocnou ruku. A to tady sám nedokážu, to bude muset jít do velké nemocnice v Princetonu.“ „A ať se tam s tím trápí oni,“ pomyslel si pro sebe.

„To prrr… To je Hereditary Grand Chief našeho kmene!“ obořili se mladíci na Ernsta. „Ten nikam nepůjde, ten se od nás ani nehne! A asi to bude pro vás lepší, když ho vykurýrujete! Tady!“ A basta.

Tentokrát už byla výhružka nezastřená. I když titul Dědičného Velkého Náčelníka udělal na Ernsta patřičný dojem, ta zmínka o možných následcích neúspěšné léčby byla ještě působivější. Bez váhání začal plundrovat nemocniční zásoby zázračného, ale v té době ještě velmi drahého léku, penicilinu. A po ránu viděl, když se konečně šel nadechnout čerstvého vzduchu, že se rozhodl správně. Na paloučku před jeho nemocnicí už tábořilo nejméně třicet bojovníků kmene a zdálo se, že hodlají setrvat. Vztyčovali první tepee a budovali ohniště.

První týden byl skutečný nervák. Náčelníkův život visel na vlásku a Ernst právem věřil, že jeho také. Ale po jedné vskutku kritické noci se najednou začal náčelník uzdravovat. Viditelně, i když zezačátku po malých krůčcích. A podobně se začalo ulevovat i Ernstovi. Ovšem zatímco náčelníkův optimismus byl oprávněný, Ernstův byl rozhodně předčasný. Protože uzdravující se náčelník, vděčný a ohromený Ernstovým šamanským a medicinálním uměním, se rozhodl Ernsta prohlásit „malým náčelníkem“ svého kmene. Dokonce už pro něj měl i jméno – „A Little Chief Saved my Hand.“ Teď už zbývalo jen počkat na určitou konstelaci měsíce a hvězd, při které bylo možné vyhlašovat nové náčelníky. Ale prý aby Ernst nezoufal, že letos k nutné konstelaci už dojde brzy, snad nejdéle za měsíc. Že se dočká.

Jenže Ernst zoufal. Byla to nabídka, kterou nejde dost dobře odmítnout a ve zdraví to přežít. Ale také nebylo dost možné ji přijmout – a přežít to. Protože malých náčelníků se vyhlašovalo jen málo, zatímco zájemců o tu poctu bylo mnoho. A byli to vesměs ti nejodvážnější, nejstatečnější, nejsilnější, nejobratnější, nejchytřejší a nejšikovnější mladí muži, výkvět kmene. Zatímco mnohý z nich ostrouhá a pocty se nedočká, ten maličký cizák…

Ernstovi také nepomáhalo, že kmenový medicinman na něj silně nevražil. Kdo chtěl poslouchat, tomu popravdě řekl, že velkého náčelníka vyléčil doopravdy on. Všechny ty nejhorší a nejzáludnější duchy vyhnal a zahnal on, a ten městský hejsek to už měl jednoduché. Vylízal smetanu a chlubí se jeho peřím.

Došlo to tak daleko, že znalci poměrů Ernstovi radili, aby raději do lesa nechodil sám. Ještě raději, aby nikam nechodil sám. A ještě lépe, aby nikam nechodil. A poohlédl se po jiném místě, jinde. Protože v lese občas nečekaně padají obrovské stromy, lidé mohou spadnout do pastí, být zasaženi náhodnou, zbloudilou kulkou až neuvěřitelně přesně do srdce nebo mezi oči. Prostě „shit happens“, jak to místní trefně shrnovali.

Ernst si dával pozor, neustále se ohlížel přes rameno a lítostivě vzpomínal na bezpečí války. Slavnostní ceremonie se nakonec dožil, i když na pokraji zhroucení. A že měl štěstí, ani ne týden později se stěhoval na nové místo do Vancouveru. Už jako Malý Náčelník Zachránil Mou Ruku. Je na to dodnes náležitě hrdý, ale přece se i dodnes v jistém smyslu ohlíží přes rameno. A dává si pozor.

Nechal jsem ten příběh doznít, jako dobrou hudbu. Moc pěkný příběh, myslel jsem si. Jistě by si zasloužil honorář, a ten si Ernst vlastně už vybral dopředu, jako zálohu. Ale ta metafora se mi nelíbila; byla příliš kupecká. Protože doopravdy to bylo spíš jako že Ernst lakomě bral a Malý náčelník štědře rozdával.

Už jsem nikdy nepoužil Ernstovy pomocné ruky, ale po mé zahořklosti nezbylo ani stopy. Byli jsme vyrovnáni.