Vypráví se o historickém zájezdu České filharmonie do Indie.

Letadlo s orchestrem přistálo v Dillí. Pánové, tenkrát ještě výhradně pánové včetně dvou harfenistů, nasedli do připravených autobusů, které je odvezly k hotelu. Tam vystoupili a v čele s šéfdirigentem začali stoupat vzhůru po monumentálním schodišti. Nahoře, před vlastním vchodem, je očekával ředitel hotelu v bílém splývavém šatě, s bílým turbanem na hlavě a rukama sepjatým na prsou.

Tady nutno odbočit.

V hotelu už několik týdnů bydleli tři mladí čeští inženýři, kteří v Indii cosi montovali, seřizovali, kontrolovali, zkrátka byli tam služebně. Na ně se obrátil starý ředitel hotelu s prosbou, aby mu pomohli s uvítací řečí pro hosty tak výjimečně vzácné, jakými jsou členové proslulého hudebního tělesa. Řeč měla být v češtině jako projev mimořádné úcty, kratičká, aby se ji stačil naučit, a hlavně velmi, velmi zdvořilá (extremely polite). Páni inženýři tedy žádaný proslov zkomponovali a trpělivě pak pomáhali s výslovností, až se z úst pana ředitele linula řeč opravdu česká.

Orchestr tedy stoupal po schodišti vzhůru, první kráčel šéfdirigent a zastavil se pět schodů před vítajícím ředitelem. Ten se, s rukama stále sepjatýma na prsou, hluboce uklonil a smrtelně vážně pravil zřetelně a nahlas:

„Tak co, vy kluci muzikantský. Knedlo, vepřo, zelo a pivo.“

A s nanejvýš vážnou tváří se opět hluboce uklonil.

Páni hudebníci, ač po cestě unavení, odměnili ředitelův proslov bouřlivým potleskem. Ozvalo se dokonce volání „bravo!“. Šéfdirigent, když se rovněž hluboce uklonil, tiskl panu řediteli ruku a plynnou angličtinou ho ujistil, že tak vroucího, srdečného a milého uvítání se České filharmonii ještě nikdy nikde nedostalo.

Ještě týž večer mohl ředitel hotelu znovu velmi zdvořile (jak jinak) poděkovat třem autorům uvítacího proslovu, který měl tak úžasný ohlas.

Ano, to jsou holt ti čeští inženýři.