22.2.2024 | Svátek má Petr


PAMĚŤ: Jako když svrbí záda

1.12.2023

Je to mrzuté, když vás náhle napadne, nebo spíš přepadne, zlomek melodie. A vy nevíte, co nebo odkud to je, jak nebo kam to vede dál, jak nebo odkud to vlastně znáte… ale umí to potrápit pořádně! Užuž to máte a hned to zase unikne. Zahnat se to nedá. Kdyby šlo o život, tak si nevzpomenete, a přitom dobře víte, že to znáte, nebo snad kdysi jste to dobře znal, nebo byste to alespoň znát měl, odněkud.

A co zlomek příběhu, nebo i jen pocit z něj, kdy nemůžete rozhodnout, do kterého příběhu či události to vlastně patří, co předcházelo a co následovalo, někdy i jestli se to skutečně stalo vám a byl jste u toho, nebo jste to jen četl nebo slyšel. Kdybyste si jen vzpomněl o kousínek víc děje nebo okolností, hned by se všechno vyjasnilo a bylo by po trápení, ale ne. Ten zlomek je v hlavě zaseknutý a osvobozující vzpomínka ne a nepřichází.

Podobně to může být i s lidskou tváří. Někdo vám někoho tak strašně připomíná, ale zkuste říct koho! Nanejvýš si uvědomíte, zda to je vzpomínka příjemná nebo ne, ale na víc se neptejte. Ušetříte si tak hodně zmítání a trápení!

A přece někdy přijde osvobozující rozuzlení a vyřešení, jako když do rozloženého akordu konečně někdo zahraje tu poslední chybějící notu a my konečně můžeme vydechnout, jít si dál po svém a pokračovat v běžném, obyčejném životě. Nemám na mysli třeba slovíčko, které by přesně vystihovalo naše pocity, ale najednou nám vypadlo. Po úmorném hledání ve slovnících ho konečně najdeme a nadšeně, i když někdy i trochu zahanbeně, se s ním shledáme a obejmeme. Ani mě nedojímá historická událost, která nějak vypadla z paměti a moderní technologie informaci snadno, rychle a někdy i správně vyhledá. Ne. Mám na mysli tu vzácnou a zázračnou chvilku, kdy se najednou samo od sebe rozbřeskne a buď paměť vybaví, co se po ní dosud marně žádalo, nebo dojde ke konstelacím vztahů, dějů a předmětů, které záhadu znenadání zářivě osvětlí a snadno vysvětlí. To je ten pravý zázrak, který zaslouží kronikářův obdivný záznam.

Někdy jsme se ženou chodili na procházky kolem dobročinného obchodu místní společnosti pro pomoc těžce nemocným a umírajícím. Bylo to spíš takové vetešnictví, kde velmi levně přeprodávali, co lidé společnosti darovali. Především už nepotřebné oblečení, nádobí, obrazy a tretky. Jednoho dne žena chtěla dovnitř, protože tam prý viděla moc hezké mísy, které by se nám mohly hodit. Ty už byly prodané, ale nevadí – žena byla okouzlená velikou kameninovou oválnou mísou s postaru malovanými drobnými kvítky, jako mívala její babička. A za tu lidovou cenu, no nekup to! Domů z procházky to ponesu stejně já.

Jenže jsme si domů donesli trojského koně. Ta mísa mé ženě něco strašně připomínala. Navrhl jsem, že by to mohlo být to babiččino nádobí, ale prý ne. Navíc ta mísa něco velice připomínala i mně, i když jsem to babiččino nádobí neznal. Hned první večer jsme prošli řadu možností a variant, proč nám ta mísa byla tak povědomá, ale žádný z nápadů nevypadal pravděpodobně. A my byli stále více frustrovaní a nad krásnou mísou jsme se vlastně vztekali. Oba jsme to měli užuž jasné a chystali se k vítězství ducha nad hmotou, když se zase ukázalo, že jsme vedle. Oba jsme věděli, že to řešení je a musí být tak snadné, téměř na dosah ruky… a přece se nedostavovalo.

Nevěděli jsme, kde ta velká mísa bude v našem nevelkém domě bydlet; zatím jsme ji nechali na kuchyňském stole. Nikomu tam nepřekážela a hned první noc jsme se se ženou vzájemně přistihli, jak jsme se potajmu vplížili do kuchyně a nad mísou hloubali, co nám vlastně připomíná. Bylo by hezké partnera ohromit naší brilancí, ale nedařilo se to. Ani druhý den ne, a krásná mísa na kuchyňském stole na sebe nedávala zapomenout. Stávala se posedlostí.

Podle Hemingwaye na úsvitu třetího dne prý stařec rybu udolal. U nás to bylo prostší. Na úsvitu třetího dne mě žena přiškrceným hlasem zvala do kuchyně. Až jsem se polekal. Mlčky a užasle ukazovala do kouta kuchyně, jako by viděla přízrak. Nevěděl jsem, co tak ohromujícího bych tam měl vidět. Navrhla tedy, abych prostě popsal, co vidím.

„Kout s kuchyňskou linkou, v koutě na skřínce džbánek…“
„A jaký je ten džbánek?“
„Pěkný, malovaný… Ale co to holka blázníš? Vždyť už tam stojí nejmíň patnáct let!“
„A jak je ten džbánek malovaný?“ nedala se žena.
„No přece takové malé kytičky. A safra, ono mi to něco strašně připomíná, ale teď si nějak nemohu vzpomenout co…“
„Tak to se podívej na tu mísu na stole!“

A bylo to. Mísa i džbánek byly sourozenci. Když ne z jedné rodiny, tak alespoň ze stejné dílny. A my jsme měli naše velké „Aha!“ Které, myslím si, si zasloužilo kronikářův obdivný záznam.